Hume's 2nd Enquiry

This is a web version of David Hume’s 2nd Enquiry in its original English and in Czech, currently curated and originally prepared by Cole Mitchell. The English text and pagination are based on the classic Selby-Bigge edition, with some slight editorial modifications following Oxford’s recent Beauchamp edition. The Czech text and pagination are based on the 1899 Škola edition, available on Google Books here. Note that the Czech text uses slighly different paragraphing from the English text, and that “A Dialogue” is not included.

Any feedback on this or similar projects would be much appreciated:

Table of Contents

Section I.
Section II.
Section III.
Section IV.
Section V.
Section VI.
Section VII.
Section VIII.
Section IX.
Appendix I.
Appendix II.
Appendix III.
Appendix IV.

AN ENQUIRY CONCERNING THE PRINCIPLES OF MORALS SECTION I. of the general principles of morals. Disputes with men, pertinaciously obstinate in their principles, are, of all others, the most irksome; except, perhaps, those with persons, entirely disingenuous, who really do not believe the opinions they defend, but engage in the controversy, from affectation, from a spirit of opposition, or from a desire of showing wit and ingenuity, superior to the rest of mankind. The same blind adherence to their own arguments is to be expected in both; the same contempt of their antagonists; and the same passionate vehemence, in enforcing sophistry and falsehood. And as reasoning is not the source, whence either disputant derives his tenets; it is in vain to expect, that any logic, which speaks not to the affections, will ever engage him to embrace sounder principles. Those who have denied the reality of moral distinctions, may be ranked among the disingenuous disputants; nor is it conceivable, that any human creature could ever seriously believe, that all characters and actions were alike entitled to the affection and regard of everyone. The difference, which nature has placed between one man and another, is so wide, and this difference is still so much farther widened, by education, example, and habit, that, where the opposite extremes come at once under our apprehension, there is no scepticism so scrupulous, and scarce any assurance so determined, as absolutely to deny all distinction between them. Let a man’s insensibility be ever so great, he must often be touched with the images of right and wrong; and let his prejudices be ever so obstinate, he must observe, that others are susceptible of like impressions. The only way, therefore, of converting an antagonist of this kind, is to leave him to himself. For, finding that nobody keeps up the controversy with him, it is probable he will, at last, of himself, from mere weariness, come over to the side of common sense and reason. There has been a controversy started of late, much better worth examination, concerning the general foundation of morals; whether they be derived from reason, or from sentiment; whether we attain the knowledge of them by a chain of argument and induction, or by an immediate feeling and finer internal sense; whether, like all sound judgment of truth and falsehood, they should be the same to every rational intelligent being; or whether, like the perception of beauty and deformity, they be founded entirely on the particular fabric and constitution of the human species. The ancient philosophers, though they often affirm, that virtue is nothing but conformity to reason, yet, in general, seem to consider morals as deriving their existence from taste and sentiment. On the other hand, our modern enquirers, though they also talk much of the beauty of virtue, and deformity of vice, yet have commonly endeavoured to account for these distinctions by metaphysical reasonings, and by deductions from the most abstract principles of the understanding. Such confusion reigned in these subjects, that an opposition of the greatest consequence could prevail between one system and another, and even in the parts of almost each individual system; and yet nobody, till very lately, was ever sensible of it. The elegant Lord Shaftesbury, who first gave occasion to remark this distinction, and who, in general, adhered to the principles of the ancients, is not, himself, entirely free from the same confusion. It must be acknowledged, that both sides of the question are susceptible of specious arguments. Moral distinctions, it may be said, are discernible by pure reason: Else, whence the many disputes that reign in common life, as well as in philosophy, with regard to this subject: The long chain of proofs often produced on both sides; the examples cited, the authorities appealed to, the analogies employed, the fallacies detected, the inferences drawn, and the several conclusions adjusted to their proper principles. Truth is disputable; not taste: What exists in the nature of things is the standard of our judgment; what each man feels within himself is the standard of sentiment. Propositions in geometry may be proved, systems in physics may be controverted; but the harmony of verse, the tenderness of passion, the brilliancy of wit, must give immediate pleasure. No man reasons concerning another’s beauty; but frequently concerning the justice or injustice of his actions. In every criminal trial the first object of the prisoner is to disprove the facts alleged, and deny the actions imputed to him: The second to prove, that, even if these actions were real, they might be justified, as innocent and lawful. It is confessedly by deductions of the understanding, that the first point is ascertained: How can we suppose that a different faculty of the mind is employed in fixing the other? On the other hand, those who would resolve all moral determinations into sentiment, may endeavour to show, that it is impossible for reason ever to draw conclusions of this nature. To virtue, say they, it belongs to be amiable, and vice odious. This forms their very nature or essence. But can reason or argumentation distribute these different epithets to any subjects, and pronounce beforehand, that this must produce love, and that hatred? Or what other reason can we ever assign for these affections, but the original fabric and formation of the human mind, which is naturally adapted to receive them? The end of all moral speculations is to teach us our duty; and, by proper representations of the deformity of vice and beauty of virtue, beget correspondent habits, and engage us to avoid the one, and embrace the other. But is this ever to be expected from inferences and conclusions of the understanding, which of themselves have no hold of the affections or set in motion the active powers of men? They discover truths: But where the truths which they discover are indifferent, and beget no desire or aversion, they can have no influence on conduct and behaviour. What is honourable, what is fair, what is becoming, what is noble, what is generous, takes possession of the heart, and animates us to embrace and maintain it. What is intelligible, what is evident, what is probable, what is true, procures only the cool assent of the understanding; and gratifying a speculative curiosity, puts an end to our researches. Extinguish all the warm feelings and prepossessions in favour of virtue, and all disgust or aversion to vice: Render men totally indifferent towards these distinctions; and morality is no longer a practical study, nor has any tendency to regulate our lives and actions. These arguments on each side (and many more might be produced) are so plausible, that I am apt to suspect, they may, the one as well as the other, be solid and satisfactory, and that reason and sentiment concur in almost all moral determinations and conclusions. The final sentence, it is probable, which pronounces characters and actions amiable or odious, praise-worthy or blameable; that which stamps on them the mark of honour or infamy, approbation or censure; that which renders morality an active principle and constitutes virtue our happiness, and vice our misery; it is probable, I say, that this final sentence depends on some internal sense or feeling, which nature has made universal in the whole species. For what else can have an influence of this nature? But in order to pave the way for such a sentiment, and give a proper discernment of its object, it is often necessary, we find, that much reasoning should precede, that nice distinctions be made, just conclusions drawn, distant comparisons formed, complicated relations examined, and general facts fixed and ascertained. Some species of beauty, especially the natural kinds, on their first appearance, command our affection and approbation; and where they fail of this effect, it is impossible for any reasoning to redress their influence, or adapt them better to our taste and sentiment. But in many orders of beauty, particularly those of the finer arts, it is requisite to employ much reasoning, in order to feel the proper sentiment; and a false relish may frequently be corrected by argument and reflection. There are just grounds to conclude, that moral beauty partakes much of this latter species, and demands the assistance of our intellectual faculties, in order to give it a suitable influence on the human mind. See Appendix I. But though this question, concerning the general principles of morals, be curious and important, it is needless for us, at present, to employ farther care in our researches concerning it. For if we can be so happy, in the course of this enquiry, as to discover the true origin of morals, it will then easily appear how far either sentiment or reason enters into all determinations of this nature. In order to attain this purpose, we shall endeavour to follow a very simple method: we shall analyse that complication of mental qualities, which form what, in common life, we call personal merit: we shall consider every attribute of the mind, which renders a man an object either of esteem and affection, or of hatred and contempt; every habit or sentiment or faculty, which, if ascribed to any person, implies either praise or blame, and may enter into any panegyric or satire of his character and manners. The quick sensibility, which, on this head, is so universal among mankind, gives a philosopher sufficient assurance, that he can never be considerably mistaken in framing the catalogue, or incur any danger of misplacing the objects of his contemplation: he needs only enter into his own breast for a moment, and consider whether or not he should desire to have this or that quality ascribed to him, and whether such or such an imputation would proceed from a friend or an enemy. The very nature of language guides us almost infallibly in forming a judgment of this nature; and as every tongue possesses one set of words which are taken in a good sense, and another in the opposite, the least acquaintance with the idiom suffices, without any reasoning, to direct us in collecting and arranging the estimable or blameable qualities of men. The only object of reasoning is to discover the circumstances on both sides, which are common to these qualities; to observe that particular in which the estimable qualities agree on the one hand, and the blameable on the other; and thence to reach the foundation of ethics, and find those universal principles, from which all censure or approbation is ultimately derived. As this is a question of fact, not of abstract science, we can only expect success, by following the experimental method, and deducing general maxims from a comparison of particular instances. The other scientific method, where a general abstract principle is first established, and is afterwards branched out into a variety of inferences and conclusions, may be more perfect in itself, but suits less the imperfection of human nature, and is a common source of illusion and mistake in this as well as in other subjects. Men are now cured of their passion for hypotheses and systems in natural philosophy, and will hearken to no arguments but those which are derived from experience. It is full time they should attempt a like reformation in all moral disquisitions; and reject every system of ethics, however subtile or ingenious, which is not founded on fact and observation. We shall begin our enquiry on this head by the consideration of the social virtues, Benevolence and Justice. The explication of them will probably give us an opening by which the others may be accounted for.	ZKOUMÁNÍ O ZÁSADÁCH MRAVNOSTI Oddíl I. o všeobecných zásadách mravouky. Spory s lidmi tvrdošijně na svých zásadách stojícími bývají nad jiné mrzuté; leč že vyjmeme spory s osobami naskrze neupřímnými, jež nevěříce v mínění, kterých hájí, pouštějí se do sporů z affektace, ze vrozené přivosti, anebo proto, že zachtělo se jim asi pochlubiti se vtipem a důmyslem nad ostatní lidi. V obou případech nalezneme totéž slepé lpění na vlastních důvodech, totéž opovrhování odpůrcem a touž vášnivost v zastávání sofistiky a nepravdy. Že pak rozumování není tím pramenem, odkud ten i onen odpůrce čerpá svá tvrzení, marně bychom očekávali, že jakákoli logika, která neobrací se k citům, kdy přiměje ho, aby přidal se k zásadám zdravějším. Ti, kdož popírali skutečnost rozdílů mravních, náleží mezi ty odpůrce neupřímné; nelzeť ani pochopiti, že by jakákoli bytost lidská kdy mohla věřiti, že všeliké povahy a skutky stejný mají nárok na přízeň a úctu každého člověka. Rozdíl, jejž příroda položila mezi člověka a člověka, jest tak veliký a v takové míře ještě se zvětšuje výchovou, příkladem a návykem, že tam, kde nejkrajnější protivy najednou se pozoru našemu namanují, není skepticismu tak úporného ani přesvědčení tak rozhodného, aby naprosto popřely všechen rozdíl mezi nima. Buď si člověk sebe necitelnější, přece musí často býti tknut obrazy práva a křivdy; a třeba předsudky jeho byly sebe tvrdošijnější, přece musí pozorovati, že i jiní takovým dojmům podléhají. Jediný způsob tudíž, jak obrátiti na pravou cestu takovéhoto odpůrce, jest, zůstaviti ho samu sobě. Neboť shledá-li, že nikdo se s ním dále nepře, nejspíše přidá se na konec sám od sebe, z pouhé omrzelosti, ke zdravému smyslu a rozumu. V poslední době vznikl spor, jenž mnohem spíše zasluhuje povšimnutí, spor to o povšechných základech mravnosti; zda totiž pochází z rozumu, či z citu; zda ji poznáváme rozumováním a indukcí, či bezprostředným citem a jemnějším nějakým smyslem vnitřním; zda-li by, jako se věc má u všech správných soudů o pravdě a klamu, i ona měla býti stejnou pro každou soudnou bytost rozumnou, či snad, jako vnímání krásy a ohyzdnosti, zúplna jest založena na zvláštním ustrojení přirozenosti lidské. Staří mudrci, ač často tvrdívají, že ctnost není než souhlasnost s rozumem, přece povšechně, jak se zdá, mají za to, že mravnost vzniká ze vkusu a citu. Noví naši badatelé naproti tomu, ač i oni mnoho vykládají o kráse ctnosti a ohyzdnosti neřestí, přece obecně snažili se vyložiti tyto rozdíly metafysickým rozumováním a dedukcemi z nejabstraktnějších zásad rozumových. Ve věcech těch panoval takový zmatek, že mezi soustavou a soustavou, ano mezi částmi každé skoro jednotlivé soustavy, trvala nejzávažnější protiva, aniž, i kdo až do nejnovější doby toho povšimnul. Sám uhlazený lord Shaftesbury, jenž nejprve na tento rozdíl upozornil a jenž povšechně se držel zásad starých mudrců, není úplně prost téhož zmatku. Dlužno uznati, že pro obě strany této otázky lze zdánlivě uvésti důvody. Tak lze vytknouti, že rozeznáváme mravní rozdíly pouhým rozumem: neboť odkud jinud pocházely by mnohé ty hádky, jež o věc tu shledáváme i v životě obecném i ve filosofii; dlouhé ty řady důvodů, jež uvádívají se na obou stranách; příklady, jichž se dokládají, autority, jichž se dovolávají, analogie, jichž užívají, klamy, jež odhalují, závěry, jež činí, a různé ty konkluse, jež ke vlastním zásadám přizpůsobují? Pravda jest sporná, nikoli vkus: to, co v podstatě věcí tkví, náleží rozumu; co každý v sobě sám pociťuje, náleží citu. Pouček měřických lze dokázati; nauk ve fysice lze popříti; avšak blahozvuk verše, něžnost citu, skvělost vtipu musí skytati rozkoš bezprostřednou. Nepouštím se nikdy do rozumování o kráse věcí, často však spravedlnosti aneb nespravedlnosti skutků. Při každém líčení trestním jest první snahou obžalovaného, vyvrátiti fakta uváděná a popříti skutky mu přisuzované; druhou pak jest, dokázati, že i kdyby skutky ty byly pravdou, daly by se ospravedlniti jako nevinné a zákonné. Nikdo nebude popírati, že věc prvá prokazuje se vývody rozumovými: jak tedy lze se domnívati, že když běží o věc druhou, užije se jiné mohutnosti duševní? Ti zase, kdož by rádi veškerá mravní rozhodnutí rozebrali na cit, vykládají, že rozumu není vůbec možno činiti závěry toho druhu. Ctnosti náleží, tak praví, býti milou, neřesti pak býti ohavnou. Toť jest vlastní jejich bytost neboli podstata. Zdaliž však dovede rozum neb argumentace poděliti předmět kterékoli různými těmito přívlastky a prohlásiti předem, tento že musí způsobiti lásku, onen pak nenávist? Jakýž jiný důvod můžeme uvésti pro tyto city, leč původní útvar a ustrojení ducha lidského, který sám od sebe dovede jich doznávati? Účelem všelikých úvah mravních jest, naučiti nás povinnosti, jakož i vytvořiti případným vylíčením, jak ohavná je neřest a jak krásná je ctnost, příslušné návyky, a přiměti nás, abychom oné se varovali a k této se přidali. Zdaliž však lze toho očekávati od závěrů a úsudků rozumových, jež samy sebou nad city lidskými ani moci nemají, ani činných mohutností lidských v pohyb neuvádějí? Ony objevují pravdy: kde však ty pravdy, které objevují, jsou lhostejné a nepůsobí ani touhy ani odporu, tam nemohou míti vlivu na chování a konání. Vše, co čestné, co spravedlivé, co slušné, co ušlechtilé, co velkomyslné, zmocňuje se srdce našeho a pobízí nás, abychom je za své přijali a jeho se nespouštěli. Co jest srozumitelné, co zřejmé, co pravděpodobné, co pravdivé, to získává si toliko chladný souhlas rozumu, a činíc zadost bádavé zvědavosti, ukončuje pátrání naše. Vyhlaďte veškeren vřelý cit a zálibu ve ctnosti, jakož i veškeren odpor a nechuť k neřesti: učiňte lidi naprosto lhostejnými k těmto rozdílům, – a mravouka přestane býti studiem praktickým, přestane směřovati k úpravě životů i skutků našich. Tyto důvody s obou stran (a dalo by se uvésti ještě mnoho jiných) tolik se zamlouvají, že kloním se k náhledu, že asi oboje jsou platné a uspokojivé, a že rozum i cit spolupůsobí ve všech skoro mravních rozhodnutích a závěrech. Konečný soud, který povahy a skutky prohlašuje za láskydůstojné neb ohavné, chvály neb hany hodné; ten soud, který vtiskuje jim pečeť cti neb hanby, souhlasu neb odsouzení, který činí mravnost zásadou činnou a ve ctnosti zakládá blaho, v neřesti pak neštěstí naše, tento konečný soud závisí asi na vniterném nějakém smyslu neboli citu, jejž příroda vštípila celému plemeni. Neboť co jiného může míti takovýto vliv? Aby však se takovému citu upravila cesta, aby se dále náležitě vytknul úkol jeho, bývá mnohdy, jak povědomo, zapotřebí, aby mnohé rozumování předcházelo, aby se přesně rozlišovalo, správně uzavíralo, věci rozlehlé srovnávaly, vztahy spletité zkoumaly a fakta povšechná stanovila a prokazovala. Některé způsoby krásy, najmě způsoby přírodní, dobývají si přízně a souhlasu našeho na první pohled; kdekoli pak se míjejí tohoto účinku, tam žádné rozumování k němu nedopomůže, aniž je vkusu a citu našemu lépe přizpůsobí. U mnohých však druhů krásy, zvláště u krásných umění, musí se mnoho rozumovati, má-li se dostaviti náležitý cit; a pochybenou zálibu lze mnohdy napraviti důvody a úvahou. Z platných příčin uzavíráme, že krása mravní ve mnohém k tomuto druhému druhu náleží, a že jen za pomoci rozumových našich schopností působí patřičným vlivem na ducha lidského. Viz dodatek I. Než jakkoli tato otázka týkající se povšechných zásad mravnosti jest zajímavá i důležitá, bylo by na tomto místě zbytečno, vynakládati více péče na další prozkum její. Neboť podaří-li se nám v průběhu tohoto zkoumání nalézti pravý původ mravnosti, tu snadno vysvitne, pokud cit nebo rozum spolupůsobí ve všech těchto rozhodnutích. Abychom dosáhli toho cíle, dáme se velmi prostou methodou: rozebereme tu spleť duševních vlastností, jež činí to, čemu v obecném životě říkáme Osobní hodnota; uvážíme každý rys ducha, jenž činí člověka předmětem buď úcty a lásky aneb nenávisti a opovržení; tolikéž každý návyk neb cit neb dar duševní, jímž, někomu jej přisuzujíce, bud chválíme aneb haníme, a jenž pokaždé bude ke chvále neb potupě povahy a mravů jeho. Bystrá citlivost, která v té věci tak jest všeobecná u lidí, jest filosofovi dostatečnou zárukou, že se ani nemůže značně zmýliti, sestavuje takový seznam, že nemůže se mu ani přihoditi, aby nesprávně umístil předměty svého pozorování: třebať mu toliko vejíti v sebe na chvíli a rozvažovati, zda by si přál, aby ta neb ona vlastnost jemu se přisuzovala, aneb zdali by přítel neb nepřítel to neb ono mohl mu přičítati. Sama povaha řeči vede nás skoro neomylně, máme-li v té věci usuzovati; a poněvadž každý jazyk má jednu řadu slov, jež bereme ve smyslu dobrém, druhou pak ve smyslu opačném, postačí nejskrovnější obeznalost s tou věcí, abychom, sbírajíce a seřaďujíce úcty neb hanyhodné vlastnosti lidí, brali z ní, bez jakéhokoli rozumování, potřebný návod. Jediným předmětem rozumování jest, objeviti na obou stranách ty okolnosti, které těm vlastnostem jsou společny; pozorovati tu zvláštnost, ve které shodují se vlastnosti úctyhodné s jedné a vlastnosti hanyhodné s druhé strany; a odtud pak proniknouti ku základům ethiky, a nalézti ony všeobecné zásady, od nichž veškerá hana neb pochvala nejposléze vychází. Poněvadž pak tu běží o fakta, nikoli o vědu abstraktní, dojdeme zdaru toliko sledujíce methodu pokusnou a odvozujíce zásady povšechné ze srovnání případů jednotlivých. Druhá methoda vědecká, kde nejprve stanovíme povšechnou zásadu abstraktní, z níž pak vyvozujeme různými směr rozmanité úsudky a závěry, jest snad sama o sobě dokonalejší, ale snáší se méně s nedokonalostí přirozenosti lidské, a bývá přečasto pramenem klamů a pochybení v této otázce, jakož i v jiných. Lidé nedají.se vyléčiti ze záliby v důmněnkách a soustavách v oboru věd přírodních, jako se nedají přesvědčiti ničím jiným leč důvody vzatými ze zkušenosti. Jest na čase, aby o stejnou nápravu pokusili se i ve zkoumání mravním a zamítli všelikou soustavu ethickou, buď si sebe vytříbenější a důmyslnější, není-li založena na faktech a pozorováních. Počneme zkoumání své o této věci úvahou o ctnostech společenských, blahovůli a spravedlnosti. Výklad jejich ukáže nám snad stezku, po které i ostatní dají se vyložiti.
SECTION II. of benevolence. Part I. It may be esteemed, perhaps, a superfluous task to prove, that the benevolent or softer affections are estimable; and wherever they appear, engage the approbation and good-will of mankind. The epithets sociable, good-natured, humane, merciful, grateful, friendly, generous, beneficent, or their equivalents, are known in all languages, and universally express the highest merit, which human nature is capable of attaining. Where these amiable qualities are attended with birth and power and eminent abilities, and display themselves in the good government or useful instruction of mankind, they seem even to raise the possessors of them above the rank of human nature, and make them approach in some measure to the divine. Exalted capacity, undaunted courage, prosperous success; these may only expose a hero or politician to the envy and ill-will of the public: but as soon as the praises are added of humane and beneficent; when instances are displayed of lenity, tenderness or friendship; envy itself is silent, or joins the general voice of approbation and applause. Plut. in Pericle. When Pericles, the great Athenian statesman and general, was on his death-bed, his surrounding friends, deeming him now insensible, began to indulge their sorrow for their expiring patron, by enumerating his great qualities and successes, his conquests and victories, the unusual length of his administration, and his nine trophies erected over the enemies of the republic. “You forget,” cries the dying hero, who had heard all, “you forget the most eminent of my praises, while you dwell so much on those vulgar advantages, in which fortune had a principal share. You have not observed that no citizen has ever yet worne mourning on my account.” Cic. de Officiis, lib. I In men of more ordinary talents and capacity, the social virtues become, if possible, still more essentially requisite; there being nothing eminent, in that case, to compensate for the want of them, or preserve the person from our severest hatred, as well as contempt. A high ambition, an elevated courage, is apt, says Cicero, in less perfect characters, to degenerate into a turbulent ferocity. The more social and softer virtues are there chiefly to be regarded. These are always good and amiable. Sat. XV. 139 and seq. The principal advantage, which Juvenal discovers in the extensive capacity of the human species, is that it renders our benevolence also more extensive, and gives us larger opportunities of spreading our kindly influence than what are indulged to the inferior creation. It must, indeed, be confessed, that by doing good only, can a man truly enjoy the advantages of being eminent. His exalted station, of itself but the more exposes him to danger and tempest. His sole prerogative is to afford shelter to inferiors, who repose themselves under his cover and protection. But I forget, that it is not my present business to recommend generosity and benevolence, or to paint, in their true colours, all the genuine charms of the social virtues. These, indeed, sufficiently engage every heart, on the first apprehension of them; and it is difficult to abstain from some sally of panegyric, as often as they occur in discourse or reasoning. But our object here being more the speculative, than the practical part of morals, it will suffice to remark, (what will readily, I believe, be allowed) that no qualities are more intitled to the general good-will and approbation of mankind than beneficence and humanity, friendship and gratitude, natural affection and public spirit, or whatever proceeds from a tender sympathy with others, and a generous concern for our kind and species. These wherever they appear seem to transfuse themselves, in a manner, into each beholder, and to call forth, in their own behalf, the same favourable and affectionate sentiments, which they exert on all around. Part II. We may observe that, in displaying the praises of any humane, beneficent man, there is one circumstance which never fails to be amply insisted on, namely, the happiness and satisfaction, derived to society from his intercourse and good offices. To his parents, we are apt to say, he endears himself by his pious attachment and duteous care still more than by the connexions of nature. His children never feel his authority, but when employed for their advantage. With him, the ties of love are consolidated by beneficence and friendship. The ties of friendship approach, in a fond observance of each obliging office, to those of love and inclination. His domestics and dependents have in him a sure resource; and no longer dread the power of fortune, but so far as she exercises it over him. From him the hungry receive food, the naked clothing, the ignorant and slothful skill and industry. Like the sun, an inferior minister of providence he cheers, invigorates, and sustains the surrounding world. If confined to private life, the sphere of his activity is narrower; but his influence is all benign and gentle. If exalted into a higher station, mankind and posterity reap the fruit of his labours. As these topics of praise never fail to be employed, and with success, where we would inspire esteem for any one; may it not thence be concluded, that the utility, resulting from the social virtues, forms, at least, a part of their merit, and is one source of that approbation and regard so universally paid to them? When we recommend even an animal or a plant as useful and beneficial, we give it an applause and recommendation suited to its nature. As, on the other hand, reflection on the baneful influence of any of these inferior beings always inspires us with the sentiment of aversion. The eye is pleased with the prospect of corn-fields and loaded vine-yards; horses grazing, and flocks pasturing: but flies the view of briars and brambles, affording shelter to wolves and serpents. A machine, a piece of furniture, a vestment, a house well contrived for use and conveniency, is so far beautiful, and is contemplated with pleasure and approbation. An experienced eye is here sensible to many excellencies, which escape persons ignorant and uninstructed. Can anything stronger be said in praise of a profession, such as merchandize or manufacture, than to observe the advantages which it procures to society; and is not a monk and inquisitor enraged when we treat his order as useless or pernicious to mankind? The historian exults in displaying the benefit arising from his labours. The writer of romance alleviates or denies the bad consequences ascribed to his manner of composition. In general, what praise is implied in the simple epithet useful! What reproach in the contrary! De Nat. Deor. lib. i. Your Gods, says Cicero, in opposition to the Epicureans, cannot justly claim any worship or adoration, with whatever imaginary perfections you may suppose them endowed. They are totally useless and inactive. Even the Egyptians, whom you so much ridicule, never consecrated any animal but on account of its utility. Sext. Emp. adrersus Math. lib. viii. Diod. Sic. passim. The sceptics assert, though absurdly, that the origin of all religious worship was derived from the utility of inanimate objects, as the sun and moon, to the support and well-being of mankind. This is also the common reason assigned by historians, for the deification of eminent heroes and legislators. To plant a tree, to cultivate a field, to beget children; meritorious acts, according to the religion of Zoroaster. In all determinations of morality, this circumstance of public utility is ever principally in view; and wherever disputes arise, either in philosophy or common life, concerning the bounds of duty, the question cannot, by any means, be decided with greater certainty, than by ascertaining, on any side, the true interests of mankind. If any false opinion, embraced from appearances, has been found to prevail; as soon as farther experience and sounder reasoning have given us juster notions of human affairs, we retract our first sentiment, and adjust anew the boundaries of moral good and evil. Giving alms to common beggars is naturally praised; because it seems to carry relief to the distressed and indigent: but when we observe the encouragement thence arising to idleness and debauchery, we regard that species of charity rather as a weakness than a virtue. Tyrannicide, or the assassination of usurpers and oppressive princes, was highly extolled in ancient times; because it both freed mankind from many of these monsters, and seemed to keep the others in awe, whom the sword or poinard could not reach. But history and experience having since convinced us, that this practice increases the jealousy and cruelty of princes, a Timoleon and a Brutus, though treated with indulgence on account of the prejudices of their times, are now considered as very improper models for imitation. Liberality in princes is regarded as a mark of beneficence, but when it occurs, that the homely bread of the honest and industrious is often thereby converted into delicious cates for the idle and the prodigal, we soon retract our heedless praises. The regrets of a prince, for having lost a day, were noble and generous: but had he intended to have spent it in acts of generosity to his greedy courtiers, it was better lost than misemployed after that manner. Luxury, or a refinement on the pleasures and conveniences of life, had not long been supposed the source of every corruption in government, and the immediate cause of faction, sedition, civil wars, and the total loss of liberty. It was, therefore, universally regarded as a vice, and was an object of declamation to all satirists, and severe moralists. Those, who prove, or attempt to prove, that such refinements rather tend to the increase of industry, civility, and arts regulate anew our moral as well as political sentiments, and represent, as laudable or innocent, what had formerly been regarded as pernicious and blameable. Upon the whole, then, it seems undeniable, that nothing can bestow more merit on any human creature than the sentiment of benevolence in an eminent degree; and that a part, at least, of its merit arises from its tendency to promote the interests of our species, and bestow happiness on human society. We carry our view into the salutary consequences of such a character and disposition; and whatever has so benign an influence, and forwards so desirable an end, is beheld with complacency and pleasure. The social virtues are never regarded without their beneficial tendencies, nor viewed as barren and unfruitful. The happiness of mankind, the order of society, the harmony of families, the mutual support of friends, are always considered as the result of their gentle dominion over the breasts of men. Sect. III. and IV. Sect. V. How considerable a part of their merit we ought to ascribe to their utility, will better appear from future disquisitions; as well as the reason, why this circumstance has such a command over our esteem and approbation.	Oddíl II. o blahovůli. Část I. Snad bude se zdáti zbytečným dokazovati, že city blahovolné neb jemnější jsou úctyhodny, a že, kdekoli se objeví, souhlas a přízeň lidí si získávají. Přívlastky družný, dobrosrdečný, lidský, útrpný, vděčný, přatelský, velkomyslný, dobročinný, známy jsou všem jazykům, a všude vyjadřují nejvyšší hodnotu, k níž dospěti dáno je přirozenosti lidské. Kde k milování hodným těmto vlastnostem druží se rod a moc i vynikající schopnosti, a kde projevují se v dobré správě neb užitečném poučování lidstva, tu jakoby vlastníka povznášely nad úroveň přirozenosti lidské a přibližovaly ho poněkud úrovni božské. Neobyčejné nadání, neohrožená udatnost, zdar v podnikání; vše to hrdinu nebo politika snad jen vydá závisti a nepřízni obecenstva: jakmile však přistoupí lidskost a dobročinnost, jakmile projeví se mírnost, laskavost neb přátelství, tu i závist umlká aneb i připojuje se ke všeobecnému projevu souhlasu a chvály. Plut. in Pericle. Když Perikles, veliký státník i vojevůdce athénský, byl na smrtelném loži, tu přátelé kol něho, pokládajíce ho již za bezvědomého, počali dávati průchod zármutku svému po umírajícím příznivci, vypočítávajíce veliké jeho přednosti a úspěchy, vítězství jeho a výboje, neobyčejnou délku správy jeho i devatero jeho vítězné znamení vztýčené nad nepřáteli obce. Zapomínáte, zvolal umírající hrdina, jenž byl vše zaslechl, zapomínáte na nejslavnější chválu mou, příliš prodlévajíce u oněch všedních předností, v nichž štěstí mělo hlavní účast. Nepodotkli jste, že žádný občan nikdy mou vinou nenosil smutku. Cic. de Officiis, lib. I. U lidí darů a schopností obyčejnějších stávají se ctnosti společenské možno-li ještě nezbytnějšími; neníť tu nic vynikajícího, co by bylo náhradou za ně aneb uchránilo člověka takového naší nenávisti jakož i pohrdání našeho. Vzletná ctižádost, hrdá udatnost rády, jak praví Cicero, zvrhávají se u povah méně dokonalých v bouřlivou divokost. Na družnějších a jemnějších ctnostech hlavně tu záleží. Ty jsou vždy dobré a láskyhodné. Sat. XV. 139 a seq. Hlavní přednost, kterou Juvenal nalézá v rozsáhlé schopnosti rodu lidského, jest, že činí i blahovůli naši rozsáhlejší a poskytuje nám více příležitosti, rozšířiti dobrotivý vliv náš než dáno je tvorům nižším. Ano, nutno vyznati, že toliko dobře čině, může se člověk těšiti výhodám svých předností. Vyvýšené postavení jeho samo o sobě tím spíše vydává jej v nebezpečenství a bouře. Jedinou jeho výsadou je, poskytovati útočiště nižším, kteří spočinou pak pod jeho záštitou. Leč zapomínám, že není tu mým úkolem chváliti velikomyslnost a blahovůli aneb vyličovati v pravých jejich barvách veškeré ryzí půvaby ctností společenských. Vždyť ony každé srdce na první pohled dostatečně jímají; a bývá těžko nevěnovati jim velebivého slova, kdykoli naskytnou se v hovoru neb rozumování. Že však předmětem naším jest tu spíše spekulativní než praktická stránka mravnosti, postačí, poznamenáme-li (což setká se asi s ochotným souhlasem), že není vlastností s větším nárokem na přízeň a pochvalu lidí nad dobročinnost a lidskost, přátelství a vděčnost, přirozenou příchylnost a mysl pro všeobecné dobro zaujatou, zkrátka nad to, co popochází z něžného soucitu s jinými a ze šlechetné péče o rod a pokolení naše. Kdekoli ty se objeví, tu jakoby přecházely do každého pozorovatele a budily k sobě tytéž příznivé a laskavé city, jimiž vůbec na okolí působí. Část II. Můžeme pozorovati, že kdykoli slýcháme chváliti člověka lidumilného, dobročinného, vždy jedna okolnost důrazně se vytýkává, štěstí totiž a potěcha, jež plynou společnosti z obcování a úsluh jeho. Rodičům svým, říkáváme, stává se dražším láskyplnou příchylností a dětinnou péčí více ještě než svazky přirozenými. Děti jeho nepociťují jeho autority, leč když užívá jí na jejich prospěch. Svazky lásky upevňují se u něho dobročinností a přátelstvím. Svazky přátelské blíží se pečlivou dbalostí, prokázati jakoukoli úsluhu svazkům lásky a náklonnosti. Služebnictvo a podřízení jeho mají v něm bezpečné útočiště a přestávají strachovati se před mocí osudu, leda potud, pokud i nad ním osud moc tu vykonává. Od něho dostává se hladovým potravy, nahým oděvu, nevědomým a nedbalým dovednosti a přičinlivosti. Jako slunce tak i on, jakoby sluhou byl prozřetelnosti, utěšuje, posiluje a udržuje okolní svět. Je-li omezen na život soukromý, tu obor působnosti jeho jest užší; ale vliv jeho veskrze jest dobrotivý a laskavý. Je-li povznesen na vyšší postavení, tu člověčenstvo a potomstvo klidí ovoce snah jeho. Když všude tam, kde chceme zjednati úctu někomu, tyto věci jako chvályhodné vytýkáme, a to úspěšně, nelze-liž odtud uzavírati, že prospěch plynoucí ze ctností společenských činí aspoň část jejich hodnoty a jest jedním z pramenů té pochvaly a úcty, jež tak všeobecně se jim vzdávají? I když zvíře neb rostlinu jako užitečné a blahodárné chválíme, vzdáváme jim uznání a pochvalu přirozenosti jejich příslušnou. Tak zase zmínka o zhoubné působnosti jakéhokoli z těchto nižších tvorů naplňuje nás vždy citem odporu. Oku lahodí rozhled po polích obilných a osypaných vinicích, koních a stádech se pasoucích; ale odvrací se od pohled na šípkoví a trní, skrýše to vlků a hadů. Stroj, kus nábytku, šat, dům výhodně a pohodlně zařízený, jest potud i krásný, a oko s potěšením i uznáním na něm spočine. Zrak zkušený postihne tu mnohé přednosti, které ujdou osobám nevědomým a neškoleným. Může-liž co důraznějšího býti řečeno ke chvále stavu nějakého, kupeckého neb průmyslového, než vytkneme-li výhody, jimiž prospívá společnosti? Či nevzteká se mnich a inkvisitor, odbýváme-li řád jeho jako lidstvu neprospěšný neb záhubný? Dějepisec s rozkoší vykládává prospěch plynoucí z prací jeho. Romanopisec oslabuje neb popírá zlé účinky, které se připisují jeho tvorbě slovesné. Vůbec, co pochvaly jest obsaženo v prostém slově užitečný! Co výtek v opaku! De Nat. Deor. lib. I. Bohové vaši, praví Cicero, odpíraje epikurejcům, nemají práva požadovati úcty neb klanění, nechť představujete si je nadány jakýmikoli dokonalostmi. Jsouť naprosto neužiteční a nečinní. Ani Egypťané, jimž tolik se posmíváte, nezasvětili nikdy zvířete leč pro užitečnost jeho. Sext. Emp. adversus Math. lib VIII. Diod. Sic. passim. Skeptikové tvrdí, ač proti rozumu, že všeliké uctívání náboženské mělo původ v prospěšnosti k živobytí a blahu člověčenstva předmětů neživých, jako slunce a měsíce. Tento důvod též uvádívají pro zbožnění vynikajících bohatýrů a zákonodárců. Zasaditi strom, vzdělati pole, zploditi děti; záslužné to skutky dle učení Zoroastrova. Ve všech mravních rozhodnutích vyniká zvláště tato okolnost obecné prospěšnosti; a kdekoli povstane spor, ať ve filosofii neb v životě obecném, o mez povinnosti, nijak nelze otázku takovou rozhodnouti s větší bezpečností, než prokážeme-li, která strana nese se za pravým zájmem lidstva. Ukázalo-li se, že zavládalo nesprávné mínění, pojaté dle zdání, -- jakmile další zkušenost a správnější rozumování poskytly nám spolehlivějších vědomostí o věcech lidských, bereme zpět první svůj názor a znova upravujeme hranice mravního dobra a zla. Dávání almužny obyčejným žebrákům se přirozeně chválívá, poněvadž se zdá, že pomaháme tak ubožákům a chudákům; když však zpozorovali jsme povzbuzení, kterého dostává se tím zahálce a spustlosti, pokládáme tento druh dobročinnosti spíše za slabost než za ctnost. Zavraždění tyranů, uchvatitelů i utiskovatelů, za starých dob velice se vynášelo, poněvadž jednak osvobozovalo lidstvo od mnoha těchto netvorů, jednak, jak se zdálo, udržovalo v strachu ostatní, jichž nemohly zasáhnout ani meč ani dýka. Ježto však historie i zkušenost nás od té doby přesvědčily, že se tím nedůvěřivost a ukrutnost knížat jen zvětšuje, pokládáme nyní Timoleona a Bruta, ač vzhledem k předsudkům doby jejich pojednáváme o nich shovívavě, za vzory k následování velmi nezpůsobilé. Štědrost vládců bývá pokládána za známku dobročinnosti; když však shledáme, že skromný chléb poctivých a přičinlivých mění se jí v rozkošné hody pro lenochy a prostopášníky, tu brzy odvoláváme nerozvážnou svou chválu. Stesk panovníka, že ztratil den, byl ušlechtilý a velkodušný; měl-li však v úmyslu, ztráviti jej ve skutcích štědrosti ke hrabivým dvořanům, lépe mu, že byl ztracen než aby zle byl upotřeben. Přepych, neboli zjemnělost v rozkoších a pohodlích života, byl dlouho pokládán za pramen veškeré znemravnělosti ve správě státní a za bezprostřední příčinu nesvárů, vzpour, občanských válek a úplné ztráty svobody. Byl tudíž všeobecně počítán za neřest, a byl předmětem horlení všech satiriků i přísných mravokárců. Ti pak, kdož dokazují neb dokázati se snaží, že zjemnělost taková spíše vede ku povzbuzení průmyslu, vytříbených mravů a umění, opravují mravní jakož i politické naše názory, a ukazují, že to, co dříve pokládalo se za zhoubné a hany hodné, jest chvalitebné neb nevinné. Zdá se tedy vůbec nepopíratelným, že nic nemůže dodati bytosti lidské větší hodnoty než vysoký stupeň blahovolného citu; a že aspoň část hodnoty toho citu vzniká odtud, že prospívá zájmům plemene našeho a přináší blaho společnosti lidské. Obracíme zřetel svůj k blahodárným následkům takovéto náchylnosti a povahy; a cokoli jeví vliv tak dobročinný, a prospívá účelu tak žádoucímu, na to hledíme s uspokojením a radostí. Nikdy nepřihlížíme ke ctnostem společenským bez jejich dobročinných tendencí, nikdy nemáme je na zřeteli jako neprospěšné neb neplodné. Štěstí lidstva, řád společnosti, soulad rodin, vzájemné podporování přátel, pokládáme vždy za výsledek jemné jejich vlády nad srdci lidí. Oddíl III. a IV. Oddíl V. Jak značnou část hodnoty jejich jest nám přičísti jejich prospěšnosti, vysvitne lépe z úvah následujících; tolikéž i příčina, proč tato okolnost tak velice rozhoduje nad úctou a pochvalou naší.
SECTION III. of justice Part I. That justice is useful to society, and consequently that part of its merit, at least, must arise from that consideration, it would be a superfluous undertaking to prove. That public utility is the sole origin of justice, and that reflections on the beneficial consequences of this virtue are the sole foundation of its merit; this proposition, being more curious and important, will better deserve our examination and enquiry. Let us suppose that nature has bestowed on the human race such profuse abundance of all external conveniencies, that, without any uncertainty in the event, without any care or industry on our part, every individual finds himself fully provided with whatever his most voracious appetites can want, or luxurious imagination wish or desire. His natural beauty, we shall suppose, surpasses all acquired ornaments: the perpetual clemency of the seasons renders useless all clothes or covering: the raw herbage affords him the most delicious fare; the clear fountain, the richest beverage. No laborious occupation required: No tillage: No navigation. Music, poetry, and contemplation form his sole business: Conversation, mirth, and friendship his sole amusement. It seems evident that, in such a happy state, every other social virtue would flourish, and receive tenfold increase; but the cautious, jealous virtue of justice would never once have been dreamed of. For what purpose make a partition of goods, where every one has already more than enough? Why give rise to property, where there cannot possibly be any injury? Why call this object mine, when upon the seizing of it by another, I need but stretch out my hand to possess myself to what is equally valuable? Justice, in that case, being totally useless, would be an idle ceremonial, and could never possibly have place in the catalogue of virtues. We see, even in the present necessitous condition of mankind, that, wherever any benefit is bestowed by nature in an unlimited abundance, we leave it always in common among the whole human race, and make no subdivisions of right and property. Water and air, though the most necessary of all objects, are not challenged as the property of individuals; nor can any man commit injustice by the most lavish use and enjoyment of these blessings. In fertile extensive countries, with few inhabitants, land is regarded on the same footing. And no topic is so much insisted on by those, who defend the liberty of the seas, as the unexhausted use of them in navigation. Were the advantages, procured by navigation, as inexhaustible, these reasoners had never had any adversaries to refute; nor had any claims ever been advanced of a separate, exclusive dominion over the ocean. Genesis, chaps. xiii. and xxi. It may happen, in some countries, at some periods, that there be established a property in water, none in land; if the latter be in greater abundance than can be used by the inhabitants, and the former be found, with difficulty, and in very small quantities. Again; suppose, that, though the necessities of human race continue the same as at present, yet the mind is so enlarged, and so replete with friendship and generosity, that every man has the utmost tenderness for every man, and feels no more concern for his own interest than for that of his fellows; it seems evident, that the use of justice would, in this case, be suspended by such an extensive benevolence, nor would the divisions and barriers of property and obligation have ever been thought of. Why should I bind another, by a deed or promise, to do me any good office, when I know that he is already prompted, by the strongest inclination, to seek my happiness, and would, of himself, perform the desired service; except the hurt, he thereby receives, be greater than the benefit accruing to me? in which case, he knows, that, from my innate humanity and friendship, I should be the first to oppose myself to his imprudent generosity. Why raise landmarks between my neighbour’s field and mine, when my heart has made no division between our interests; but shares all his joys and sorrows with the same force and vivacity as if originally my own? Every man, upon this supposition, being a second self to another, would trust all his interests to the discretion of every man; without jealousy, without partition, without distinction. And the whole human race would form only one family; where all would lie in common, and be used freely, without regard to property; but cautiously too, with as entire regard to the necessities of each individual, as if our own interests were most intimately concerned. In the present disposition of the human heart, it would, perhaps, be difficult to find complete instances of such enlarged affections; but still we may observe, that the case of families approaches towards it; and the stronger the mutual benevolence is among the individuals, the nearer it approaches; till all distinction of property be, in a great measure, lost and confounded among them. Between married persons, the cement of friendship is by the laws supposed so strong as to abolish all division of possessions; and has often, in reality, the force ascribed to it. And it is observable, that, during the ardour of new enthusiasms, when every principle is inflamed into extravagance, the community of goods has frequently been attempted; and nothing but experience of its inconveniencies, from the returning or disguised selfishness of men, could make the imprudent fanatics adopt anew the ideas of justice and of separate property. So true is it, that this virtue derives its existence entirely from its necessary use to the intercourse and social state of mankind. To make this truth more evident, let us reverse the foregoing suppositions; and carrying everything to the opposite extreme, consider what would be the effect of these new situations. Suppose a society to fall into such want of all common necessaries, that the utmost frugality and industry cannot preserve the greater number from perishing, and the whole from extreme misery; it will readily, I believe, be admitted, that the strict laws of justice are suspended, in such a pressing emergence, and give place to the stronger motives of necessity and self-preservation. Is it any crime, after a shipwreck, to seize whatever means or instrument of safety one can lay hold of, without regard to former limitations of property? Or if a city besieged were perishing with hunger; can we imagine, that men will see any means of preservation before them, and lose their lives, from a scrupulous regard to what, in other situations, would be the rules of equity and justice? The use and tendency of that virtue is to procure happiness and security, by preserving order in society: but where the society is ready to perish from extreme necessity, no greater evil can be dreaded from violence and injustice; and every man may now provide for himself by all the means, which prudence can dictate, or humanity permit. The public, even in less urgent necessities, opens granaries, without the consent of proprietors; as justly supposing, that the authority of magistracy may, consistent with equity, extend so far: but were any number of men to assemble, without the tie of laws or civil jurisdiction; would an equal partition of bread in a famine, though effected by power and even violence, be regarded as criminal or injurious? Suppose likewise, that it should be a virtuous man’s fate to fall into the society of ruffians, remote from the protection of laws and government; what conduct must he embrace in that melancholy situation? He sees such a desperate rapaciousness prevail; such a disregard to equity, such contempt of order, such stupid blindness to future consequences, as must immediately have the most tragical conclusion, and must terminate in destruction to the greater number, and in a total dissolution of society to the rest. He, meanwhile, can have no other expedient than to arm himself, to whomever the sword he seizes, or the buckler, may belong: To make provision of all means of defence and security: And his particular regard to justice being no longer of use to his own safety or that of others, he must consult the dictates of self-preservation alone, without concern for those who no longer merit his care and attention. When any man, even in political society, renders himself by his crimes, obnoxious to the public, he is punished by the laws in his goods and person; that is, the ordinary rules of justice are, with regard to him, suspended for a moment, and it becomes equitable to inflict on him, for the benefit of society, what otherwise he could not suffer without wrong or injury. The rage and violence of public war; what is it but a suspension of justice among the warring parties, who perceive, that this virtue is now no longer of any use or advantage to them? The laws of war, which then succeed to those of equity and justice, are rules calculated for the advantage and utility of that particular state, in which men are now placed. And were a civilized nation engaged with barbarians, who observed no rules even of war, the former must also suspend their observance of them, where they no longer serve to any purpose; and must render every action or recounter as bloody and pernicious as possible to the first aggressors. Thus, the rules of equity or justice depend entirely on the particular state and condition in which men are placed, and owe their origin and existence to that utility, which results to the public from their strict and regular observance. Reverse, in any considerable circumstance, the condition of men: Produce extreme abundance or extreme necessity: Implant in the human breast perfect moderation and humanity, or perfect rapaciousness and malice: By rendering justice totally useless, you thereby totally destroy its essence, and suspend its obligation upon mankind. The common situation of society is a medium amidst all these extremes. We are naturally partial to ourselves, and to our friends; but are capable of learning the advantage resulting from a more equitable conduct. Few enjoyments are given us from the open and liberal hand of nature; but by art, labour, and industry, we can extract them in great abundance. Hence the ideas of property become necessary in all civil society: Hence justice derives its usefulness to the public: And hence alone arises its merit and moral obligation. These conclusions are so natural and obvious, that they have not escaped even the poets, in their descriptions of the felicity attending the golden age or the reign of Saturn. The seasons, in that first period of nature, were so temperate, if we credit these agreeable fictions, that there was no necessity for men to provide themselves with clothes and houses, as a security against the violence of heat and cold: The rivers flowed with wine and milk: The oaks yielded honey; and nature spontaneously produced her greatest delicacies. Nor were these the chief advantages of that happy age. Tempests were not alone removed from nature; but those more furious tempests were unknown to human breasts, which now cause such uproar, and engender such confusion. Avarice, ambition, cruelty, selfishness, were never heard of: Cordial affection, compassion, sympathy, were the only movements with which the mind was yet acquainted. Even the punctilious distinction of mine and thine was banished from among the happy race of mortals, and carried with it the very notion of property and obligation, justice and injustice. This fiction of a state of nature, as a state of war, was not first started by Mr. Hobbes, as is commonly imagined. Plato endeavours to refute an hypothesis very like it in the 2d, 3d, and 4th books de republica. Cicero, on the contrary, supposes it certain and universally acknowledged in the following passage. “Quis enim vestrum, judices, ignorat, ita naturam rerum tulisse, ut quodam tempore homines, nondum neque naturali neque civili jure descripto, fusi per agros ac dispersi vagarentur tantumque haberent quantum manu ac viribus, per cædem ac vulnera, aut eripere aut retinere potuissent? Qui igitur primi virtute & consilio præstanti extiterunt, ii perspecto genere humanæ docilitatis atque ingenii, dissipatos unum in locum congregarunt, eosque ex feritate illa ad justitiam ac mansuetudinem transduxerunt. Tum res ad communem utilitatem, quas publicas appellamus, tum conventicula hominum, quæ postea civitates nominatæ sunt, tum domicilia conjuncta, quas urbes dicamus, invento & divino & humano jure moenibus sepserunt. Atque inter hanc vitam, perpolitam humanitate, & illam immanem, nihil tam interest quam Jus atque Vis. Horum utro uti nolimus, altero est utendum. Vim volumus extingui. Jus valeat necesse est, idi est, judicia, quibus omne jus continetur. Judicia displicent, ant nulla sunt. Vis dominetur necesse est. Hæc vident omnes.” Pro Sext. §. 42. This poetical fiction of the golden age, is in some respects, of a piece with the philosophical fiction of the state of nature; only that the former is represented as the most charming and most peaceable condition, which can possibly be imagined; whereas the latter is painted out as a state of mutual war and violence, attended with the most extreme necessity. On the first origin of mankind, we are told, their ignorance and savage nature were so prevalent, that they could give no mutual trust, but must each depend upon himself and his own force or cunning for protection and security. No law was heard of: No rule of justice known: No distinction of property regarded: Power was the only measure of right; and a perpetual war of all against all was the result of men’s untamed selfishness and barbarity. Whether such a condition of human nature could ever exist, or if it did, could continue so long as to merit the appellation of a state, may justly be doubted. Men are necessarily born in a family-society, at least; and are trained up by their parents to some rule of conduct and behaviour. But this must be admitted, that, if such a state of mutual war and violence was ever real, the suspension of all laws of justice, from their absolute inutility, is a necessary and infallible consequence. The more we vary our views of human life, and the newer and more unusual the lights are in which we survey it, the more shall we be convinced, that the origin here assigned for the virtue of justice is real and satisfactory. Were there a species of creatures intermingled with men, which, though rational, were possessed of such inferior strength, both of body and mind, that they were incapable of all resistance, and could never, upon the highest provocation, make us feel the effects of their resentment; the necessary consequence, I think, is that we should be bound by the laws of humanity to give gentle usage to these creatures, but should not, properly speaking, lie under any restraint of justice with regard to them, nor could they possess any right or property, exclusive of such arbitrary lords. Our intercourse with them could not be called society, which supposes a degree of equality; but absolute command on the one side, and servile obedience on the other. Whatever we covet, they must instantly resign: Our permission is the only tenure, by which they hold their possessions: Our compassion and kindness the only check, by which they curb our lawless will: And as no inconvenience ever results from the exercise of a power, so firmly established in nature, the restraints of justice and property, being totally useless, would never have place in so unequal a confederacy. This is plainly the situation of men, with regard to animals; and how far these may be said to possess reason, I leave it to others to determine. The great superiority of civilized Europeans above barbarous Indians, tempted us to imagine ourselves on the same footing with regard to them, and made us throw off all restraints of justice, and even of humanity, in our treatment of them. In many nations, the female sex are reduced to like slavery, and are rendered incapable of all property, in opposition to their lordly masters. But though the males, when united, have in all countries bodily force sufficient to maintain this severe tyranny, yet such are the insinuation, address, and charms of their fair companions, that women are commonly able to break the confederacy, and share with the other sex in all the rights and privileges of society. Were the human species so framed by nature as that each individual possessed within himself every faculty, requisite both for his own preservation and for the propagation of his kind: Were all society and intercourse cut off between man and man, by the primary intention of the Supreme Creator: It seems evident, that so solitary a being would be as much incapable of justice, as of social discourse and conversation. Where mutual regards and forbearance serve to no manner of purpose, they would never direct the conduct of any reasonable man. The headlong course of the passions would be checked by no reflection on future consequences. And as each man is here supposed to love himself alone, and to depend only on himself and his own activity for safety and happiness, he would, on every occasion, to the utmost of his power, challenge the preference above every other being, to none of which he is bound by any ties, either of nature or of interest. But suppose the conjunction of the sexes to be established in nature, a family immediately arises; and particular rules being found requisite for its subsistence, these are immediately embraced; though without comprehending the rest of mankind within their prescriptions. Suppose that several families unite together into one society, which is totally disjoined from all others, the rules, which preserve peace and order, enlarge themselves to the utmost extent of that society; but becoming then entirely useless, lose their force when carried one step farther. But again suppose, that several distinct societies maintain a kind of intercourse for mutual convenience and advantage, the boundaries of justice still grow larger, in proportion to the largeness of men’s views, and the force of their mutual connexions. History, experience, reason sufficiently instruct us in this natural progress of human sentiments, and in the gradual enlargement of our regards to justice, in proportion as we become acquainted with the extensive utility of that virtue. Part II. If we examine the particular laws, by which justice is directed, and property determined; we shall still be presented with the same conclusion. The good of mankind is the only object of all these laws and regulations. Not only is it requisite, for the peace and interest of society, that men’s possessions should be separated; but the rules, which we follow, in making the separation, are such as can best be contrived to serve farther the interests of society. We shall suppose that a creature, possessed of reason, but unacquainted with human nature, deliberates with himself what rules of justice or property would best promote public interest, and establish peace and security among mankind: His most obvious thought would be, to assign the largest possessions to the most extensive virtue, and give every one the power of doing good, proportioned to his inclination. In a perfect theocracy, where a being, infinitely intelligent, governs by particular volitions, this rule would certainly have place, and might serve to the wisest purposes: But were mankind to execute such a law; so great is the uncertainty of merit, both from its natural obscurity, and from the self-conceit of each individual, that no determinate rule of conduct would ever result from it; and the total dissolution of society must be the immediate consequence. Fanatics may suppose, that dominion is founded on grace, and that saints alone inherit the earth; but the civil magistrate very justly puts these sublime theorists on the same footing with common robbers, and teaches them by the severest discipline, that a rule, which, in speculation, may seem the most advantageous to society, may yet be found, in practice, totally pernicious and destructive. That there were religious fanatics of this kind in England, during the civil wars, we learn from history; though it is probable, that the obvious tendency of these principles excited such horror in mankind, as soon obliged the dangerous enthusiasts to renounce, or at least conceal their tenets. Perhaps the levellers, who claimed an equal distribution of property, were a kind of political fanatics, which arose from the religious species, and more openly avowed their pretensions; as carrying a more plausible appearance, of being practicable in themselves, as well as useful to human society. It must, indeed, be confessed, that nature is so liberal to mankind, that, were all her presents equally divided among the species, and improved by art and industry, every individual would enjoy all the necessaries, and even most of the comforts of life; nor would ever be liable to any ills but such as might accidentally arise from the sickly frame and constitution of his body. It must also be confessed, that, wherever we depart from this equality, we rob the poor of more satisfaction than we add to the rich, and that the slight gratification of a frivolous vanity, in one individual, frequently costs more than bread to many families, and even provinces. It may appear withal, that the rule of equality, as it would be highly useful, is not altogether impracticable; but has taken place, at least in an imperfect degree, in some republics; particularly that of Sparta; where it was attended, it is said, with the most beneficial consequences. Not to mention that the Agrarian laws, so frequently claimed in Rome, and carried into execution in many Greek cities, proceeded, all of them, from a general idea of the utility of this principle. But historians, and even common sense, may inform us, that, however specious these ideas of perfect equality may seem, they are really, at bottom, impracticable; and were they not so, would be extremely pernicious to human society. Render possessions ever so equal, men’s different degrees of art, care, and industry will immediately break that equality. Or if you check these virtues, you reduce society to the most extreme indigence; and instead of preventing want and beggary in a few, render it unavoidable to the whole community. The most rigorous inquisition too is requisite to watch every inequality on its first appearance; and the most severe jurisdiction, to punish and redress it. But besides, that so much authority must soon degenerate into tyranny, and be exerted with great partialities; who can possibly be possessed of it, in such a situation as is here supposed? Perfect equality of possessions, destroying all subordination, weakens extremely the authority of magistracy, and must reduce all power nearly to a level, as well as property. We may conclude, therefore, that, in order to establish laws for the regulation of property, we must be acquainted with the nature and situation of man; must reject appearances, which may be false, though specious; and must search for those rules, which are, on the whole, most useful and beneficial. Vulgar sense and slight experience are sufficient for this purpose; where men give not way to too selfish avidity, or too extensive enthusiasm. Who sees not, for instance, that whatever is produced or improved by a man’s art or industry ought, for ever, to be secured to him, in order to give encouragement to such useful habits and accomplishments? That the property ought also to descend to children and relations, for the same useful purpose? That it may be alienated by consent, in order to beget that commerce and intercourse, which is so beneficial to human society? And that all contracts and promises ought carefully to be fulfilled, in order to secure mutual trust and confidence, by which the general interest of mankind is so much promoted? Examine the writers on the laws of nature; and you will always find, that, whatever principles they set out with, they are sure to terminate here at last, and to assign, as the ultimate reason for every rule which they establish, the convenience and necessities of mankind. A concession thus extorted, in opposition to systems, has more authority than if it had been made in prosecution of them. What other reason, indeed, could writers ever give, why this must be mine and that yours; since uninstructed nature surely never made any such distinction? The objects which receive those appellations are, of themselves, foreign to us; they are totally disjoined and separated from us; and nothing but the general interests of society can form the connexion. Sometimes the interests of society may require a rule of justice in a particular case; but may not determine any particular rule, among several, which are all equally beneficial. In that case, the slightest analogies are laid hold of, in order to prevent that indifference and ambiguity, which would be the source of perpetual dissension. Thus possession alone, and first possession, is supposed to convey property, where no body else has any preceding claim and pretension. Many of the reasonings of lawyers are of this analogical nature, and depend on very slight connexions of the imagination. Does any one scruple, in extraordinary cases, to violate all regard to the private property of individuals, and sacrifice to public interest a distinction which had been established for the sake of that interest? The safety of the people is the supreme law: All other particular laws are subordinate to it, and dependent on it: And if, in the common course of things, they be followed and regarded; it is only because the public safety and interest commonly demand so equal and impartial an administration. Sometimes both utility and analogy fail, and leave the laws of justice in total uncertainty. Thus, it is highly requisite, that prescription or long possession should convey property; but what number of days or months or years should be sufficient for that purpose, it is impossible for reason alone to determine. Civil laws here supply the place of the natural code, and assign different terms for prescription, according to the different utilities, proposed by the legislator. Bills of exchange and promissory notes, by the laws of most countries, prescribe sooner than bonds, and mortgages, and contracts of a more formal nature. The author of L’Esprit des Loix, This illustrious writer, however, sets out with a different theory, and supposes all right to be founded on certain rapports or relations; which is a system, that, in my opinion, never will be reconciled with true philosophy. Father Malebranche, as far as I can learn, was the first that started this abstract theory of morals, which was afterwards adopted by Cudworth, Clarke, and others; and as it excludes all sentiment, and pretends to found everything on reason, it has not wanted followers in this philosophic age. See Section I, Appendix I. With regard to justice, the virtue here treated of, the inference against this theory seems short and conclusive. Property is allowed to be dependent on civil laws; civil laws are allowed to have no other object, but the interest of society: This therefore must be allowed to be the sole foundation of property and justice. Not to mention, that our obligation itself to obey the magistrate and his laws is founded on nothing but the interests of society. If the ideas of justice, sometimes, do not follow the dispositions of civil law; we shall find, that these cases, instead of objections, are confirmations of the theory delivered above. Where a civil law is so perverse as to cross all the interests of society, it loses all its authority, and men judge by the ideas of natural justice, which are conformable to those interests. Sometimes also civil laws, for useful purposes, require a ceremony or form to any deed; and where that is wanting, their decrees run contrary to the usual tenour of justice; but one who takes advantage of such chicanes, is not commonly regarded as an honest man. Thus, the interests of society require, that contracts be fulfilled; and there is not a more material article either of natural or civil justice: But the omission of a trifling circumstance will often, by law, invalidate a contract, in foro humano, but not in foro conscientiæ, as divines express themselves. In these cases, the magistrate is supposed only to withdraw his power of enforcing the right, not to have altered the right. Where his intention extends to the right, and is conformable to the interests of society; it never fails to alter the right; a clear proof of the origin of justice and of property, as assigned above. In general we may observe that all questions of property are subordinate to the authority of civil laws, which extend, restrain, modify, and alter the rules of natural justice, according to the particular convenience of each community. The laws have, or ought to have, a constant reference to the constitution of government, the manners, the climate, the religion, the commerce, the situation of each society. A late author of genius, as well as learning, has prosecuted this subject at large, and has established, from these principles, a system of political knowledge, which abounds in ingenious and brilliant thoughts, and is not wanting in solidity. What is a man’s property? Anything which it is lawful for him, and for him alone, to use. But what rule have we, by which we can distinguish these objects? Here we must have recourse to statutes, customs, precedents, analogies, and a hundred other circumstances; some of which are constant and inflexible, some variable and arbitrary. But the ultimate point, in which they all professedly terminate, is the interest and happiness of human society. Where this enters not into consideration, nothing can appear more whimsical, unnatural, and even superstitious, than all or most of the laws of justice and of property. Those who ridicule vulgar superstitions, and expose the folly of particular regards to meats, days, places, postures, apparel, have an easy task; while they consider all the qualities and relations of the objects, and discover no adequate cause for that affection or antipathy, veneration or horror, which have so mighty an influence over a considerable part of mankind. A Syrian would have starved rather than taste pigeon; an Egyptian would not have approached bacon: But if these species of food be examined by the senses of sight, smell, or taste, or scrutinized by the sciences of chemistry, medicine, or physics, no difference is ever found between them and any other species, nor can that precise circumstance be pitched on, which may afford a just foundation for the religious passion. A fowl on Thursday is lawful food; on Friday abominable: Eggs in this house and in this diocese, are permitted during Lent; a hundred paces farther, to eat them is a damnable sin. This earth or building, yesterday was profane; to-day, by the muttering of certain words, it has become holy and sacred. Such reflections as these, in the mouth of a philosopher, one may safely say, are too obvious to have any influence; because they must always, to every man, occur at first sight; and where they prevail not, of themselves, they are surely obstructed by education, prejudice, and passion, not by ignorance or mistake. It may appear to a careless view, or rather a too abstracted reflection, that there enters a like superstition into all the sentiments of justice; and that, if a man expose its object, or what we call property, to the same scrutiny of sense and science, he will not, by the most accurate enquiry, find any foundation for the difference made by moral sentiment. I may lawfully nourish myself from this tree; but the fruit of another of the same species, ten paces off, it is criminal for me to touch. Had I worn this apparel an hour ago, I had merited the severest punishment; but a man, by pronouncing a few magical syllables, has now rendered it fit for my use and service. Were this house placed in the neighbouring territory, it had been immoral for me to dwell in it; but being built on this side the river, it is subject to a different municipal law, and by its becoming mine I incur no blame or censure. The same species of reasoning it may be thought, which so successfully exposes superstition, is also applicable to justice; nor is it possible, in the one case more than in the other, to point out, in the object, that precise quality or circumstance, which is the foundation of the sentiment. It is evident, that the will or consent alone never transfers property, nor causes the obligation of a promise (for the same reasoning extends to both), but the will must be expressed by words or signs, in order to impose a tie upon any man. The expression being once brought in as subservient to the will, soon becomes the principal part of the promise; nor will a man be less bound by his word, though he secretly give a different direction to his intention, and withhold the assent of his mind. But though the expression makes, on most occasions, the whole of the promise, yet it does not always so; and one who should make use of any expression, of which he knows not the meaning, and which he uses without any sense of the consequences, would not certainly be bound by it. Nay, though he know its meaning, yet if he use it in jest only, and with such signs as evidently show, that he has no serious intention of binding himself, he would not lie under any obligation of performance; but it is necessary, that the words be a perfect expression of the will, without any contrary signs. Nay, even this we must not carry so far as to imagine, that one, whom, by our quickness of understanding, we conjecture, from certain signs, to have an intention of deceiving us, is not bound by his expression or verbal promise, if we accept of it; but must limit this conclusion to those cases where the signs are of a different nature from those of deceit. All these contradictions are easily accounted for, if justice arise entirely from its usefulness to society; but will never be explained on any other hypothesis. It is remarkable that the moral decisions of the Jesuits and other relaxed casuists, were commonly formed in prosecution of some such subtilties of reasoning as are here pointed out, and proceed as much from the habit of scholastic refinement as from any corruption of the heart, if we may follow the authority of Mons. Bayle. See his Dictionary, article Loyola. And why has the indignation of mankind risen so high against these casuists; but because every one perceived, that human society could not subsist were such practices authorized, and that morals must always be handled with a view to public interest, more than philosophical regularity? If the secret direction of the intention, said every man of sense, could invalidate a contract; where is our security? And yet a metaphysical schoolman might think, that, where an intention was supposed to be requisite, if that intention really had not place, no consequence ought to follow, and no obligation be imposed. The casuistical subtilties may not be greater than the snbtilties of lawyers, hinted at above; but as the former are pernicious, and the latter innocent and even necessary, this is the reason of the very different reception they meet with from the world. It is a doctrine of the Church of Rome, that the priest, by a secret direction of his intention, can invalidate any sacrament. This position is derived from a strict and regular prosecution of the obvious truth, that empty words alone, without any meaning or intention in the speaker, can never be attended with any effect. If the same conclusion be not admitted in reasonings concerning civil contracts, where the affair is allowed to be of so much less consequence than the eternal salvation of thousands, it proceeds entirely from men’s sense of the danger and inconvenience of the doctrine in the former case: And we may thence observe, that however positive, arrogant, and dogmatical any superstition may appear, it never can convey any thorough persuasion of the reality of its objects, or put them, in any degree, on a balance with the common incidents of life, which we learn from daily observation and experimental reasoning. But there is this material difference between superstition and justice, that the former is frivolous, useless, and burdensome; the latter is absolutely requisite to the well-being of mankind and existence of society. When we abstract from this circumstance (for it is too apparent ever to be overlooked) it must be confessed, that all regards to right and property, seem entirely without foundation, as much as the grossest and most vulgar superstition. Were the interests of society nowise concerned, it is as unintelligible why another’s articulating certain sounds implying consent, should change the nature of my actions with regard to a particular object, as why the reciting of a liturgy by a priest, in a certain habit and posture, should dedicate a heap of brick and timber, and render it, thenceforth and for ever, sacred. These reflections are far from weakening the obligations of justice, or diminishing anything from the most sacred attention to property. On the contrary, such sentiments must acquire new force from the present reasoning. For what stronger foundation can be desired or conceived for any duty, than to observe, that human society, or even human nature, could not subsist without the establishment of it; and will still arrive at greater degrees of happiness and perfection, the more inviolable the regard is, which is paid to that duty? The dilemma seems obvious: As justice evidently tends to promote public utility and to support civil society, the sentiment of justice is either derived from our reflecting on that tendency, or like hunger, thirst, and other appetites, resentment, love of life, attachment to offspring, and other passions, arises from a simple original instinct in the human breast, which nature has implanted for like salutary purposes. If the latter be the case, it follows, that property, which is the object of justice, is also distinguished by a simple original instinct, and is not ascertained by any argument or reflection. But who is there that ever heard of such an instinct? Or is this a subject in which new discoveries can be made? We may as well expect to discover, in the body, new senses, which had before escaped the observation of all mankind. But farther, though it seems a very simple proposition to say, that nature, by an instinctive sentiment, distinguishes property, yet in reality we shall find, that there are required for that purpose ten thousand different instincts, and these employed about objects of the greatest intricacy and nicest discernment. For when a definition of property is required, that relation is found to resolve itself into any possession acquired by occupation, by industry, by prescription, by inheritance, by contract, &c. Can we think that nature, by an original instinct, instructs us in all these methods of acquisition? These words too, inheritance and contract, stand for ideas infinitely complicated; and to define them exactly, a hundred volumes of laws, and a thousand volumes of commentators, have not been found sufficient. Does nature, whose instincts in men are all simple, embrace such complicated and artificial objects, and create a rational creature, without trusting anything to the operation of his reason? But even though all this were admitted, it would not be satisfactory. Positive laws can certainly transfer property. It is by another original instinct, that we recognize the authority of kings and senates, and mark all the boundaries of their jurisdiction? Judges too, even though their sentence be erroneous and illegal, must be allowed, for the sake of peace and order, to have decisive authority, and ultimately to determine property. Have we original innate ideas of prætors and chancellors and juries? Who sees not, that all these institutions arise merely from the necessities of human society? All birds of the same species in every age and country, built their nests alike: In this we see the force of instinct. Men, in different times and places, frame their houses differently: Here we perceive the influence of reason and custom. A like inference may be drawn from comparing the instinct of generation and the institution of property. How great soever the variety of municipal laws, it must be confessed, that their chief outlines pretty regularly concur; because the purposes, to which they tend, are everywhere exactly similar. In like manner, all houses have a roof and walls, windows and chimneys; though diversified in their shape, figure, and materials. The purposes of the latter, directed to the conveniencies of human life, discover not more plainly their origin from reason and reflection, than do those of the former, which point all to a like end. I need not mention the variations, which all the rules of property receive from the finer turns and connexions of the imagination, and from the subtilties and abstractions of law-topics and reasonings. There is no possibility of reconciling this observation to the notion of original instincts. What alone will beget a doubt concerning the theory, on which I insist, is the influence of education and acquired habits, by which we are so accustomed to blame injustice, that we are not, in every instance, conscious of any immediate reflection on the pernicious consequences of it. The views the most familiar to us are apt, for that very reason, to escape us; and what we have very frequently performed from certain motives, we are apt likewise to continue mechanically, without recalling, on every occasion, the reflections, which first determined us. The convenience, or rather necessity, which leads to justice is so universal, and everywhere points so much to the same rules, that the habit takes place in all societies; and it is not without some scrutiny, that we are able to ascertain its true origin. The matter, however, is not so obscure, but that even in common life we have every moment recourse to the principle of public utility, and ask, What must become of the world, if such practices prevail? How could society subsist under such disorders? Were the distinction or separation of possessions entirely useless, can any one conceive, that it ever should have obtained in society? Principia. Lib. iii. Thus we seem, upon the whole, to have attained a knowledge of the force of that principle here insisted on, and can determine what degree of esteem or moral approbation may result from reflections on public interest and utility. The necessity of justice to the support of society is the sole foundation of that virtue; and since no moral excellence is more highly esteemed, we may conclude that this circumstance of usefulness has, in general, the strongest energy, and most entire command over our sentiments. It must, therefore, be the source of a considerable part of the merit ascribed to humanity, benevolence, friendship, public spirit, and other social virtues of that stamp; as it is the sole source of the moral approbation paid to fidelity, justice, veracity, integrity, and those other estimable and useful qualities and principles. It is entirely agreeable to the rules of philosophy, and even of common reason; where any principle has been found to have a great force and energy in one instance, to ascribe to it a like energy in all similar instances. This indeed is Newton’s chief rule of philosophizing.	Oddíl III. o spravedlnosti Část I. Že spravedlnost jest prospěšna společnosti, a že tudíž aspoň část hodnoty její z té úvahy musí pocházeti, zbytečným by bylo dokazovati. Že obecný prospěch jest jediným původem spravedlnosti, a že zřetel ke blahodárným účinkům této ctnosti jest jediným základem její hodnoty; toto tvrzení, jsouc zajímavější a důležitější, spíše bude hodno zkoumání a šetření našeho. Dejme tomu, že příroda vypravila pokolení lidské takovou hojností všech vnějších výhod, že naprosto spolehlivě, a to bez jakékoli péče, jakéhokoli přičinění s naší strany, každý jednotlivec jest dokonale zásoben vším, po čem jen toužiti mohou nejhltavější chuti, aneb čeho žádati si může nejrozmařilejší obrazotvornost. Přirozená jeho krása, domnívejme se, předčí veškery umělé ozdoby; stálá mírnost počasí činí zbytečným jakýkoli oděv, jakoukoli ochranu; syrové traviny skytají mu nejchutnější potravu, průzračný pramen nejskvostnější nápoj. Hudba, básnictví a rozjímání jsou jedinou jeho prací; hovor, veselí a přátelství jedinou jeho zábavou. Zdá se zřejmým, že v tak šťastném stavu kvetla by každá jiná společenská ctnost a zmáhala se desateronásob; avšak o opatrné, nedůvěřivé ctnosti spravedlnosti nebylo by tu bývalo ani potuchy. K čem u také děliti statky tam, kde každý má více než dosti ? Proč dávati vzniknouti vlastnictví, kde není nijak možno poškození ? Nač zváti tento předmět mým, když třeba mi, jest-li někdo jiný si jej osvojil, toliko vztáhnouti ruku, abych nabyl něčeho, co stejně jest cenným ? Spravedlnost, jsouc úplně zbytečnou, byla by prázdným obřadem, a nenalezla by nikdy místa v seznamu ctností. Vidímeť i v přítomném chudobném stavu lidstva, že kdekoli příroda skytá nám dobro nějaké v neobmezené hojnosti, necháváme je vždy společným majetkem celého pokolení lidského, nerozdělujíce dále právo na ně a vlastnictví. Vody a vzduchu, ač jsou nejnutnějšími z věcí, neosobujeme si jako majetku jednotlivců; aniž může kdo dopustiti se bezpráví, užívaje darů těch co nejnešetrněji. V úrodných rozsáhlých krajích s málem obyvatelů i na půdu se tak hledívá. A o nic neopírají se ti, kdo hájí volnosti moří tolik, jako o nevyčerpatelné jich užívání ku plavbě. Kdyby i výhody, jež přináší plavba, byly stejně nevyčerpatelné, pak by tito rozumovači nikdy nebyli nalezli odpůrců, aniž by se kdy byly činily nároky na oddělenou, výlučnou vládu nad mořem. Genesis, kap. XIII. a XXI. Může se státi v některých krajích, v určitých dobách, že zavede se vlastnictví vody, nikoli pak půdy, jest-li totiž tato nalézá se ve větší hojnosti, než lze obyvatelům upotřebiti, onu pak lze nalézti jen těžko u velmi malém množství. A zase dejme tomu, že za stejných potřeb lidského pokolení jako nyní, mysl jest tak rozšířena a tak naplněna přátelstvím a velkomyslností, že každý člověk ke každému jinému chová největší příchylnost a nepečuje o vlastní svój zájem více než o zájem svých druhó; zdá se samozřejmým, že by v tomto případě, následkem rozsáhlé té blahovůle, bylo zastaveno užívání spravedlnosti a že by nikomu nebylo na mysl připadlo, děliti a vymezovati vlastnictví a povinnosti. Nač bych listinou neb slibem zavazoval někoho, aby prokázal mi úsluhu, když vím, že nejmocnější příchylnost sama ho pobízí, aby vyhledával mého štěstí, a že by sám od sebe žádanou úsluhu prokázal; -- leč že by škoda, kterou by tím vzal, byla větší než výhoda pro mne odtud plynoucí? Ve kterémžto případě on zase ví, že ze vrozené laskavosti a družby sám ihned bych se opřel nerozvážné jeho velikomyslnosti. Nač stavěti mezníky mezi polem sousedovým a mým, když srdce mé nezná rozdílu mezi zájmy našimi, nýbrž ve všelikých jeho radostech a žalech má účast tak mocnou a živou, jako by vlastně o mne běželo? Každý člověk, jsa dle tohoto předpokladu jaksi druhým já jiného, svěřoval by všechny své zájmy uznání kohokoli druhého, a to bez nedůvěry, bez dělení, bez rozdílů. A celé plémě lidské činilo by toliko jedinou rodinu, kde vše by bylo společným k obecnému volnému užití, bez ohledu na vlastnictví, ovšem že opatrně, s náležitým zřetelem ku potřebám každého jednotlivce, jakoby o vlastní náš zájem běželo. Za nynějších náklonností lidského srdce bylo by asi těžko nalézti dokonalých příkladů tak rozšířené laskavosti; přece však můžeme pozorovati, že rodiny se tomu přibližují, a to tím více, čím mocnější je vzájemná blahovůle jednotlivců, až na konec veškerý rozdíl vlastnictví mezi nimi ve značné míře splývá a se ztrácí. Mezi manžely i zákon pokládá tmel přátelství za tak silný, že zrušuje veškeré rozdíly majetkové, a ve skutečnosti sílu takovou mnohdy zajisté mívá. Shledáváme též, že v zápalu nového nadšení, kde každá zásada se v krajnost rozplápolává, lidé často o společnost statků se pokoušeli; a jen zkušenost, že společnost taková se neosvědčuje následkem vracejícího se neb utajeného sobectví lidí, dovedla přiměti nerozvážné nadšence, že znova přijali myšlenku spravedlnosti a odděleného vlastnictví. Tak velice jest právě pravdou, že ctnost ta úplně vzniká z potřeby její pro styk a společenský stav lidstva. Abychom více ještě ozřejmili tuto pravdu, obraťme předchozí předpoklady a uvažujme, vedouce vše v opačnou krajnost, jaký by byl asi následek nového takového stavu. Představme si, že společnost upadne v takový nedostatek veškerých všedních potřeb, že sebe větší střídmost a přičinlivost nedovede uchrániti většiny od zahynutí, a celku od nejkrajnější bídy; domnívám se, že každý bez obtíží přizná, že pod takovým nátlakem poměrů přestanou přísné zákony spravedlnosti a ustoupí mocnějším pohnutkám nutnosti sebezachování. Či je zločinem, chopiti se po ztroskotání lodi jakéhokoli prostředku neb nástroje ku záchraně, bez ohledu na dřívější meze majetkové? Aneb, jest-li město obléhané hyne hlady, dovedeme si mysliti, že lidé, třeba viděli jakýsi prostředek spásy před sebou, raději zahynou z úzkostlivého šetření takových pravidel slušnosti a spravedlnosti, jaká by platila za jiných okolností? Účelem a tendencí této ctnosti je, aby opatrovala štěstí a bezpečnost udržujíc pořádek ve společnosti; kde však společnost má zahynouti nejkrajnější bídou, tu nelze obávati se většího zla z násilí a nespravedlnosti; a každý člověk může tu pečovati o sebe všemi prostředky, jež dává mu na ruku opatrnost neb dovoluje jeho lidství. Veřejnost otevírá i v nouzi méně tísnivé sýpky bez svolení majiteli, stejným právem se domnívajíc, že moc úřadů může po právu sáhati tak daleko; kdyby však tlupa lidí se srotila beze všech svazků zákona a občanského práva, zdaž by tu stejné rozdělení chleba za hladomoru, ač dálo by se mocí neb docela násilím, pokládalo se za zločin neb poškození vlastnictví? Představme si též, že by bylo ctnostnému člověku souzeno upadnouti mezi lotry, daleko od ochrany zákonu a vlády; jak se má zachovati ve smutném tom položení? Vidí, že vládne loupeživost tak zběsilá, takové nedbání práva, takové opovrhování řádem, tak hloupá zaslepenost k budoucím následkům, že musí vše co nejdříve vzíti nejtragičtější konec v záhubě většiny a rozrušení společnosti pro ostatní. Jemu zatím nezbývá než ozbrojiti se, ať náleží komukoli meč nebo štít, jejž uchopí; má-li opatřiti si veškeré prostředky obrany a bezpečnosti, musí dbáti, protože šetření spravedlnosti s jeho strany neslouží více ani jeho ani cizí bezpečnosti, toliko příkazu sebezachování bez ohledu na ty, kteří nezasluhují více jeho péče a pozornosti. Když člověk, i ve společnosti zákonitě řízené, učiní se svými zločiny škodným lidu, je trestán zákonem na statcích i osobě; to jest, obyčejná pravidla spravedlnosti se u něho na čas zastavují, a přestává býti bezprávím, stihnouti ho ku prospěchu společnosti něčím, co by jinak bez bezpráví a poškození nemohl utrpěti. Zuřivost a násilí války což jsou jiného než zastavení spravedlnosti mezi válčícími stranami, jež postřehují, že ctnost ta přestává jim býti na prospěch a výhodu? Zákony války, které tu nastupují na místo práva a spravedlnosti, jsou pravidla určená na prospěch a výhodu toho zvláštního stavu, ve kterém se tu lidé nalézají. A kdyby národ civilisovaný válčil s barbary, kteří by ani pravidel válečných nedbali, tu i on přestal by jich šetřiti jako neužitečných, a každý boj, každou srážku musel by učiniti co nejkrvavější a nejzáhubnější pro své útočníky. Závisí tudíž pravidla práva a spravedlnosti zúplna na tom zvláštním stavu a položení, ve kterém se lidé nalézají, a původ i trvání své mají z toho prospěchu, jenž plyne lidem z přísného a pravidelného jich šetření. Zvraťte v něčem podstatnějším stav lidí: zaveďte krajní hojnost neb krajní bídu, vštěpte v srdce lidské dokonalou umírněnost a lidumilnost neb dokonalou loupeživost a zlobu; učiníce spravedlnost úplně nepotřebnou, úplně zničíte její podstatu, i zrušíte její závaznost v lidstvu. Obecný stav společnosti jest středem mezi všemi těmito krajnostmi. Přirozeně stranníme sobě i přátelům svým, ale dovedeme postřehnouti i výhodu plynoucí z chování nestrannějšího. Málo požitků skytá nám otevřená a štědrá ruka přírody, avšak uměním, prací a důmyslem dovedeme dobýti si jich hojně. Proto se stala idea vlastnictví nutnou v každé zřízené společnosti, odtud pochází prospěšnost spravedlnosti pro lidi, odtud i vzniká její hodnota a mravní závaznost. Závěrky ty jsou tak přirozené a tak patrné, že neušly ani básníkům v líčení blaženosti, jíž obdařen byl zlatý věk neboli vláda Saturnova. Počasy byly v tomto prvním období přírody tak mírné, že dle tvrzení pěkných těch výmyslů nebylo lidem ani třeba opatřovati se oděvem a domy na ochranu proti prudkému vedru neb mrazu; řeky oplývaly vínem a mlékem, duby skytaly med a příroda dobrovolně sama plodila nejjemnější lahůdky. A to ani nebyly hlavní přednosti onoho šťastného věku. Bouří nebylo nejen v přírodě, než i ty zuřivější bouře byly neznámy srdci lidskému, které nyní působí tolik poplachu a nadělají tolik zmatku. Po lakotě, ctižádosti, ukrutnosti, sobectví nebylo potuchy; srdečná družba, útrpnost, soucit, byla jediná hnutí, která mysl lidská znala. I úzkostlivé dělení mého od tvého bylo vypuzen.o ze středu blaženého onoho plemene lidského, s ním pak mizel i pojem vlastnictví a závazku, spravedlnosti a nespravedlnosti. Tato smyšlenka stavu přirozeného jako stavu boje, nebyla nejprve uvedena Hobbesem, jak se za to mívá. Plato snaží se vvrátiti domněnku velice podobnou v knihách druhé, tří a čtvrté de republica. Cicero naproti tomu pokládá ji za jistou a všeobecně uznanou v následujícím místě: „Kdo zajisté z vás, soudcové, toho neví, že přirozeným během věcí lidé v urči té době, kdy ještě a i přirozené ani občanské právo nebylo stanoveno, rozptýleni po polích a roztroušeni se toulali a tolik jen měli, kolik pěsti a násilím, vraždou a ranami buď uchvátiti nebo zadržeti mohl? Ti tedy, kdo nejprve mužností i zvláštním důmyslem vynikli, poznavše způsob učelivosti a důvtipu lidského, shromáždili lidi roztroušené na jednom místě a uvedli je z oné divokosti ve stav spravedlnosti a vzdělanosti. Tehdy ona zřízeni u prospěchu obecnému, která veřejnými jmenujeme, tehdy ona společenstva lidí, která potom obcemi byla nazvána, tehdy hromadná bydliště, jimž měst říkáme, když právo božské i lidské bylo nalezeno, jakoby ochrannými hradbami obklíčili. A zajisté mezi tímto životem lidskostí zušlechtěným a oním nevzdělaným nic tak rozdílu nečiní, jako právo a násilí. Nechceme-li jednoho z nich užiti, dlužno užiti druhého. Chceme li, aby násilí zaniklo, nutno jest, aby právo platilo, to jest soudy, v nichž veškeré právo jest obsaženo. Nelíbí-li se nám soudy aneb jsou-li nicotné, musí o násilí vlásti. To všichni uznávají.“ Pro P. Sestio hl. 42, § 91. a 92. Poetická smyšlenka zlatého věku shoduje se v některých příčinách s filosofickou smyšlenkou přírodního stavu; jen že první líčí se nám jako nejrozkošnější a nejklidnější stav, jaký lze si jen představit, kdežto stav druhý zobrazuje se jako stav vzájemného boje a násilí, vedoucího k nejkrajnější bídě. V prvých počátcích člověčenstva, tak praví se nám, byly nevědomost a divokost přirozenosti lidské tak veliké, že nebylo lze navzájem si důvěřovati, nýbrž že každý, kde šlo o ochranu a bezpečnost, musel spolehati na sebe a na vlastní sílu neb lstivost. Nebylo žádného zákona, nikdo neznal nijakého ustanovení spravedlnosti, nedbalo se rozdílu vlastnictví; moc byla jediným měřítkem práva, a stálý boj všech proti všem byl výsledkem nezkroceného sobectví a barbarství lidí. Zdali lidská přirozenost v této podobě kdy mohla existovati, a pak-li existovala, mohla potrvati dosti dlouho, aby zasloužila jména stavu, o tom právem lze pochybovati. Lidé nutně rodí se ve společnosti, aspoň rodinné, a jsou vedeni rodiči svými k jakémusí chování pravidelnému a mravu. Ale to musí býti přiznáno, že pak-li takový stav vzájemného boje a násilí kdy skutečně byl, zastavení všech zákonů spravedlnosti muselo býti, pro naprostou jich neužitečnost, nutným a nezbytným následkem. Čím rozmanitějších pohledů na život lidský nabýváme, a čím novější a neobvyklejší je světlo, ve kterém jej prohlížíme, tím spíše přesvědčíme se, že původ, jenž se tu spravedlnosti přisuzuje, jest skutečný a uspokojivý. Kdyby bylo mezi lidi vmíseno nějaké plémě bytostí, které, ač rozumné, měly by sílu i tělesnou i duševní o tolik slabší, že by byly neschopny jakéhokoli odporu a nikdy, ani na nejkrutější křivdu, nedovedly by nám dáti pocítit následky svého hněvu, tu bylo by, dle mého mínění, nutným důsledkem, že bychom byli zavázáni zákony lidskosti, zacházeti šetrně s těmi bytostmi, ale nebyli bychom vlastně spravedlností vůči nim nijak omezováni, aniž by ony mohly míti právo neb vlastnictví nějaké mimo neomezené takové pány. Obcování naše s nimi nemohlo by se zváti společností, která předpokládá jakýsi stupeň rovnosti, nýbrž naprostou nadvládou s jedné, a otrockou poslušností s druhé strany. Po čemkoli se nám zachce, ihned musejí postoupiti. Svolení naše jest jediným právním podkladem, na kterém drží svůj majetek; útrpnost a laskavost naše jedinou otěží, kterou dovedou skrotiti nespoutanou naši vůli. A poněvadž by nikdy nic nemilého nepošlo z projevu moci, která v přirozenosti tak pevně je zakořeněna, nikdy by nedošlo v tak nerovném sdružení k jakémukoli omezení spravedlností a vlastnictvím, -- byloť by nepotřebné. Takové jest patrně postavení lidí ke zvířatům; pokud lze o nich říci, že mají rozum, to nechť jiní rozhodnou. Veliká převaha civilisovaných Evropanů nad barbarskými Indiány sváděla nás, že i k nim stavěli jsme se v týž poměr, a způsobila, že nedali jsme se, jednajíce s nimi, nijak omezovati spravedlností, ano ani lidskostí. U mnohých národů nalezá se ženské pokolení v podobném otroctví, a jest nezpůsobilé k jakémukoli vlastnictví oproti svým vznešeným pánům. Avšak, ačkoli mužové vespolek spolčeni mají ve všech zemích dostatečnou tělesnou sílu, aby udrželi krutou tu tyranii, přece dovedou ženy obyčejně -- takovéť jsou lichotivost, obratnost a půvaby spanilých družek mužů -- rozlomiti ono spolčení a míti účast s druhým pokolením ve všech právech a výsadách společenských. Kdyby pokolení lidské bylo přírodou tak ustrojeno, aby každý jednotlivec sám v sobě měl veškeré schopnosti potřebné i k vlastnímu udržení i k roz množení svého rodu, kdyby původní vůlí nejvyššího Tvůrce veškerá družba, veškeré obcování mezi člověkem a člověkem byly zrušeny, zajisté že by tu tato bytost tak osamocená právě tak byla neschopna spravedlnosti jako společenského styku a hovoru. Kde vzájemné ohledy a šetrnost k ničemu neslouží, nikdy by neřídily chování rozumného člověka. Vášně řítily by se střemhlav, nenalézajíce překážky v pomýšlení na budoucí následky. A poněvadž předpokládáme, že tu každý člověk miluje jen sebe, a ve příčině své bezpečnosti a svého blaha jen na sebe a svou činnost spolehá, zajisté by při každé příležitosti, co by síly stačily, domáhal se přednosti před každou jinou bytostí; nebylť by k nijaké z nich vázán ani svazky přírody ani zájmu. Ale pomysleme si, že sdružení obou pohlaví je založeno v přírodě, -- ihned povstane rodina; že pak se shledá, že je zapotřebí určitého řádu k jejímu trvání, ihned se řád ten zavede, ač ostatek člověčenstva v příkazy jeho není pojat. Pomysleme si, že více rodin sdruží se ve společnost, která jest nadobro odloučena ode všech ostatních, -- tu pravidla, která udržují klid a pořádek, rozšiřují se až k nejkrajnějšímu rozsahu té společnosti; pozbývají však své moci, stávajíce se úplně neprospěšnými, zanášejí-li se jen o krok dále. Pomysleme si však zase, že více různých společností udržuje jakýsi styk ke vzájemnému prospěchu a zisku, -- tu rozšiřují se meze spravedlnosti ještě více: v poměru k šíři názorů lidských a k síle vzájemných vztahů. Dějiny, zkušenost, rozum dostatečně nás poučují o tomto přirozeném pokroku citů lidských a o postupně šířícím se šetření spravedlnosti v té míře, v jaké seznáváme užitečnost ctnosti té. Část II. Zkoumáme-li zvláštní ty zákony, kterými se řídí spravedlnost a stanoví se vlastnictví, docházíme k témuž závěru. Dobro člověčenstva jest jediným účelem všech těch zákonů a zařízení. Neníť pouze za účelem klidu a zájmu společnosti záhodno, aby statky lidské byly odděleny, nýbrž pravidla, jež sledujeme provádějíce toto rozdělení, vymýšlíme co nejlépe i za tím účelem, aby sloužila dalším zájmům společnosti. Pomysleme si, že bytost obdařená rozumem, avšak neobeznámená s přirozeností lidskou, sama sebe v potaz bere, jaká pravidla spravedlnosti a vlastnictví nejlépe by prospívala zájmu obecnému a zavedla klid i bezpečnost mezi lidmi; nejspíše by jí napadlo, aby přiřknula největší majetek nejobsáhlejší ctnosti, a aby každému dala moc, činiti dobře dle náklonnosti jeho. V dokonalé bohovládě, kde bytost neskonale rozumná vládne určitými úkony své vůle, pravidlo to zajisté by nastalo a hovělo by nejmoudřejším úmyslům. Kdyby však lidstvo mělo prováděti zákon takový, nevyplynulo by z něho nijaké pravidlo pro chování, jet tak veliká nejistota hodnoty, a to i pro přirozenou svou neurčitost, i pro domýšlivost každého jednotlivce. Naprostý rozklad společnosti musel by býti bezprostřednym následkem. Nadšenci mohou se domnívati, že vláda je založen a na boží milosti, a že svatí toliko dědí zemi; avšak občanský soudce právem nečiní rozdílu mezi těmito vznešenými theoretiky a obyčejnými lupiči, a poučuje je nejpřísnějšími tresty, že řád, jenž ve spekulaci zdá se snad pro společnost nejvýhodnějším, může v praksi býti shledán naprosto zhoubným. Že byli takoví náboženští fanatikové v Anglii za občanských válek, dovídáme se z historie, ač podobá se pravdě, že zřejmý záměr těchto zásad vzbudil v lidstvu takový hněv, že přemrštěnci ti byli nuceni vzdáti se svého učení aneb aspoň tajiti je. Snad že rovnači (levellers), kteří požadovali rovného rozděleni majetku, byli jacísi političtí fanatikové, kteří povstali z odrůdy náboženské a přiznávali své snahy otevřeněji proto, že tyto spíše se zamlouvaly jakožto samy sebou proveditelné a společnosti lidské užitečné. Musíť se arci doznati, že příroda jest k člověčenstvu tak štědrá, že kdyby všechny dary její, zdokonaleny ještě uměním a průmyslem, rovně se rozdělily mezi lidstvo, každému jednotlivci dostalo by se všech potřeb, ano i skoro všech lahod životních; a nebyl by vydán jinému zlu než takovému, které by nahodile pocházelo z chorobného ústrojí těla jeho. Třeba též doznati, že kdekoli odchylujeme se od této rovnosti, okrádáme chudé o více než přidáváme bohatým, a že okamžikové ukojení nicotné marnivosti jediného jednotlivce připravuje mnoho rodin, ano i kraji, o chléb i o více. Zdá se ostatně, že pravidlo rovnosti, pokud by bylo velmi užitečné, není ani zcela neproveditelné, nýbrž zavedeno bylo, aspoň v nedokonalé míře, v obcích některých, hlavně pak ve Spartě, kde, jak se praví, osvědčilo se velmi blahodárným. Třeba toliko připomenouti, že agrární zákony jichž v Římě tak často se dovolával i, a jež ve mnohých řeckých městech byly provedeny, vesměs pocházely z povšechné idee užitečnosti této zásady. Avšak dějepisci, ano i zdravý rozum, poučí vás, že tyto idee dokonalé rovnosti, jakkoli se na pohled zamlouvají, přece jen jsou neproveditelné, a že, kdyby se provésti daly, by společnosti lidské byly nejvýše záhubné. Učiňte majetky co nejdokonaleji stejnými, různé stupně umělosti, dbalosti a píle lidí ihned rovnost tu prolomí. Pakli ctnostem těm budete brániti, uvrhnete společnost ve krajní nuzotu; a místo abyste zabránili nouzi a žebráctví u několika, učiníte je nevyhnutelnými u celé společnosti. Jest tolikéž třeba největší ostražitosti, aby nám neušla nijaká nerovnost hned ve svých počátcích, jakož i neméně přísného řádu trestního, aby se ihned potrestala a napravila. Ale nehledíc ani k tomu, že tolik správní moci musí se brzy zvrhnouti v tyranii a prováděti se s velikým strannictvím, -- kdo pak by ve stavu, který tu předpokládáme, mohl býti držitelem té moci? Vždyť dokonalá rovnost statků, rušíc veškerou podřízenost, oslabuje neobyčejně autoritu vrchností, a nezbytně činí skoro rovnými veškerou moc, jakož i veškeren majetek. Můžeme tedy uzavírati, že, majíce stanoviti zákony pro úpravu vlastnictví, musíme znáti přirozenost a postavení člověka, zamítati zdání, jež mohou býti klamná ač na pohled vábná, a pátrati po oněch pravidlech, jež celkem jsou nejužitečnějšími a nejvýhodnějšími. Všední rozum a trochu zkušenosti k tomu postačí, pakli lidé nepodávají se přespříliš sobecké lakotě neb přehnanému nadšení. Kdo na příklad by nenahlédl, že cokoli bylo vyrobeno nebo zdokonaleno umělostí nebo pílí něčí, navždy mu má býti zabezpečeno k tomu konci, aby se povzbuzovaly prospěšný takový návyk i dovednost taková? Že majetek ten měl by přejíti i na děti a příbuzné, za týmž účelem? Že může býti scizen se svolením majitelovým, aby tak povstal obchod a styk, jenž jest tak prospěšný společnosti lidské? A že veškery úmluvy a sliby měly by se plniti co nejpečlivěji, aby zabezpečila se vzájemná důvěra, jež jest v tak veliké míře na prospěch zájmům lidstva? Probírejte spisovatele o zákonech přírodních; shledáte vždy, že ke konci, ať vycházeli od jakýchkoli zásad, k témuž závěru dospívají, a že jako poslední důvod pro každé pravidlo, které stanoví, uvádějí výhodu a potřeby lidstva. Doznání takto vynucené proti vlastní soustavě váží více, než kdyby se bylo k němu došlo po cestě té soustavy. Jaký pak jiný důvod mohli zajisté spisovatelé kdy uvésti v odpověď na otázku, proč toto je mým a ono vaším? Vždyť neučená příroda nikdy takového rozdílu nečinila. Předměty, jež takto označujeme, jsou o sobě nám cizí, jsou docela od nás odloučeny, a nic než všeobecné zájmy společnosti nedovede jich s námi spoji ti. Někdy v určitém případě žádávají zájmy společnosti právního pravidla, aniž z většího počtu pravidel, jež stejně jsou výhodná, označují pravidlo určité. V tom případě chápeme se nejnepatrnějších analogií (obdob), abychom zabránili té neurčitosti a obojetnosti, která by se stala pramenem stálého sváru. Tak stanovíme, že držení samo, a to držení prvotné, přináší s sebou vlastnictví tam, kde nikdo jiný nemá předchozího práva nebo nároku. Mnohé závěry právníků jsou tohoto analogického druhu, a zakládají se na velmi povrchních vztazích v obraznosti. Rozpakuje-liž se kdo v mimořádných případech porušiti veškeren ohled na soukromý majetek jednotlivců a obětovati zájmu veřejnému rozdíl, který právě k vůli tomuto zájmu byl stanoven? Bezpečnost lidu jest nejvyšším zákonem; všechny ostatní zvláštní zákony jsou jí podřízeny a na ní závisí. Jestli v obyčejném průběhu věcí je sledujeme a jich dbáme, děje se tak jen proto, že veřejná bezpečnost a potřeba obyčejně vyžadují tak rovné a nestranné správy. Mnohdy i prospěšnost i analogie nestačí, i zůstavují zákony spravedlnosti v úplné nejistotě. Tak jest velmi žádoucí, aby promlčení a dlouhé držení zakládaly vlastnictví; ale jakého tu třeba počtu dní neb měsíců neb let, těžko jest pouhému rozumu rozhodnouti. Občanské zákony nastupují zde na místo zákonníku přirozeného a stanoví různé lhůty pro promlčení, dle různých prospěchů, jež má zákonodárce na mysli. Směnky a platební úpisy promlčují se podle zákonu většiny zemí dříve než dluhopisy, zástavy a smlouvy rázu formálnějšího. Spisovatel díla L’Esprit des Lois. Slavný ten autor však vychází od jiné theorie a domnívá se, že veškeré právo jest založeno na jistých rapports neboli vztazích; což jest soustava, která po mém soudu nikdy neshodne se s pravou filosofií. Malebranche, pokud mi známo, nejprve uvedl abstraktní tuto theorii mravnosti, jíž později přidrželi se Cudworth, Clarke a jiní; a poněvadž vylučuje veškeren cit a snaží se založiti vše na rozumu, nepostrádala theorie ta stoupenců v tomto filosofickém věku. Viz Oddíl I., Dodatek I. Vzhledem ke spravedlnosti, ctn03ti to, o níž tu pojednáváme, jeví se důvody proti té theorii stručnými a rozhodnými. Přiznává se, že vlastnictví závisí na zákonech občanských; přiznává se, že zákony ty nemají jiného účelu mimo prospěch společnosti: musí se tudíž i přiznati, že prospěch ten je jediným základem vlastnictví a spravedlnosti; ani se nezmiňujíc o tom, že sám závazek náš, poslouchati soudce a zákonů jeho, není založen lec na zájmech společnosti. Jest-li idee spravedlnosti nesledují někdy ustanovení občanského zákona, shledáme, že případy ty spíše jsou potvrzením svrchu vyložené teorie než námitkou proti ní, Kde zákon občanský jest tak převrácený, že příčí se všem zájmům společnosti, ztrácí veškerou svou autoritu, a lidé rozsuzují dle ideí spravedlnosti přirozené, jež vyhovují oněm zájmům. Někdy též vyžadují zákony občanské, ve prospěchu věci, jistého obřadu neboli formy u listiny nějaké; kde té není, tu rozhodnutí zákonná odporují obvyklému řádu spravedlnosti; kdo však formálných těch podrobností na svůj prospěch užívá, nebývá pokládán za člověka poctivého. Tak vyžaduje prospěch společnosti, aby se smlouvy plnily a není důležitějšího článku ani v přirozeném ani v občanském právu. Avšak opomenutí malicherné okolnosti mnohdy zneplatňuje po zákonu smlouvu in foro humano, nikoli však in foro conscientiæ, jak se theologové vyjadřují. V těch případech vykládáme si, že soudce toliko odnímá svou moc, pomoci právu k platnosti, nikoli pak, že právo změnil. Kde úmysl jeho vztahuje se ku právu a shoduje se s prospěchem společnosti, tu vždy i právo změní: jasný to důkaz původu spravedlnosti a vlastnictví, jak jsme jej shora stanovili. Pozorujeme vůbec, že všechny otázky vlastnictví jsou podřízeny moci občanských zákonu, které rozšiřují, omezují a více neb méně pozměňují pravidla spravedlnosti přirozené dle zvláštního prospěchu každé společnosti. Zákony jsou, aneb by měly býti ve stálém souhlase s vládní ústavou, mravy, ponebím, náboženstvím, obchodem, poměry každé společnosti. Autor stejně geniální jako učený prozkoumal předmět ten obšírně, a zbudoval na těchto zásadách systém nauky politické, jenž oplývá důmyslnými a skvělými myšlenkami a nijak nepostrádá důkladnosti. Co jest vlastnictvím člověka? Vše, čeho on, a toliko on, po právu smí užívati. Jaké však máme pravidlo, dle kterého předměty ty poznáváme? Tu musíme dovolávati se ustanovení, zvyků, precedencí, analogií a sta jiných okolností, z nichž některé jsou stálé a nezměnné, jiné měnivé a libovolné. Ale konečný bod, ve kterém se všechny nepopíratelně sbíhají, je prospěch a blaho lidské společnosti. Kde těchto se nedbá, nic nemůže jeviti se vrtošivějším, nepřirozenějším neb i pověrečnějším než všechny tyto zákony spravedlnosti a vlastnictví nebo aspoň většina jich. Ti kdo posmívají se všedním pověrám a ukazují na pošetilost jistých opatrností co do jídel, dní, míst, poloh, oděvu, mají snadnou práci; zkoumajíť všechny vlastnosti a vztahy těchto předmětů, a nenalézají nijaké dostatečné příčiny pro tu oblibu neb nechuť, úctu neb ošklivost, které jeví tak veliký vliv na značnou část člověčenstva. Syřan, než by byl holuba okusil, spíše hlady zemřel; Egypťan nebyl by se dotknul slaniny; zkoumáme-li však tyto potraviny zrakem, čichem neb chutí neb probíráme-li je lučebně, lékařsky neb přírodozpytně, nenalézáme nijakého rozdílu mezi nimi a jinými; tak i nelze vypátrati té určité okolnosti, která by mohla býti dostatečným podkladem pro náboženský ten předsudek. Ve čtvrtek je slepice stravou zákonnou, v pátek však ohavnou. Vejce jsou dovolena v postě v jednom domě, v jedné diecési; o sto kroků dále je těžkým hříchem jísti je. Tato země nebo budova byla včera obyčejnou, dnes stala se zamumláním jistých slov posvátnou a zasvěcenou. Podobné úvahy v ústech filosofa jsou, o tom není pochyby, příliš samozřejmé, aby měly nějaký vliv, musejíť každému napadnouti na první pohled. Tam pak, kde samy sebou moci nemají, zajisté staví se jim v cestu výchova, předsudek a vášeň, nikoli nevědomost neb omyl. Mohlo by se zdáti při nedbalém pozorování, nebo spíše při úvaze příliš odtažité, že ve všech citech spravedlnostních obsažena jest podobná pověra; a že, kdyby někdy někdo podrobil předmět spravedlnosti, nebo-li to, co zveme vlastnictvím, témuž prozkumu rozumem a vědou, nenašel by, při sebe přesnějším pátrání, nijakého základu pro rozdíly, jež dělá mravní cit. Smím zákonně živiti se z tohoto stromu; dotknu-li se však jiného, téhož druhu, o deset kroků dále, dopustím se zločinu. Kdybych se byl před hodinou oděl tímto šatem, byl bych zasloužil nejpřísnější trest, nyní však muž jakýsi, pronášeje několik kouzelných slabik, učinil jej způsobilým k mé potřebě a službě. Kdyby dům tento stál na sousedním území, bylo by nemravným, kdybych v něm bydlel; že však je vystavěn na této straně řeky, jest podřízen jinému obecnímu řádu a nevydám se žádné haně neb výtce, učiním-li jej svým majetkem. Týž způsob rozumování, zdá se snad, jenž s takovým zdarem odhaluje pověru, hodí se i pro spravedlnost, neníť ani v jednom ani v druhém případě možno, vytknouti v předmětu samém tu zvláštní vlastnost neb okolnost, která jest základem toho citu. Jest zřejmo, že vůle neb souhlas samy nikdy nepřednášejí vlastnictví ani nepůsobí závaznost slibu (neboť totéž rozumování platí o obou), nýbrž vůle musí býti vyjádřena slovy neb znameními, má-li uložiti někomu závazek nějak. Vyjádření to, byvši jedenkráte uvedeno jako pomůcka vůle, stává se brzy hlavní částí vůle; aniž je člověk méně vázán svým slovem, třeba potají dával jiný směr svému úmyslu a odpíral svůj duševní souhlas. Než ačkoli vyjádření činí ve většině připadl celek slibu, přece není tomu vždy tak; a užije-li někdo vyjádření, jehož smyslu nezná a jehož užívá v neznalosti následků, zajisté nebyl by jím vázán. Ano, i kdyby znal smysl jeho, užil-li ho však toliko v žertu a s takovými známkami, které patrně ukazují, že nemá vážného úmyslu vázati se, i tu nebyl by povinen dostáti mu; jeť třeba, aby slova byla dokonalým výrazem vůle bez jakýchkoli známek opačných. Avšak i to nesmíme vésti tak daleko, abychom se domýšleli, že někdo, o němž vlastním bystrovtipem dle určitých známek se domníváme, že má úmysl oklamati nás, není vázán vyjádřením svým neboli slovným slibem, přijmeme-li slib ten; nýbrž musíme omeziti závěr ten na ty případy, kdo ty známky liší se od známek podvodu. Veškeré tyto odpor snadno lze vyložiti, vzniká-li spravedlnost zúplna ze své prospěšnosti pro společnost i nemožno však nalézti jim vkladu z jakékoli jiné hypothese. Jest pozoruhodno, že mravní rozhodnutí Jesuitů a jiných povolných kasuistů zakládala se obyčejně na nějaké takové subtilnosti, jako jsme tu vytkli a pocházejí stejně ze zvyku scholastického mudráctví jako ze zkaženosti srdce, můžeme-li věřiti autoritě Bayleově. Viz jeho Dictionnaire, článek Loyola. A pro zdvihlo se tak mocné rozhořčení lidstva proti těmto kasuistům, než že každý nahlížel, že by společnost lidská nemohla trvati, kdyby takové zvyky nabyly oprávnění, a že s mravností třeba vždy nakládati se zřetelem ku prospěchu obecnému spíše než k filosofické pravidelnosti? Kdyby tajné zamíření úmyslu, tak pravil si každý rozumný člověk, mohlo zneplatniti smlouvu, kde jest jistota naše? A přece mohl by se metafysický školní mudrc domnívat, že tam, kde nutnost úmyslu se předpokládá, a úmyslu toho skutečně není, nemůže býti následků, a nemůže býti uložena nijaká závaznost. Mudráctví kasuistické není snad větší než shora dotčené mudráctví právníku; ježto však ono jest zhoubné, toto pak neškodné, ano nutné, právem dostává se jim u lidí různého přijetí. Jest učením římské církve, že kněz může tajným zaměřením svého úmyslu zneplatniti jakoukoli svátost. Stanovisko to odvozeno: přísného a pravidelného sledování té zřejmé pravdy, že prázdná slova, bez všelikého smyslu a úmyslu u mluvčího, nemohou nikdy míti účinku. Jestli týl závěr nepřipouští se v rozumování o smlouvách občanských, kde věc jest uznaně daleko méně důležita než věčná spása tisíců, pochází to zúplna jen odtud, že lidé jsou si vědomi nebezpečí a nevhodnosti toho učení v onom případě; i můžeme tu pozorovati, že jakkoli rozhodnou, domýšlivou a dogmatickou může se jeviti pověra nějaká, nikdy nedovede dokonale přesvědčiti o skutečnosti svých předmětů aneb postaviti je na roveň se všedními případy života, které seznáváme z denního pozorování a zkušebného rozumování. Jest však ten podstatný rozdíl mezi pověrou a spravedlností, že ona je malicherná, neprospěšná a na obtíž, tato pak jest naprosto nutná ku blahobytu lidstva a trvání společnosti. Nedbáme-li této okolnosti (abychom ji přehlédli, k tomu je příliš zřejmá), pak ovšem třeba vyznati, že veškeré šetření práva a vlastnictví zdá se býti zhola bez základu, tak jako nejhrubší a nejvšednější pověra. Kdyby nijak při tom neběželo o zájmy společnosti, bylo by právě tak nepochopitelno, proč jisté zvuky obsahující souhlas, někým proneseny, mění povahu mých skutků týkajících se určitého předmětu, jako to, proč obřad odříkávaný knězem v určitém oděvu a s určitým držením těla posvěcuje hromadu cihel a trámoví a činí ji na vždy svatou. Úvahy tyto nijak nedovedou oslabiti závazků spravedlnosti, ani neslevují ničeho z nejsvědomitějšího šetření vlastnictví. Naopak, tyto city musejí nabýti nových sil z předchozího rozumování. Neboť jakého pevnějšího základu dovedeme si přáti neb představiti pro povinnost jakoukoli, než pozorujeme-li, že společnost lidská, ano i lidská přirozenost, neměly by trvání bez ní a že dojdou ještě vyššího stupně blaha a dokonalosti, čím neporušitelněji povinnosti té se dbá. Patrno, že jen dvojí jest možno: Ježto spravedlnost zřejmě směřuje k obecnému prospěchu a ku uchování společnosti občanské, tudíž cit spravedlnosti buď pochází z úvah našich o této její účinnosti, -- aneb vzniká jako hlad, žízeň a jiné chuti, hněv, láska k životu, oddanost potomstvu a jiné vášně, z pouhého původního pudu v srdci lidském, který příroda tam vštípila za podobným blahodárným účelem. Platí-li toto, plyne odtud, že vlastnictví, které jest předmětem spravedlnosti, též seznáváme pouhým, původním pudem, a nestanovíme je nijakými důvody neb úvahami. Ale kdo pak kdy slyšel o takovém pudu? Nebo je to snad věc, ve které lze ještě činiti nové objevy? Stejný právem asi můžeme očekávati, že v těle objevíme noví smysly, které posud ušly pozornosti celého člověčenstva. Ostatně, ač se zdá býti velmi prostým výrokem, že příroda jakýmsi citem pudovým postřehuje vlastnictví, poznáme nicméně ve skutečnosti, že jest třeba za tím účelem tisíců různých pudů, a to vzhledem k předmětům neobyčejně spletitým a nadmíru podrobným. Neboť ptáme-li se po výměru vlastnictví, shledáváme, že vztah ten rozpadá se v jakékoli majetnictví nabyté okkupací, pílí, promlčením, dědictvím, smlouvou atd. Můžeme-li domnívati se, že příroda učí nás původním pudem všem těmto způsobům nabývání? I slova »dědictví a smlouva« zastupují idee ne konečně spletité; a přesně je vymeziti, na to nestačilo sto knih zákonů a tisíc knih vykladačů. Zdaž příroda, jejíž pudy lidské vesměs jsou prosté, zahrnuje předmět tak spletité a umělé, a utváří bytost rozumnou, aby potom nic nesvěřila výkonům jejího rozumu? Než i kdyby vše to se připustilo, nestačilo by. Positivní zákony zajisté mohou přenášeti vlastnictví. Zdaž druhým původním pudem uznáváme moc králů a senátů a stanovíme hranice jich právomoci? I soudcům musí se přiznati za účelem klidu a pořádku, třeba rozsudek jejich byl mylný a nezákonný, rozhodčí moc a právo, platně upravovati vlastnictví. Zdaž víme o prvotných vrozených ideách prétorů, kancléřů a porot? Kdož by neviděl, že veškerá tato zařízení povstávají pouze z potřeb lidské společnosti? Všichni ptáci téhož druhu v každém věku a kraji stavěli hnízda týmž způsobem; v tom spatřujeme sílu pudu. Lidé v různých dobách a místech, různě budují své domy; tu seznáváme vliv rozumu a zvyku. K podobnému závěru dospějeme, srovnáme-li pud plodivý a zařízení vlastnictví. Jakákoli je rozmanitost zákonů obecních, přece musíme vyznati, že hlavní jejich obrysy dosti pravidelně se shodují, a to proto, že účely, k nimž směřují, všude jsou si dokonale podobny. Tak i všechny domy mají střechu, stěny, okna a ohniště, ač vše to různí se tvarem, podobou i hmotou. Účely těchto, směřující ku pohodlí lidského života, projevují neméně patrně svůj původ rozumový a přemítavý než účely oněch, jež tolikéž nesou se za stejným cílem. Netřeba ani zmiňovati se o různých změnách, kterých veškeré zákony vlastnické doznávají následkem jemnějšího a druživějšího bystrovtipu, jakož i vůbec následkem podrobností a abstrakcí v rozumování o věcech právních. Jest nadobro nemožno srovnati toto pozorování s představou původních pudů. Jediná věc, která vzbudí pochybnosti o theorii, kterou hláši, je vliv výchovy a zvyků nabytých, jimiž tak jsme uvykli kárati nespravedlnost, že nebýváme si v každém případě vědomi bezprostředné nějaké úvahy o zhoubných následcích jejích. Názory nejpovědomnější, právě pro svou povědomost, nám rády ucházejí, a co jsme velmi často konali z určitých pohnutek, v tom i mechanicky rádi pokračujeme, aniž připomínáme si v každém případě těch úvah, které původně nás k tomu přiměly. Výhoda, nebo spíše potřeba, která vede ke spravedlnosti, jest tak všeobecná a všudy v té míře poukazuje ke stejným pravidlům, že návyk ten vytváří se ve všech společnostech; a jen pozorným zkoumáním dovedeme zjistit pravý původ jeho. Věc ta však přece není tak nejasna, abychom přečasto i v obecném životě nedovolávali se zásady veřejné prospěšnosti, tážíce se: Jaký konec vezme svět, když takové věci se dějí? Jak by mohla společnost existovati za takových nepořádků? Kdyby rozdíly a oddělovaní majetků byly docela neprospěšné, lze-li domnívati se, že by kdy byly ve společnosti vznikly a se rozšířily? Principia, Lib. III. Zdá se tedy, že jsme celkem nabyli vědomost o síle zásady tuto hlásané a dovedeme stanoviti, jaký stupeň úcty neboli mravního souhlasu plyne ze zřetele na veřejný zájem a prospěch. Potřeba spravedlnosti k udržení společnosti jest jediným základem ctnosti té; a že pak žádná mravní výtečnost necení se nad ni vše, můžeme uzavírati, že tato okolnost prospěšnosti má vůbee [vůbec] největší moc a vliv na city naše. Musí tudíž býti i pramenem značné míry té hodnot, kterou přisuzujeme lidskosti, blahovůli, přátelství, smyslu veřejnému i jiným společenským ctnostem téhož rázu; jakož je i jediným pramenem mravního souhlasu, se kterým setkává se věrnost, spravedlnost pravdomluvnost, bezúhonnost a jiné podobné úctyhodné i užitečné vlastnosti a zásady. Srovnáváť se úplně s pravidly filosofie, ano i prostého rozumu, že shledá-li se, že zásada nějaká jeví velikou moc a účinnost v jednom případě, přisuzujeme jí stejnou účinnost ve případech podobných. U Newtona jest to docela hlavním pravidlem filosofování.
SECTION IV. of political society. Had every man sufficient sagacity to perceive, at all times, the strong interest which binds him to the observance of justice and equity, and strength of mind sufficient to persevere in a steady adherence to a general and a distant interest, in opposition to the allurements of present pleasure and advantage; there had never, in that case, been any such thing as government or political society, but each man, following his natural liberty, had lived in entire peace and harmony with all others. What need of positive law where natural justice is, of itself, a sufficient restraint? Why create magistrates, where there never arises any disorder or iniquity? Why abridge our native freedom, when, in every instance, the utmost exertion of it is found innocent and beneficial? It is evident, that, if government were totally useless, it never could have place, and that the sole foundation of the duty of allegiance is the advantage, which it procures to society, by preserving peace and order among mankind. When a number of political societies are erected, and maintain a great intercourse together, a new set of rules are immediately discovered to be useful in that particular situation; and accordingly take place under the title of laws of nations. Of this kind are, the sacredness of the person of ambassadors, abstaining from poisoned arms, quarter in war, with others of that kind, which are plainly calculated for the advantage of states and kingdoms in their intercourse with each other. The rules of justice, such as prevail among individuals, are not entirely suspended among political societies. All princes pretend a regard to the rights of other princes; and some, no doubt, without hypocrisy. Alliances and treaties are every day made between independent states, which would only be so much waste of parchment, if they were not found by experience to have some influence and authority. But here is the difference between kingdoms and individuals. Human nature cannot by any means subsist, without the association of individuals; and that association never could have place, were no regard paid to the laws of equity and justice. Disorder, confusion, the war of all against all, are the necessary consequences of such a licentious conduct. But nations can subsist without intercourse. They may even subsist, in some degree, under a general war. The observance of justice, though useful among them, is not guarded by so strong a necessity as among individuals; and the moral obligation holds proportion with the usefulness. All politicians will allow, and most philosophers, that reasons of state may, in particular emergencies, dispense with the rules of justice, and invalidate any treaty or alliance, where the strict observance of it would be prejudicial, in a considerable degree, to either of the contracting parties. But nothing less than the most extreme necessity, it is confessed, can justify individuals in a breach of promise, or an invasion of the properties of others. In a confederated commonwealth, such as the Achæan republic of old, or the Swiss Cantons and United Provinces in modern times; as the league has here a peculiar utility, the conditions of union have a peculiar sacredness and authority, and a violation of them would be regarded as no less, or even as more criminal, than any private injury or injustice. The only solution, which Plato gives to all the objections that might be raised against the community of women, established in his imaginary commonwealth, is, Κάλλιστα γὰρ δὴ τοῦτο καὶ λέγεται καὶ λελέξεται, ὅτι τὸ μὲν ὠφέλιμον καλόν, τὸ δὲ βλαβερὸν αἰσχρόν. Scite enim istud et dicitur et dicetur, Id quod utile sit honestum esse, quod autem inutile sit turpe esse. De Rep. lib. v. p. 457. ex edit. Ser. And this maxim will admit of no doubt, where public utility is concerned, which is Plato’s meaning. And indeed to what other purpose do all the ideas of chastity and modesty serve? Nisi utile est quod facimus, frustra est gloria, says Phædrus. Καλὸν τῶν βλαβερῶν οὐδέν, says Plutarch, de vitioso pudore. Nihil eorum quæ damnosa sunt, pulchrum est. The same was the opinion of the Stoics. Φασὶν οὖν οἱ Στωικοὶ ἀγαθὸν εἶναι ὠφέλειαν ἢ οὐχ ἕτερον ὠφελειας, ὠφέλειαν μὲν λέγοντες τὴν ἀρετὴν καὶ τὴν σπουδαίαν πρᾶξιν. Sept. Emp. lib. iii. cap. 20. The long and helpless infancy of man requires the combination of parents for the subsistence of their young; and that combination requires the virtue of chastity or fidelity to the marriage bed. Without such a utility, it will readily be owned, that such a virtue would never have been thought of. An infidelity of this nature is much more pernicious in women than in men. Hence the laws of chastity are much stricter over the one sex than over the other. These rules have all a reference to generation; and yet women past child-bearing are no more supposed to be exempted from them than those in the flower of their youth and beauty. General rules are often extended beyond the principle whence they first arise; and this in all matters of taste and sentiment. It is a vulgar story at Paris, that, during the rage of the Mississippi, a hump-backed fellow went every day into the Rue de Quincempoix, where the stock-jobbers met in great crowds, and was well paid for allowing them to make use of his hump as a desk, in order to sign their contracts upon it. Would the fortune, which he raised by this expedient, make him a handsome fellow; though it be confessed, that personal beauty arises very much from ideas of utility? The imagination is influenced by associations of ideas; which, though they arise at first from the judgment, are not easily altered by every particular exception that occurs to us. To which we may add, in the present case of chastity, that the example of the old would be pernicious to the young; and that women, continually foreseeing that a certain time would bring them the liberty of indulgence, would naturally advance that period, and think more lightly of this whole duty, so requisite to society. Those who live in the same family have such frequent opportunities of licence of this kind, that nothing could prevent purity of manners, were marriage allowed, among the nearest relations, or any intercourse of love between them ratified by law and custom. Incest, therefore, being pernicious in a superior degree, has also a superior turpitude and moral deformity annexed to it. What is the reason, why, by the Athenian laws, one might marry a half-sister by the father, but not by the mother? Plainly this: The manners of the Athenians were so reserved, that a man was never permitted to approach the women’s apartment, even in the same family, unless where he visited his own mother. His step-mother and her children were as much shut up from him as the woman of any other family, and there was as little danger of any criminal correspondence between them. Uncles and nieces, for a like reason, might marry at Athens; but neither these, nor half-brothers and sisters, could contract that alliance at Rome, where the intercourse was more open between the sexes. Public utility is the cause of all these variations. To repeat, to a man’s prejudice, anything that escaped him in private conversation, or to make any such use of his private letters, is highly blamed. The free and social intercourse of minds must be extremely checked, where no such rules of fidelity are established. Even in repeating stories, whence we can foresee no ill consequences to result, the giving of one’s author is regarded as a piece of indiscretion, if not of immorality. These stories, in passing from hand to hand, and receiving all the usual variations, frequently come about to the persons concerned, and produce animosities and quarrels among people, whose intentions are the most innocent and inoffensive. To pry into secrets, to open or even read the letters of others, to play the spy upon their words and looks and actions; what habits more inconvenient in society? What habits, of consequence, more blameable? This principle is also the foundation of most of the laws of good manners; a kind of lesser morality, calculated for the ease of company and conversation. Too much or too little ceremony are both blamed, and everything, which promotes ease, without an indecent familiarity, is useful and laudable. Constancy in friendships, attachments, and familiarities, is commendable, and is requisite to support trust and good correspondence in society. But in places of general, though casual concourse, where the pursuit of health and pleasure brings people promiscuously together, public conveniency has dispensed with this maxim; and custom there promotes an unreserved conversation for the time, by indulging the privilege of dropping afterwards every indifferent acquaintance, without breach of civility or good manners. Even in societies, which are established on principles the most immoral, and the most destructive to the interests of the general society, there are required certain rules, which a species of false honour, as well as private interest, engages the members to observe. Robbers and pirates, it has often been remarked, could not maintain their pernicious confederacy, did they not establish a pew distributive justice among themselves, and recall those laws of equity, which they have violated with the rest of mankind. I hate a drinking companion, says the Greek proverb, who never forgets. The follies of the last debauch should be buried in eternal oblivion, in order to give full scope to the follies of the next. Among nations, where an immoral gallantry, if covered with a thin veil of mystery, is, in some degree, authorized by custom, there immediately arise a set of rules, calculated for the conveniency of that attachment. The famous court or parliament of love in Provence formerly decided all difficult cases of this nature. In societies for play, there are laws required for the conduct of the game; and these laws are different in each game. The foundation, I own, of such societies is frivolous; and the laws are, in a great measure, though not altogether, capricious and arbitrary. So far is there a material difference between them and the rules of justice, fidelity, and loyalty. The general societies of men are absolutely requisite for the subsistence of the species; and the public conveniency, which regulates morals, is inviolably established in the nature of man, and of the world, in which he lives. The comparison, therefore, in these respects, is very imperfect. We may only learn from it the necessity of rules, wherever men have any intercourse with each other. That the lighter machine yield to the heavier, and, in machines of the same kind, that the empty yield to the loaded; this rule is founded on convenience. That those who are going to the capital take place of those who are coming from it; this seems to be founded on some idea of dignity of the great city, and of the preference of the future to the past. From like reasons, among foot-walkers, the right-hand entitles a man to the wall, and prevents jostling, which peaceable people find very disagreeable and inconvenient. They cannot even pass each other on the road without rules. Waggoners, coachmen, and postilions have principles, by which they give the way; and these are chiefly founded on mutual ease and convenience. Sometimes also they are arbitrary, at least dependent on a kind of capricious analogy like many of the reasonings of lawyers. To carry the matter farther, we may observe, that it is impossible for men so much as to murder each other without statutes, and maxims, and an idea of justice and honour. War has its laws as well as peace; and even that sportive kind of war, carried on among wrestlers, boxers, cudgel-players, gladiators, is regulated by fixed principles. Common interest and utility beget infallibly a standard of right and wrong among the parties concerned.	Oddíl IV. o společnosti politické Kdyby každý člověk měl dosti ostrovtipu, aby vždy postřehoval mocný zájem, který ho zavazuje k šetření spravedlnosti a práva, a dosti síly ducha, aby stále a vytrvale měl na mysli zájem všeobecný a vzdálený oproti vnadám okamžité rozkoše a výhody, v takovém případě by nikdy nebylo došlo ke vládě neb společnosti politické, nýbrž každý člověk, sleduje svou přirozenou volnost, byl by žil v dokonalém míru a souladu se všemi ostatními. K čemu třeba positivních zákonů, kde spravedlnost přirozená sama sebou jest dostatečnou hradbou? Nač zřizovati úřady tam, kde nikdy nevzniká nepořádek ani bezpráví? Nač zkracovati vrozenou svobodu, když v každém případě lze viděti, že nejkrajnější užívání jí je neškodné i blahodárné? Jest samozřejmo, že kdyby vláda byla docela zbytečná, nikde by jí nebylo, a že jediným základem povinnosti poddanské jest výhoda, kterou přináší společnosti, uchovávajíc mír a pořádek v lidstvu. Když jistý počet politických společností je zřízen a udržuje čilý styk mezi sebou, ihned se sezná, že nová řada pravidel osvědčuje se v těch poměrech užitečnou; i vznikají pravidla ta pod jménem Práva mezinárodního. Toho druhu jsou: posvátnost osoby vyslanců, neužívání jedem napuštěných zbraní, dávání milosti ve válce a j., jež patrně směřují k výhodě státu a království ve vzájemných jejich stycích. Pravidla spravedlnosti vládnoucí mezi jednotlivci nejsou mezi politickými společnostmi zúplna zastavena. Všichni mocnář dávají na jevo, že šetří práv druhých mocnářů, někteří z nich zajisté bez přetvářky. Spolky a smlouvy uzavírají se každého dne mezi nezávislými státy, což by bylo pouhým mrháním pergaménem, kdyby zkušenost neukazovala, že jistou míru vlivu a moci mají. Avšak rozdíl mezi říšemi jednotlivci jeví se v tomto: Přirozenost lidská nemůže žádným způsobem trvati bez sdružování jednotlivců, které zase by se nemohlo díti, kdyby se nedbalo zákonů práva a spravedlnosti. Nepořádek, zmatek, boj všech proti všem, jest nutným následkem takovéhoto bezuzdného chování. Národové však mohou trvati beze styku. Mohou i do jisté míry trvati za všeobecného boje. Šetření spravedlnosti, ač je prospěšným mezi nimi, není střeženo tak mocnou potřebou jako mezi jednotlivci. Mravní závazek pak jest v poměru k prospěšnosti. Všichni politikové vyznají; i většina filosofů, že důvody státní mohou v určitých případech nešetřiti všech pravidel spravedlnosti a rušiti platnost jakékoli smlouvy neb alliance, když by totiž přísné šetření jich bylo ve značné míře na škodu některé z kontrahujících stran. Jednotlivce však nepopíratelně jen nejkrajnější nutnost dovede ospravedlnit, zrušil-li slib neb zmocnil-li se majetku cizího. Ve státní konfederaci, jakou kdysi byla republika achajská, neb v nové době jsou kantony švýcarské a Spojené Státy, jeví podmínky jednoty, protože svazek má zde zvláštní prospěšnost, obzvláštní posvátnost a moc, a porušení jich pokládalo by se za neméně zločinné, spíše snad za zločinnější, než jakékoli soukromé bezpráví neb nespravedlnost. Jediná odpověd, již Plato podává na všeliké námitky, jež by 50 mohly činiti pospolitému užívání žen, jež stanoví ve své smyšlene obci, jest Κάλλιστα γὰρ δὴ τοῦτο καὶ λέγεται καὶ λελέξεται, ὅτι τὸ μὲν ὠφέλιμον καλόν, τὸ δὲ βλαβερὸν αἰσχρόν. Scite enim istud et dicitur et dicetur, Id quod utile sit honestum esse, quod autem inutile sit turpe esse. De Rep. lib. V. p. 457 ex edit. Ser. A zásada ta nedopouští pochybností, kdo jde o obecný prospěch, což i Plato má na mysli. A skutečně jakémuž jinému účelu slouží idee cudnosti a skromnosti? Nisi utile est quod facimus, frustra est gloria, praví Phædrus. Καλὸν τῶν βλαβερῶν οὐδέν, praví Plutarch, de vitioso pudore. Nihil eorum quæ damnosa sunt, pulchrum est. Takové bylo i mínění Stoikův. Φασὶν οὖν οἱ Στωικοὶ ἀγαθὸν εἶναι ὠφέλειαν ἢ οὐχ ἕτερον ὠφελειας, ὠφέλειαν μὲν λέγοντες τὴν ἀρετὴν καὶ τὴν σπουδαίαν πρᾶξιν. Sept. Emp. lib. III. cap. 20. Dlouhé a malomocné dětství člověka vyžaduje sdružení rodičů, mají-li děti obstáti; toto sdružení pak vyžaduje ctnost cudnosti neboli věrnosti loži manželskému. Bez této prospěšnosti zajisté by nikdo na takovou ctnost nebyl pomyslil. Nevěrnost tohoto druhu jest mnohem škodlivější u žen než u mužů. Proto jsou i zákony cudnosti mnohem přísnější k jednomu pohlaví než ke druhému. Pravidla ta vesměs vztahují se ku plození; a přece míníme, že ženy překročivší věk plodnosti, nejsou od nich osvobozeny právě tak jako ženy ve květu mládí a krásy. Povšechná pravidla rozšiřují se mnohdy i přes zásadu, ze které původně povstala, a to ve všech věcech vkusu a citu. Vyprávělo se všeobecně po Paříži, že v době spekulační ztřeštěnost z osad nad Mississipi, hrbáček jakýsi přicházel každého dne do ulice Quincampoix, kde se spekulanti a prodavači podílů scházeli ve velkých hejnech, a dobře býval placen za to, že dovoloval jim užiti hrbu jako psacího stolku ku podpisování kontraktů. Zdaž udělalo z něho jmění, kterého tím nápadem nabyl, hezkého chlapíka, ačkoli osobní krása nepopíratelně vzniká ve značné míře z ideí užitečnosti? Obrazivost podléhá vlivu associací ideových, jež, ač původně z rozumového soudu povstaly, nesnadno bývají měněny každou jednotlivou výjimkou, která se nám namane. K čemuž v přítomném případě cudnosti lze dodati, že by příklad starých byl zhoubným pro mladé, a že by ženy, stále předvídajíce, že jistá doba přinese jim volnost užívání, příchod doby té přirozeně urychlovaly a celou tu povinnost, pro společnost tak důležitou, lehčeji si braly. Ti, kdo žijí v téže rodině, mají tolik příležitosti ku takové prostopášnosti, že by nic nedovedlo uchovati čistotu mravů, kdyby bylo manželství dovoleno mezi nejbližšími příbuznými, aneb jakékoli milostné obcování mezi nimi zákonem a zvykem schváleno. A protože krevní smilství ve vyšším stupni je zhoubné, přisuzujeme mu vyšší hnusnost a mravní ohavnost. Jaká jest příčina, že po zákonu athénském směl muž oženiti se s nevlastní sestrou po matce, nikoli však po otci? Patrně tato: mravy Athéňanů byly tak přísné, že muži nebylo nikdy dovoleno přiblížiti se k síni ženské, ani ve vlastní rodině, leda tam, kde navštěvoval vlastní svou matku. Byla tedy nevlastní matka i s dětmi svými od něho tak odloučena jako ženy kterékoli jiné rodiny, a nebezpečí nepravého styku mezi nimi bylo stejně malé. Ujci a neteře směli z téhož důvodu v Athénách sňatky uzavírati; ale ani tito, ani nevlastní bratři a sestry nesměli vstupovati v manželství v Římě, kde styk mezi pohlavími byl volnější. Veřejný prospěch jest příčinou všech těchto růzností. Opakovati něco ke škodě člověka, co mu vyklouzlo v soukromém hovoru, nebo užiti podobně jeho soukromých dopisů, přísně se kárá. Byloť by volné a družné obcování duševní neobyčejně ztíženo, kde by nebylo takových pravidel spolehlivosti. I když opakujeme povídačky, u nichž nelze očekávati, že by jaké zlo způsobily, přece pokládá se jmenování původce za indiskreci, ne-li za nezpůsob. Povídačky takové, jdouce z úst do úst a nabývajíce, jak už bývá, jiné tvářnosti, docházívají mnohdy k dotčené osobě, a působí mrzutosti a sváry mezi lidmi, jejichž úmysly jsou nejnevinnější a nejmírnější. Slídění po tajnostech, otevírání anebo jen čtení cizích dopisů, číhání na slova, pohledy a skutky jejich, jaké návyky mohly by býti společnosti méně vhod? Jaké návyky tudíž jsou více hany hodné? Zásada ta jest také základem největší části zákonů o dobrých způsobech, jakési to nižší mravouky mající za účel nenucenost ve styku společenském a hovoru. Příliš mnoho i příliš málo obřadnosti se kárá, a vše, co přispívá k nenucenosti bez neslušné důvěrnosti, jest užitečno a chvalitebno. Stálost v přátelství, náklonnosti a důvěrnosti jest chvály hodna a nutna k udržení důvěry a dobrých vztahů ve společnosti. Avšak v místech hromadného ač nahodilého styku, kde lidé, hledajíce zdraví a rozkoš, scházejí se bez výběru, netrvá obecná vhodnost na té zásadě; a zvyk tu přeje na ten čas volnému hovoru, dávaje zároveň právo, nechati později každé lhostejné známosti, a to bez porušení zdvořilosti a dobrého mravu. I ve společnostech založených na nejnemravnějších zásadách, které nadobro ničí zájmy společnosti v celku, jsou nutna jistá pravidla, k jejichž zachovávání nutí členy jakási nepravá čest jakož i soukromý zájem. Lupiči a loupežníci mořští nedovedli, jak se často shledalo, uchovati svá zhoubná sdružení, jestli nezavedli mezi sebou novou spravedlnost výkonnou a nevrátili se k těm zákonům práva, které oproti ostatnímu člověčenstvu porušili. Nenávidím druha v pitce, praví řecké přísloví, který nikdy nezapomíná. Bláznovství posledního hejření mělo by býti pochováno ve věčném zapomenutí, aby bylo volné místo pro rozpustilost budoucího. U národů, kde nemravná dvornost, je-li jen zahalena v tenounký závoj tajuplnosti, je do jisté míry zvykem dovolena, povstává ihned soustava pravidel, jež mají hověti takovým svazkům. Pověstný dvůr neboli sněm lásky v Provençalsku rozhodoval obtížné případy toho druhu. Ve společnostech herních je třeba zákonů ku provádění hry; zákony ty jsou různé při každé hře. Základ takových společností je, což přiznávám, nicotný, a zákony ty jsou z velké části, ač ne docela, vrtošivé a libovolné. Potud jest i podstatný rozdíl mezi nimi a pravidly spravedlnosti, věrnosti a oddanosti. Všeobecné společnosti lidské jsou nezbytné ke trvání plemene; a obecná výhodnost, která řídí mravnost, jest neporušitelně založena v přirozenosti člověka i světa, ve kterém žije. Srovnání po těchto stránkách jest tedy velice nedokonalé; Přesvědčujeme se z něho toliko o nutnosti pravidel, kdekoli lidé spolu obcují. Že vůz lehčí vyhýbá se těžšímu, a že u voz stejných vyhýbá se prázdný obtíženému, -- toto pravidlo jest založeno na vhodnosti. Z podobného důvodu dává mezi pěšími pravá stana právo, držet se u zdi, což zamezuje strkání, které klidným lidem jest velmi nepříjemné a nepohodlné. Ano, ani po cestě nemohou se lidé míjeti bez pravidel. Vozkové, kočí a postilioni mají zásady, dle kterých se vyhýbají; ty jsou založeny hlavně na vzájemné pohodlnosti a výhodnosti. Mnohdy bývají libovolné neb aspoň vycházejí z jakési nahodilé obdoby jako mnohé rozumování právnické. Rozšiřujíce věc ještě více, můžeme poznamenati, že ani vražditi nemohou se lidé bez ustanovení, zásad a idee spravedlnosti a cti. Mát válka své zákony jako mír; a i ta hravá válka, kterou provádějí zápasníci, boxeři, kyjovníci, gladiatoři, jest upravena dle určitých zásad. Společný zájem a prospěch neomylně stanoví měřítko práva a bezpráví mezi příslušnými stranami.
SECTION V. why utility pleases. Part I. We ought not to imagine, because an inanimate object may be useful as well as a man, that therefore it ought also, according to this system, to merit he appellation of virtuous. The sentiments, excited by utility, are, in the two cases, very different; and the one is mixed with affection, esteem, approbation, &c., and not the other. In like manner, an inanimate object may have good colour and proportions as well as a human figure. But can we ever be in love with the former? There are a numerous set of passions and sentiments, of which thinking rational beings are, by the original constitution of nature, the only proper objects: and though the very same qualities be transferred to an insensible, inanimate being, they will not excite the same sentiments. The beneficial qualities of herbs and minerals are, indeed, sometimes called their virtues; but this is an effect of the caprice of language, which out not to be regarded in reasoning. For though there be a species of approbation attending even inanimate objects, when beneficial, yet this sentiment is so weak, and so different from that which is directed to beneficent magistrates or statesman; that they ought not to be ranked under the same class or appellation. A very small variation of the object, even where the same qualities are preserved, will destroy a sentiment. Thus, the same beauty, transferred to a different sex, excites no amorous passion, where nature is not extremely perverted. It seems so natural a thought to ascribe to their utility the praise, which we bestow on the social virtues, that one would expect to meet with this principle everywhere in moral writers, as the chief foundation of their reasoning and enquiry. In common life, we may observe, that the circumstance of utility is always appealed to; nor is it supposed, that a greater eulogy can be given to any man, than to display his usefulness to the public, and enumerate the services, which he has performed to mankind and society. What praise, even of an inanimate form, if the regularity and elegance of its parts destroy not its fitness for any useful purpose! And how satisfactory an apology for any disproportion or seeming deformity, if we can show the necessity of that particular construction for the use intended! A ship appears more beautiful to an artist, or one moderately skilled in navigation, where its prow is wide and swelling beyond its poop, than if it were framed with a precise geometrical regularity, in contradiction to all the laws of mechanics. A building, whose doors and windows were exact squares, would hurt the eye by that very proportion; as ill adapted to the figure of a human creature, for whose service the fabric was intended. What wonder then, that a man, whose habits and conduct are hurtful to society, and dangerous or pernicious to every one who has an intercourse with him, should, on that account, be an object of disapprobation, and communicate to every spectator the strongest sentiment of disgust and hatred. But perhaps the difficulty of accounting for these effects of usefulness, or its contrary, has kept philosophers from admitting them into their systems of ethics, and has induced them rather to employ any other principle, in explaining the origin of moral good and evil. But it is no just reason for rejecting any principle, confirmed by experience, that we cannot give a satisfactory account of its origin, nor are able to resolve it into other more general principles. And if we would employ a little thought on the present subject, we need be at no loss to account for the influence of utility, and to deduce it from principles, the most known and avowed in human nature. From the apparent usefulness of the social virtues, it has readily been inferred by sceptics, both ancient and modern, that all moral distinctions arise from education, and were, at first, invented, and afterwards encouraged, by the art of politicians, in order to render men tractable, and subdue their natural ferocity and selfishness, which incapacitated them for society. This principle, indeed, of precept and education, must so far be owned to have a powerful influence, that it may frequently increase or diminish, beyond their natural standard, the sentiments of approbation or dislike; and may even, in particular instances, create, without any natural principle, a new sentiment of this kind; as is evident in all superstitious practices and observances: But that all moral affection or dislike arises from this origin, will never surely be allowed by any judicious enquirer. Had nature made no such distinction, founded on the original constitution of the mind, the words, honourable and shameful, lovely and odious, noble and despicable, had never had place in any language; nor could politicians, had they invented these terms, ever have been able to render them intelligible, or make them convey any idea to the audience. So that nothing can be more superficial than this paradox of the sceptics; and it were well, if, in the abstruser studies of logic and metaphysics, we could as easily obviate the cavils of that sect, as in the practical and more intelligible sciences of politics and morals. The social virtues must, therefore, be allowed to have a natural beauty and amiableness, which, at first, antecedent to all precept or education, recommends them to the esteem of uninstructed mankind, and engages their affections. And as the public utility of these virtues is the chief circumstance, whence they derive their merit, it follows, that the end, which they have a tendency to promote, must be some way agreeable to us, and take hold of some natural affection. It must please, either from considerations of self-interest, or from more generous motives and regards. It has often been asserted, that, as every man has a strong connexion with society, and perceives the impossibility of his solitary subsistence, he becomes, on that account, favourable to all those habits or principles, which promote order in society, and insure to him the quiet possession of so inestimable a blessing, As much as we value our own happiness and welfare, as much must we applaud the practice of justice and humanity, by which alone the social confederacy can be maintained, and every man reap the fruits of mutual protection and assistance. Undutifulness to parents is disapproved of by mankind, προορωμένους τὸ μέλλον, καὶ συλλογιζομένους ὅτι τὸ παραπλήσιον ἑκάστοις αὐτῶν συγκυρήσει. Ingratitude for a like reason (though he seems there to mix a more generous regard) συναγανακτοῦντας μὲν τῷ πέλας, ἀναφέροντας δ’ ἐπ’ αὑτοὺς τὸ παραπλήσιον, ἐξ ὧν ὑπογίνεταί τις ἔννοια παρ’ ἑκάστῳ τῆς τοῦ καθήκοντος δυνάμεως καὶ θεωρίας. Lib. vi. cap. 4 (ed. Gronovius). Perhaps the historian only meant, that our sympathy and humanity was more enlivened, by our considering the similarity of our case with that of the person suffering; which is a just sentiment. This deduction of morals from self-love, or a regard to private interest, is an obvious thought, and has not arisen wholly from the wanton sallies and sportive assaults of the sceptics. To mention no others, Polybius, one of the gravest and most judicious, as well as most moral writers of antiquity, has assigned this selfish origin to all our sentiments of virtue. But though the solid practical sense of that author, and his aversion to all vain subtilties, render his authority on the present subject very considerable; yet is not this an affair to be decided by authority, and the voice of nature and experience seems plainly to oppose the selfish theory. We frequently bestow praise on virtuous actions, performed in very distant ages and remote countries; where the utmost subtilty of imagination would not discover any appearance of self-interest, or find any connexion of our present happiness and security with events so widely separated from us. A generous, a brave, a noble deed, performed by an adversary, commands our approbation; while in its consequences it may be acknowledged prejudicial to our particular interest. Where private advantage concurs with general affection for virtue, we readily perceive and avow the mixture of these distinct sentiments, which have a very different feeling and influence on the mind. We praise, perhaps, with more alacrity, where the generous humane action contributes to our particular interest: But the topics of praise, which we insist on, are very wide of this circumstance. And we may attempt to bring over others to our sentiments, without endeavouring to convince them, that they reap any advantage from the actions which we recommend to their approbation and applause. Frame the model of a praiseworthy character, consisting of all the most amiable moral virtues: Give instances, in which these display themselves after an eminent and extraordinary manner: You readily engage the esteem and approbation of all your audience, who never so much as enquire in what age and country the person lived, who possessed these noble qualities: A circumstance, however, of all others, the most material to self-love, or a concern for our own individual happiness. Once on a time, a statesman, in the shock and contest of parties, prevailed so far as to procure, by his eloquence, the banishment of an able adversary; whom he secretly followed, offering him money for his support during his exile, and soothing him with topics of consolation in his misfortunes. “Alas!” cries the banished statesman, “with what regret must I leave my friends in this city, where even enemies are so generous!” Virtue, though in an enemy, here pleased him: And we also give it the just tribute of praise and approbation; nor do we retract these sentiments, when we hear, that the action passed at Athens, about two thousand years ago, and that the persons’ names were Æschines and Demosthenes. What is that to me? There are few occasions, when this question is not pertinent: And had it that universal, infallible influence supposed, it would turn into ridicule every composition, and almost every conversation, which contain any praise or censure of men and manners. It is but a weak subterfuge, when pressed by these facts and arguments, to say, that we transport ourselves, by the force of imagination, into distant ages and countries, and consider the advantage, which we should have reaped from these characters, had we been contemporaries, and had any commerce with the persons. It is not conceivable, how a real sentiment or passion can ever arise from a known imaginary interest; especially when our real interest is still kept in view, and is often acknowledged to be entirely distinct from the imaginary, and even sometimes opposite to it. A man, brought to the brink of a precipice, cannot look down without trembling; and the sentiment of imaginary danger actuates him, in opposition to the opinion and belief of real safety. But the imagination is here assisted by the presence of a striking object; and yet prevails not, except it be also aided by novelty, and the unusual appearance of the object. Custom soon reconciles us to heights and precipices, and wears off these false and delusive terrors. The reverse is observable in the estimates which we form of characters and manners; and the more we habituate ourselves to an accurate scrutiny of morals, the more delicate feeling do we acquire of the most minute distinctions between vice and virtue. Such frequent occasion, indeed, have we, in common life, to pronounce all kinds of moral determinations, that no object of this kind can be new or unusual to us; nor could any false views or prepossessions maintain their ground against an experience, so common and familiar. Experience being chiefly what forms the associations of ideas, it is impossible that any association could establish and support itself, in direct opposition to that principle. Usefulness is agreeable, and engages our approbation. This is a matter of fact, confirmed by daily observation. But, useful? For what? For somebody’s interest, surely. Whose interest then? Not our own only: For our approbation frequently extends farther. It must, therefore, be the interest of those, who are served by the character or action approved of; and these we may conclude, however remote, are not totally indifferent to us. By opening up this principle, we shall discover one great source of moral distinctions. Part II. Self-love is a principle in human nature of such extensive energy, and the interest of each individual is, in general, so closely connected with that of the community, that those philosophers were excusable, who fancied that all our concern for the public might be resolved into a concern for our own happiness and preservation. They saw every moment, instances of approbation or blame, satisfaction or displeasure towards characters and actions; they denominated the objects of these sentiments, virtues or vices; they observed, that the former had a tendency to increase the happiness, and the latter the misery of mankind; they asked, whether it were possible that we could have any general concern for society, or any disinterested resentment of the welfare or injury of others; they found it simpler to consider all these sentiments as modifications of self-love; and they discovered a pretence, at least, for this unity of principle, in that close union of interest, which is so observable between the public and each individual. It is needless to push our researches so far as to ask, why we have humanity or a fellow-feeling with others. It is sufficient, that this is experienced to be a principle in human nature. We must stop somewhere in our examination of causes; and there are, in every science, some general principles, beyond which we cannot hope to find any principle more general. No man is absolutely indifferent to the happiness and misery of others. The first has a natural tendency to give pleasure; the second, pain. This every one may find in himself. It is not probable, that these principles can be resolved into principles more simple and universal, whatever attempts may have been made to that purpose. But if it were possible, it belongs not to the present subject; and we may here safely consider these principles as original,—happy, if we can render all the consequences sufficiently plain and perspicuous! But notwithstanding this frequent confusion of interests, it is easy to attain what natural philosophers, after Lord Bacon, have affected to call the experimentum crucis, or that experiment which points out the right way in any doubt or ambiguity. We have found instances, in which private interest was separate from public; in which it was even contrary: And yet we observed the moral sentiment to continue, notwithstanding this disjunction of interests. And wherever these distinct interests sensibly concurred, we always found a sensible increase of the sentiment, and a more warm affection to virtue, and detestation of vice, or what we properly call, gratitude and revenge. Compelled by these instances, we must renounce the theory, which accounts for every moral sentiment by the principle of self-love. We must adopt a more public affection, and allow, that the interests of society are not, even on their own account, entirely indifferent to us. Usefulness is only a tendency to a certain end; and it is a contradiction in terms, that anything pleases as means to an end, where the end itself no wise affects us. If usefulness, therefore, be a source of moral sentiment, and if this usefulness be not always considered with a reference to self; it follows, that everything, which contributes to the happiness of society, recommends itself directly to our approbation and good-will. Here is a principle, which accounts, in great part, for the origin of morality: And what need we seek for abstruse and remote systems, when there occurs one so obvious and natural? “Uti ridentibus arrident, ita flentibus adflent Humani vultus.”—Hor. Have we any difficulty to comprehend the force of humanity and benevolence? Or to conceive, that the very aspect of happiness, joy, prosperity, gives pleasure; that of pain, suffering, sorrow, communicates uneasiness? The human countenance, says Horace, borrows smiles or tears from the human countenance. Reduce a person to solitude, and he loses all enjoyment, except either of the sensual or speculative kind; and that because the movements of his heart are not forwarded by correspondent movements in his fellow-creatures. The signs of sorrow and mourning, though arbitrary, affect us with melancholy; but the natural symptoms, tears and cries and groans, never fail to infuse compassion and uneasiness. And if the effects of misery touch us in so lively a manner; can we be supposed altogether insensible or indifferent towards its causes; when a malicious or treacherous character and behaviour are presented to us? We enter, I shall suppose, into a convenient, warm, well-contrived apartment: We necessarily receive a pleasure from its very survey; because it presents us with the pleasing ideas of ease, satisfaction, and enjoyment. The hospitable, good-humoured, humane landlord appears. This circumstance surely must embellish the whole; nor can we easily forbear reflecting, with pleasure, on the satisfaction which results to every one from his intercourse and good-offices. His whole family, by the freedom, ease, confidence, and calm enjoyment, diffused over their countenances, sufficiently express their happiness. I have a pleasing sympathy in the prospect of so much joy, and can never consider the source of it, without the most agreeable emotions. He tells me, that an oppressive and powerful neighbour had attempted to dispossess him of his inheritance, and had long disturbed all his innocent and social pleasures. I feel an immediate indignation arise in me against such violence and injury. But it is no wonder, he adds, that a private wrong should proceed from a man, who had enslaved provinces, depopulated cities, and made the field and scaffold stream with human blood. I am struck with horror at the prospect of so much misery, and am actuated by the strongest antipathy against its author. In general, it is certain, that, wherever we go, whatever we reflect on or converse about, everything still presents us with the view of human happiness or misery, and excites in our breast a sympathetic movement of pleasure or uneasiness. In our serious occupations, in our careless amusements, this principle still exerts its active energy. A man who enters the theatre, is immediately struck with the view of so great a multitude, participating of one common amusement; and experiences, from their very aspect, a superior sensibility or disposition of being affected with every sentiment, which he shares with his fellow-creatures. He observes the actors to be animated by the appearance of a full audience, and raised to a degree of enthusiasm, which they cannot command in any solitary or calm moment. Every movement of the theatre, by a skilful poet, is communicated, as it were by magic, to the spectators; who weep, tremble, resent, rejoice, and are inflamed with all the variety of passions, which actuate the several personages of the drama. Where any event crosses our wishes, and interrupts the happiness of the favourite characters, we feel a sensible anxiety and concern. But where their sufferings proceed from the treachery, cruelty, or tyranny of an enemy, our breasts are affected with the liveliest resentment against the author of these calamities. It is here esteemed contrary to the rules of art to represent anything cool and indifferent. A distant friend, or a confident, who has no immediate interest in the catastrophe, ought, if possible, to be avoided by the poet; as communicating a like indifference to the audience, and checking the progress of the passions. Few species of poetry are more entertaining than pastoral; and every one is sensible, that the chief source of its pleasure arises from those images of a gentle and tender tranquillity, which it represents in its personages, and of which it communicates a like sentiment to the reader. Sannazarius, who transferred the scene to the sea-shore, though he presented the most magnificent object in nature, is confessed to have erred in his choice. The idea of toil, labour, and danger, suffered by the fishermen, is painful; by an unavoidable sympathy, which attends every conception of human happiness or misery. When I was twenty, says a French poet, Ovid was my favourite: Now I am forty, I declare for Horace. We enter, to be sure, more readily into sentiments, which resemble those we feel every day: But no passion, when well represented, can be entirely indifferent to us; because there is none, of which every man has not, within him, at least the seeds and first principles. It is the business of poetry to bring every affection near to us by lively imagery and representation, and make it look like truth and reality: A certain proof, that, wherever that reality is found, our minds are disposed to be strongly affected by it. Any recent event or piece of news, by which the fate of states, provinces, or many individuals is affected, is extremely interesting even to those whose welfare is not immediately engaged. Such intelligence is propagated with celerity, heard with avidity, and enquired into with attention and concern. The interest of society appears, on this occasion, to be in some degree the interest of each individual. The imagination is sure to be affected; though the passions excited may not always be so strong and steady as to have great influence on the conduct and behaviour. The perusal of a history seems a calm entertainment; but would be no entertainment at all, did not our hearts beat with correspondent movements to those which are described by the historian. Thucydides and Guicciardin support with difficulty our attention; while the former describes the trivial encounters of the small cities of Greece, and the latter the harmless wars of Pisa. The few persons interested and the small interest fill not the imagination, and engage not the affections. The deep distress of the numerous Athenian army before Syracuse; the danger which so nearly threatens Venice; these excite compassion; these move terror and anxiety. The indifferent, uninteresting style of Suetonius, equally with the masterly pencil of Tacitus, may convince us of the cruel depravity of Nero or Tiberius: But what a difference of sentiment! While the former coldly relates the facts; and the latter sets before our eyes the venerable figures of a Soranus and a Thrasea, intrepid in their fate, and only moved by the melting sorrows of their friends and kindred. What sympathy then touches every human heart! What indignation against the tyrant, whose causeless fear or unprovoked malice gave rise to such detestable barbarity! If we bring these subjects nearer: If we remove all suspicion of fiction and deceit: What powerful concern is excited, and how much superior, in many instances, to the narrow attachments of self-love and private interest! Popular sedition, party zeal, a devoted obedience to factious leaders; these are some of the most visible, though less laudable effects of this social sympathy in human nature. The frivolousness of the subject too, we may observe, is not able to detach us entirely from what carries an image of human sentiment and affection. When a person stutters, and pronounces with difficulty, we even sympathize with this trivial uneasiness, and suffer for him. And it is a rule in criticism, that every combination of syllables or letters, which gives pain to the organs of speech in the recital, appears also from a species of sympathy harsh and disagreeable to the ear. Nay, when we run over a book with our eye, we are sensible of such unharmonious composition; because we still imagine, that a person recites it to us, and suffers from the pronunciation of these jarring sounds. So delicate is our sympathy! “Decentior equus cujus astricta suntilia; sed idem velocior. Pulcher aspectu sit athleta, cujus lacertos execitatio expressit; idem certamini paratior nunquam enim species ab utilitate dividitur. Sed hoc quidem discernere modici judicii est.”—Quintilian, Inst. lib. viii. cap. 3. In proportion to the station which a man possesses, according to the relations in which he is placed; we always expect from him a greater or less degree of good, and when disappointed, blame his inutility; and much more do we blame him, if any ill or prejudice arise from his conduct and behaviour. When the interests of one country interfere with those of another, we estimate the merits of a statesman by the good or ill, which results to his own country from his measures and councils, without regard to the prejudice which he brings on its enemies and rivals. His fellow-citizens are the objects, which lie nearest the eye, while we determine his character. And as nature has implanted in every one a superior affection to his own country, we never expect any regard to distant nations, where a competition arises. Not to mention, that, while every man consults the good of his own community, we are sensible, that the general interest of mankind is better promoted, than any loose indeterminate views to the good of a species, whence no beneficial action could ever result, for want of a duly limited object, on which they could exert themselves. Easy and unconstrained postures and motions are always beautiful: An air of health and vigour is agreeable: Clothes which warm, without burthening the body; which cover, without imprisoning the limbs, are well-fashioned. In every judgment of beauty, the feelings of the person affected enter into consideration, and communicate to the spectator similar touches of pain or pleasure. What wonder, then, if we can pronounce no judgment concerning the character and conduct of men, without considering the tendencies of their actions, and the happiness or misery which thence arises to society? What association of ideas would ever operate, were that principle here totally unactive. If any man from a cold insensibility, or narrow selfishness of temper, is unaffected with the images of human happiness or misery, he must be equally indifferent to the images of vice and virtue: As, on the other hand, it is always found, that a warm concern for the interests of our species is attended with a delicate feeling of all moral distinctions; a strong resentment of injury done to men; a lively approbation of their welfare. In this particular, though great superiority is observable of one man above another; yet none are so entirely indifferent to the interest of their fellow-creatures, as to perceive no distinctions of moral good and evil, in consequence of the different tendencies of actions and principles. How, indeed, can we suppose it possible in any one, who wears a human heart, that if there be subjected to his censure, one character or system of conduct, which is beneficial, and another which is pernicious to his species or community, he will not so much as give a cool preference to the former, or ascribe to it the smallest merit or regard? Let us suppose such a person ever so selfish; let private interest have ingrossed ever so much his attention; yet in instances, where that is not concerned, he must unavoidably feel some propensity to the good of mankind, and make it an object of choice, if everything else be equal. Would any man, who is walking along, tread as willingly on another’s gouty toes, whom he has no quarrel with, as on the hard flint and pavement? There is here surely a difference in the case. We surely take into consideration the happiness and misery of others, in weighing the several motives of action, and incline to the former, where no private regards draw us to seek our own promotion or advantage by the injury of our fellow-creatures. And if the principles of humanity are capable, in many instances, of influencing our actions, they must, at all times, have some authority over our sentiments, and give us a general approbation of what is useful to society, and blame of what is dangerous or pernicious. The degrees of these sentiments may be the subject of controversy; but the reality of their existence, one should think, must be admitted in every theory or system. Plutarch in vita Alc. A creature, absolutely malicious and spiteful, were there any such in nature, must be worse than indifferent to the images of vice and virtue. All his sentiments must be inverted, and directly opposite to those, which prevail in the human species. Whatever contributes to the good of mankind, as it crosses the constant bent of his wishes and desires, must produce uneasiness and disapprobation; and on the contrary, whatever is the source of disorder and misery in society, must, for the same reason, be regarded with pleasure and complacency. Timon, who probably from his affected spleen more than an inveterate malice, was denominated the manhater, embraced Alcibiades with great fondness. “Go on, my boy!” cried he, “acquire the confidence of the people: you will one day, I foresee, be the cause of great calamities to them.” Could we admit the two principles of the Manicheans, it is an infallible consequence, that their sentiments of human actions, as well as of everything else, must be totally opposite, and that every instance of justice and humanity, from its necessary tendency, must please the one deity and displease the other. All mankind so far resemble the good principle, that, where interest or revenge or envy perverts not our disposition, we are always inclined, from our natural philanthropy, to give the preference to the happiness of society, and consequently to virtue above its opposite. Absolute, unprovoked, disinterested malice has never perhaps place in any human breast; or if it had, must there pervert all the sentiments of morals, as well as the feelings of humanity. If the cruelty of Nero be allowed entirely voluntary, and not rather the effect of constant fear and resentment; it is evident that Tigellinus, preferably to Seneca or Burrhus, must have possessed his steady and uniform approbation. For a like reason, the tendencies of actions and characters, not their real accidental consequences, are alone regarded in our more determinations or general judgments; though in our real feeling or sentiment, we cannot help paying greater regard to one whose station, joined to virtue, renders him really useful to society, then to one, who exerts the social virtues only in good intentions and benevolent affections. Separating the character from the fortune, by an easy and necessary effort of thought, we pronounce these persons alike, and give them the appearance: But is not able entirely to prevail over sentiment. Why is this peach-tree said to be better than that other; but because it produces more or better fruit? And would not the same praise be given it, though snails or vermin had destroyed the peaches, before they came to full maturity? In morals too, is not the tree known by the fruit? And cannot we easily distinguish between nature and accident, in the one case as well as in the other? A statesman or patriot, who serves our own country in our own time, has always a more passionate regard paid to him, than one whose beneficial influence operated on distant ages or remote nations; where the good, resulting from his generous humanity, being less connected with us, seems more obscure, and affects us with a less lively sympathy. We may own the merit to be equally great, though our sentiments are not raised to an equal height, in both cases. The judgment here corrects the inequalities of our internal emotions and perceptions; in like manner, as it preserves us from error, in the several variations of images, presented to our external senses. The same object, at a double distance, really throws on the eye a picture of but half the bulk; yet we imagine that it appears of the same size in both situations; because we know that on our approach to it, its image would expand on the eye, and that the difference consists not in the object itself, but in our position with regard to it. And, indeed, without such a correction of appearances, both in internal and external sentiment, men could never think or talk steadily on any subject; while their fluctuating situations produce a continual variation on objects, and throw them into such different and contrary lights and positions. It is wisely ordained by nature, that private connexions should commonly prevail over univeral views and considerations; otherwise our affections and actions would be dissopated and lost, for want of a proper limited object. Thus a small benefit done to ourselves, or our near friends, excites more lively sentiments of love and approbation than a great benefit done to a distant commonwealth: But still we know here, as in all the senses, to correct these inequalities by reflection, and retain a general standard of vice and virtue, founded chiefly on a general usefulness. The more we converse with mankind, and the greater social intercourse we maintain, the more shall we be familiarized to these general preferences and distinctions, without which our conversation and discourse could scarcely be rendered intelligible to each other. Every man’s interest is peculiar to himself, and the aversions and desires, which result from it, cannot be supposed to affect others in a like degree. General language, therefore, being formed for general use, must be moulded on some more general views, and must affix the epithets of praise or blame, in conformity to sentiments, which arise from the general interests of the community. And if these sentiments, in most men, be not so strong as those, which have a reference to private good; yet still they must make some distinction, even in persons the most depraved and selfish; and must attach the notion of good to a beneficent conduct, and of evil to the contrary. Sympathy, we shall allow, is much fainter than our concern for ourselves, and sympathy with persons remote from us much fainter than that with persons near and contiguous; but for this very reason it is necessary for us, in our calm judgments and discourse concerning the characters of men, to neglect all these differences, and render our sentiments more public and social. Besides, that we ourselves often change our situation in this particular, we every day meet with persons who are in a situation different from us, and who could never converse with us were we to remain constantly in that position and point of view, which is peculiar to ourselves. The intercourse of sentiments, therefore, in society and conversation, makes us form some general unalterable standard, by which we may approve or disapprove of characters and manners. And though the heart takes not part entirely with those general notions, nor regulates all its love and hatred by the universal abstract differences of vice and virtue, without regard to self, or the persons with whom we are more intimately connected; yet have these moral differences a considerable influence, and being sufficient, at least for discourse, serve all our purposes in company, in the pulpit, on the theatre, and in the schools. Thus, in whatever light we take this subject, the merit, ascribed to the social virtues, appears still uniform, and arises chiefly from that regard, which the natural sentiment of benevolence engages us to pay to the interests of mankind and society. If we consider the principles of the human make, such as they appear to daily experience and observation, we must, a priori, conclude it impossible for such a creature as man to be totally indifferent to the well or ill-being of his fellow-creatures, and not readily, of himself, to pronounce, where nothing gives him any particular bias, that what promotes their happiness is good, what tends to their misery is evil, without any farther regard or consideration. Here then are the faint rudiments, at least, or outlines, of a general distinction between actions; and in proportion as the humanity of the person is supposed to increase, his connexion with those who are injured or benefited, and his lively conception of their misery or happiness; his consequent censure or approbation acquires proportionable vigour. There is no necessity, that a generous action, barely mentioned in an old history or remote gazette, should communicate any strong feelings of applause and admiration. Virtue, placed at such a distance, is like a fixed star, which, though to the eye of reason it may appear as luminous as the sun in his meridian, is so infinitely removed as to affect the senses, neither with light nor heat. Bring this virtue nearer, by our acquaintance or connexion with the persons, or even by an eloquent recital of the case; our hearts are immediately caught, our sympathy enlivened, and our cool approbation converted into the warmest sentiments of friendship and regard. These seem necessary and infallible consequences of the general principles of human nature, as discovered in common life and practice. Again; reverse these views and reasonings: Consider the matter a posteriori; and weighing the consequences, enquire if the merit of social virtue be not, in a great measure, derived from the feelings of humanity, with which it affects the spectators. It appears to be matter of fact, that the circumstance of utility, in all subjects, is a source of praise and approbation: That it is constantly appealed to in all moral decisions concerning the merit and demerit of actions: That it is the sole source of that high regard paid to justice, fidelity, honour, allegiance, and chastity: That it is inseparable from all the other social virtues, humanity, generosity, charity, affability, lenity, mercy, and moderation: And, in a word, that it is a foundation of the chief part of morals, which has a reference to mankind and our fellow-creatures. It appears also, that, in our general approbation of characters and manners, the useful tendency of the social virtues moves us not by any regards to self-interest, but has an influence much more universal and extensive. It appears that a tendency to public good, and to the promoting of peace, harmony, and order in society, does always, by affecting the benevolent principles of our frame, engage us on the side of the social virtues. And it appears, as an additional confirmation, that these principles of humanity and sympathy enter so deeply into all our sentiments, and have so powerful an influence, as may enable them to excite the strongest censure and applause. The present theory is the simple result of all these inferences, each of which seems founded on uniform experience and observation. Were it doubtful, whether there were any such principle in our nature as humanity or a concern for others, yet when we see, in numberless instances, that whatever has a tendency to promote the interests of society, is so highly approved of, we ought thence to learn the force of the benevolent principle; since it is impossible for anything to please as means to an end, where the end is totally indifferent. On the other hand, were it doubtful, whether there were, implanted in our nature, any general principle of moral blame and approbation, yet when we see, in numberless instances, the influence of humanity, we ought thence to conclude, that it is impossible, but that everything which promotes the interest of society must communicate pleasure, and what is pernicious give uneasiness. But when these different reflections and observations concur in establishing the same conclusion, must they not bestow an undisputed evidence upon it? It is however hoped, that the progress of this argument will bring a farther confirmation of the present theory, by showing the rise of other sentiments of esteem and regard from the same or like principles.	Oddíl V. proč se prospěšnost líbí. Část I. Nesmíme se domnívati, že neživý předmět, ježto může býti stejně užitečný jako člověk, dle naší soustavy měl by též zasloužiti si názvu ctnostného. City vzbuzené užitečnost jsou v obou případech velmi různé; jednomu jest přimísena láska, úcta, souhlas a p., druhému nikoli. Podobně může neživ předmět míti pěknou barvu a dobrou úměrost právě jako postava lidská. Můžeme-li vak si jej kdy zamilovat? Jest četná skupina vášní a citů, jejichž jedinými vhodnými předměty jsou, následkem prvotného ustrojení přírody, myslící rozumné bytosti A třeba tytéž vlastnosti byly přeneseny na bytost bezcitnou, neživou, nevzbudí týchž citů. Velmi nepatrná odchylka v předmětu, i když tytéž vlastnosti se v něm nalézají, zničí cit. Tak nevzbudí táž krása přenesena na jiné pohlaví, žádné vášně lásky, pakli přirozenost není nejhnusněji porušena. Zdá se myšlenkou tak přirozenou, připisovati chválu, kterou vzdáváme ctnostem společenským, jich prospěšnosti, že by se dalo čekati, že nalezneme všude u spisovatelů mravoučných tuto zásadu jakožto hlavní podklad jejich rozumování a zkoumání. V životě obecném můžeme pozorovati, že každý se vždy dovolává prospěšnosti; má se za to, že nelze větší chvály vzdáti někomu, než poukážeme-li k jeho prospěšnosti pro veřejnost, a vypočteme-li služby, které prokázal lidem a společnosti. Jaká pochvala i útvaru neživého, když pravidelnost a elegance částí jeho neruší způsobilosti jeho k užitečnému úkolu! A jak uspokojivá je omluva jakéhokoli nesouměru neb zdánlivého znetvoření, můžeme-li poukázati ku potřebě zvláštního toho ustrojení k obmýšlenému účelu! Loď zdá se krásnější umělci neb člověku trochu obeznalému v plavbě, je-li přída obšírná a vystupuje-li pěkně nad zád, než kdyby byla sestrojena s přesnou měřickou pravidelností oproti všem zákonům mechaniky. Budova, jejíž dvéře i okna byly by dokonalé čtverce, urážela by oko právě tímto poměrem, který jevil by se špatně přizpůsobeným postavě lidské bytosti, k jejíž potřebě stavba ta jest ustanovena. Co divu tedy, že člověk, jehož návyky a chování jsou na škodu společnosti, a nebezpečné neb zhoubné každému, kdo s ním obcuje, z té příčiny je předmětem hany a v každém diváku budí nejmocnější cit ošklivosti a nenávisti. Ale snad překážela obtíž, vyložiti tyto účinky prospěšnosti neb opaku jejího, filosofům, aby je pojali do svých soustav ethických, a přiměla je k tomu, aby užili spíše každé jiné zásady, vykládajíce původ mravního dobra a zla. Že však nedovedeme přesvědčivě vyložiti původ nějaké zásady, a že nedaří se nám, rozebrati ji v jiné všeobecnější zásady, to není platnou příčinou, abychom zásadu takovou, stvrzenou zkušeností, zamítli. A věnujeme-li trochu přemýšlení přítomnému předmětu, nebudeme na rozpacích, jak vyložiti vliv prospěšnosti, a jak odvoditi jej z nejpovědomějších a nejuznanějších zásad v lidské přirozenosti. Z patrné prospěšnosti společenských ctnost uzavírali rádi skeptikové, i staří i moderní, že všechny mravní rozdíly pocházejí z vychování, a že byly nejprve vynalezeny a potom povzbuzovány uměním politiků k tomu konci, aby učinily lidi povolnějšími a zkrotily vrozenou jejich divokost a sobeckost, které činily je neschopnými ke společnosti. Ovšem třeba vyznati, že tato zásada předpisu a výchovy má potud mocný vliv, že mnohdy snad nad přirozenou míru cit souhlasu neb nelibosti sesiluje neb seslabuje, a v určitých případech, bez jakékoli přirozené zásady, nov cit toho druhu vytvořiti dovede, jak je vidno ve všech výkonech a obyčejích pověrečných. Že by však veškerá mravní záliba neb nelibost z toho původu pocházela, toho zajisté žádný soudný badatel nikdy nepřizná. Kdyby příroda nebyla stanovila takové rozdíly, založené v prvotném ustrojení ducha, jistě by slova: čestný a nectný, milý a ohavný, ušlechtilý a mrzký nikdy v žádném jazyku nebyla se nalezla; anižby politikové, kdyby názvy ty byli vynalezli, byli dovedli učiniti je srozumitelnými, neboli způsobiti, aby posluchačstvu vnukaly představu nějakou. Nemůže tudíž nic býti povrchnější než tato rozumu odporující věta skeptiků; a dobře by bylo, kdybychom v nepřístupnějším studiu logiky a metafysiky stejně snadno dovedli čeliti mudrlantství těch lidí jako v praktické a srozumitelnější vědě politické a mravní. Musí se tedy uznati, že ctnosti společenské mají přirozenou krásu a líbeznost, které od samého počátku, před jakýmkoli předpisem a vychováním, doporučují je úctě nevzdělaného člověčenstva a získávají jim jeho oblibu. Ježto pak obecná užitečnost těchto ctností je přední okolností, ze které odvozují svou hodnotu, následuje odtud, ze účel, kterému sloužiti směřují, musí nám býti nějak milým a zamlouvati se přirozené nějaké naší zálibě. Musí se líbiti, buď se zřetelem na vlastní zájem, aneb z pohnutek a ohledů ušlechtilejších. Bylo často tvrzeno, že každý člověk, maje pevné svazky se společností a vida nemožnost uhájiti život osamocený, zvyká si z té příčiny přáti všem těm návykům neb zásadám, které vedou ku pořádku ve společnosti a zabezpečují mu klidné užívání tak neocenitelné výhody. Jako vážíme si vlastní spokojenosti a blahobytu, v téže míře musíme schvalovati provádění spravedlnosti a lidskosti, jimiž toliko sdružení společenské lze uchovati, a jimiž každý člověk může kliditi ovoce vzájemné ochrany a pomoci. Neuctivost k rodičům odsuzuje se lidmi, προορωμένους τὸ μέλλον, καὶ συλλογιζομένους ὅτι τὸ παραπλήσιον ἑκάστοις αὐτῶν συγκυρήσει. Nevděk ze stejného důvodu (ač, jak se zdá, přiměšuje tu ušlechtilejší úctu) συναγανακτοῦντας μὲν τῷ πέλας, ἀναφέροντας δ’ ἐπ’ αὑτοὺς τὸ παραπλήσιον, ἐξ ὧν ὑπογίνεταί τις ἔννοια παρ’ ἑκάστῳ τῆς τοῦ καθήκοντος δυνάμεως καὶ θεωρίας. Lib. VI. cap. 4. (Ed. Gronorius.) Snad mínil dějepisec toliko, že soucit a lidskost naše se posiluje, uvažujeme-li podobnost svého případu s případem osoby trpící; což jest názor správný. Odvození mravnosti od sebelásky nebo zřetele k soukromému zájmu, jest myšlenka do očí bijící a nevznikla zúplna z bujných nápadů a dovádivých útoků skeptiků. Kromě jiných, Polybius, jeden z nejvážnějších a nejsoudnějších jakož i nejmravnějších spisovatelů starověku, přisuzoval tento sobecký původ všem našim citům ctnosti. Než ačkoli zdravý praktický smysl tohoto spisovatele, jakož i nechuť jeho ke všem lichým důvtipkům vysoko staví jeho autoritu v této věci, nicméně není věc ta něčím, o čem rozhoduje autorita, hlas pak přírody i zkušenosti odpírají zřejmě, jak se zdá, theorii sobecké. Často vzdáváme chválu ctnostným skutkům vykonaným ve vzdálených dobách a odlehlých krajích, v nichž by nejdůvtipnější obrazivost nepostřehla ani památky vlastního zájmu, jakož by nenalezla vztahu přítomné naší blaženosti a bezpečnosti s událostmi tak od nás vzdálenými. Velkomyslný, udatný, šlechetný skutek, vykonaný protivníkem, získává naši pochvalu, ač ve svých důsledcích může býti uznán za škodný osobnímu našemu zájmu. Kde soukromý prospěch je v souhlase se všeobecnou zálibou ve ctnosti, bystře postřehujume a přiznáváme směs těchto různých citů, které na ducha působí zcela různým pocitem a vlivem. Chválíme snad ochotněji, kde šlechetný lidský skutek prospívá osobnímu našemu zájmu; avšak důvody té chvály, které uvádíme, této okolnosti ani zdaleka se nedotýkají. Můžeme i pokusiti se, obrátiti jiné na své mínění, aniž bychom se snažil i přesvědčiti je, že sami nabývají výhody ze skutků, které jejich souhlasu a chvále doporučujeme. Vytvořte vzor chvályhodné povahy, složený ze všech nejoblíbenějších ctností mravních; uvádějte pří klady, kde ty ctnosti projevují se způsobem vynikajícím a neobyčejným: ihned získáte úctu a uznání veškerého svého posluchačstva, které ani pátrati nebude, ve které době a zemi žila osoba, která byla nadána těmito ušlechtilými vlastnostmi, ač jest to okolnost, která nad jiné je důležita pro sebelásku neb péči o vlastní naše osobní blaho. Kdysi podařilo se výmluvnosti státníka, že za srážky a sváru stran vymohl, aby schopný protivník poslán byl do vyhnanství. Potajmu ho následoval, nabízeje mu peněz na živobytí ve vyhnanství, a domlouvaje mu na útěchu v neštěstí. Ach, zvolal vypovězený státník, jak nerad musím opouštěti své přátele v tomto městě, kde i nepřátelé jsou tak šlechetní. Ctnost líbila se mu, třeba u nepřítele. I my chválíme ji dle zásluhy, a neodvoláme svého mínění, zvíme-li, že skutek ten stal se v Athénách, asi před dvěma tisíci lety, a že jména těch osob byla Aischines a Demosthenes. Co je mně do toho? Jsou případy, kde tato otázka není na místě. Kdyby měla domnělý všeobecný nezbytný vliv, obracela by v posměch každý výtvor slovesný, ano snad i každý hovor, kde obsažena chvála neb pohana lidí a mravů. Jest toliko chabou vytáčkou, pravíme-li, pod nátlakem těchto fakt a důvodů, že se přenášíme silou obraznosti do vzdálených věků a krajů, a uvažujeme prospěch, jejž by nám byly tyto povahy přinesly, kdybychom byli býval i vrstevníky a ve styku s těmi osobami. Není pochopitelno, jak skutečný cit neb rozechvění může povstati z vědomě smyšleného zájmu, zvláště když skutečný svůj zájem stále máme na paměti a mnohdy i víme, že je rozdílný od smyšleného, ano někdy že mu i odporuje. Člověk dostavší se na pokraj propasti nemůže pohlédnouti dolů bez zachvění; a působí naň cit smyšleného nebezpečí, ač míní a věří se býti skutečně bezpečným. Avšak obrazivost dostává zde posilu z přítomnosti předmětu nápadného; a přece nenabývá vrchu, leč je-li podporována novotou a nezvyklým zjevem tohoto předmětu. Zvyk smiřuje nás brzy s výšinami i propastmi, a odnímá onu bezpodstatnou a klamnou hrůzu. Opak právě pozorujeme při odhadování povah a mrave; čím více zvykáme si zkoumati mravy do podrobna, tím jemnějšího citu nabýváme pro nejnepatrnější rozdíly mezi neřestí a ctností. Mámeť v obecném životě tak hojnou příležitost, vynášeti všeliké mravní rozsudky, že žádná věc toho druhu nemůže nám býti novou neb nezvyklou, a nijaké nepravé názory neb zaujetí neudržely by se proti tak obecné a povědomé zkušenosti. Ježto hlavně zvyk tvoří družiny ideí, jest nemožno, aby se družina nějaká utvořila a udržela přímo proti tomuto pravidlu. Prospěšnost jest milá a získává si pochvalu naši. To jest věc skutečná, potvrzená denním pozorováním. Avšak prospěšné? Čemu prospěšné? Zajisté zájmu něčímu. Čí jest ten zájem? Ne toliko náš, neboť pochvala naše mnohdy vztahuje se dále. Musí to tudíž býti zájem těch, kterým prospívá povaha neb skutek, jež právě schvalujeme; ti tedy, tak můžeme uzavírati, nejsou nám zúplna lhostejní, jakkoli jsou vzdáleni. Přibírajíce tuto zásadu, objevíme mohutný pramen mravních rozdíle. Část II. Sebeláska je v přirozenosti lidské zásadou tak rozsáhle mohutnou, a zájem jednotlivcův bývá tak. úzce svázán se zájmem společnosti, že lze omluviti ony filosofy, kteří domnívali se, že veškera naše péče o obecnost dá se svésti na péči o vlastní naše blaho a zachování. Viděli každou chvíli příklady pochvaly neb hany, uspokojení neb nelibosti vzhledem ku povahám a skutkům; předměty těchto citů nazývali ctnostmi neb neřestmi; pozorovali, že ony směřují ke zvýšení štěstí, tyto ke zvýšení bídy lidstva; tázal i se, zdali jest možno, abychom měli povšechnou jakousi péči o společnost neboli nezištnou citlivost pro blaho neb škodu jiných; shledali prostším, pokládati všechny tyto city za obměny sebelásky, a nalezli aspoň záminku pro tuto jednotnost zásady v onom úzkém sloučení zájmu, které všeobecně pozorujeme mezi společností a každým jednotlivcem. Jest zbytečno, vésti zkoumání naše až k otázce, proč máme lidskost neboli spolucítění s druhými. Postačuje, že ze zkušenosti víme, že jest to zásadou přirozenosti lidské. Někde musíme přestati ve svém zkoumání příčin; v každé vědě pak jsou jisté všeobecné zásady, nad něž všeobecnějších nalézti doufati nemůžeme. Nikdo není naprosto lhostejným ke štěstí a strasti druhých. Ono přirozeně působí radost, tato pak nelibost. Každý to shledává u sebe sama. Nepodobá se pravdě, že zásady ty lze uvésti na zásady jednodušší a všeobecnější, ať za účelem tím činěny byly pokusy jakékoli. Však i kdyby to bylo možno, nespadá to v přítomný náš předmět; a klidně můžeme tu pokládati zásady ty za prvotné: dobře nám, jestli dovedeme veškeré důsledky náležitě objasniti. Ale přes toto časté zmatení zájmů je snadno nalézti, abychom užili názvu, jejž přírodozpytci po lordu Baconovi si oblíbili, experimentum crucis, neboli takový pokus, jenž ukazuje pravou cestu v jakékoli pochybnosti neb nejistotě. Nalezli jsme příklady, kde zájem soukromý byl odloučen od veřejného, ano kde mu i odporoval; a přece jsme viděli, že cit mravní trvá přes tuto rozluku zájmů. Kdekoli pak tyto různé zájmy znatně splývaly, vždy spatřili jsme znatné zvýšení citu a vřelejší zálibu ve ctnosti i rozhodnější nenávidění neřesti, což pak správně označujeme vděčností a mstou. Donuceni těmito příklady, museli jsme se vzdáti theorie, která vykládá každý mravní cit zásadou sebelásky. Museli jsme uznati oddanost zájmu všeobecnějšímu a připustiti, že zájmy společnosti, i samy o sobě, nejsou nám docela lhostejny. Prospěšnost jest toliko míření k určitému účelu; odporuje pak rozumu, že by se něco líbilo jako prostředek k účelu, kde účel nám zůstává lhostejným. Je-li tedy prospěšnost pramenem mravního citu, a nevztahujeme-li tuto prospěšnost vždy k sobě samým, vyplývá odtud, že vše, co přispívá ke blahu společnosti, zamlouvá se přímo chvále a přízni naší. Tu jest zásada, která z velké části vykládá původ mravnosti; a k čemu hledati soustav odlehlých a nepřístupných, naskytuje-li se tu soustava tak do očí bijící a přirozená? Uti ridentibus arrident, ita flentibus adflent Humani vultus. -- Hor. Zdaliž shledáváme obtížným, pochopiti sílu lidskosti neb blahovůle, nebo pojmouti, že sám pohled blaha, radosti, zdaru působí rozkoš, jako zase pohled bolesti, strasti, zármutku vnuká nám pocit nelibý? Tvář lidská, praví Horác, dluží si úsměv i slzy od tváře lidské. Osamoťte člověka, a ztrácí všeliký požitek mimo požitek smyslný nebo přemítavý; a to proto, že hnutí jeho srdce nejsou povzbuzována příslušnými hnutími u blížních. Známky strasti a zármutku, třeba libovolné, budí v nás smutek; při rozené pak známky, slzy, pláč a vzdech neomylně naplňují nás útrpností a starostlivostí. A jest-li účinky strasti dotýkají se nás tak živě, lze-liž za to míti, že bychom byli naprosto necitelní a lhostejní ku příčinám jejím, když naskytá se nám zlomyslná a zrádná povaha nebo takové chování? Vstoupíme, dejme tomu, do útulného, teplého, pěkně zřízeného bytu; nutně pocítíme radost z pouhého pohledu naň, poněvadž poskytuje nám libé představy blahobytu, spokojenosti a požitku. Objeví se pohostinný, dobrosrdečný, přívětivý hospodář. Okolnost ta zajisté je celku k okrase, a stěží můžeme jinak než pomýšleti s potěšením na uspokojení, které plyne každému z obcování a ochoty jeho. Celá jeho rodina dostatečně prozrazuje své štěstí upřímností, nenuceností, důvěrností a tichým blahem, jež obrážejí se ve tvářích jejich. S upřímným potěšením pomýšlíme na tolik blaha, a nedovedeme vzpomínati pramene jeho bez nejlibějších pocitů. Hospodář nám vypráví, že zlý a mocný soused pokoušel se o to, připraviti ho o zděděný majetek, a dlouho rušil veškeré jeho nevinné a společenské radosti. Ihned cítíme, jak se zdvíhá v nás rozhořčení proti takovému násilí a bezpráví. Není však divu, podotýká hospodář, že soukromé bezpráví vychází od muže, jenž zotročil celé kraje, vyhubil obyvatelstvo měst, a prolil proudy krve lidské na bojišti i popravišti. Jsme naplněni hrůzou, pomýšlejíce na tolik utrpení, a nejprudší nenávist zmocňuje se nás proti původci. Jest vůbec jisto, že kdekoli kráčíme, o čemkoli přemýšlíme neb hovoříme, vše poskytuje nám pohled na lidské blaho neb utrpení a budí v srdci našem soucitné hnutí libosti nebo nelibosti. I ve vážných pracích našich i v bezstarostných zábavách jeví tato zásada mocnou svou účinnost. Člověk vstupující do divadla, ihned je zaujat pohledem na tak veliké množství účastnící se v jedné společné zábavě, a z pouhého tohoto pohledu doznává vyšsí citlivosti nebo-li náklonnosti, poddati se každému pocitu, jejž sdílí se svými soudruhy. Pozoruje, že herci jsou povzbuzeni zjevem plného hlediště a naplněni takovým nadšením, jakého nedovedou v sobě vzbuditi ve chvíli samoty nebo klidu. Každé hnutí děje sděluje se dovedným básníkem, jakoby kouzlem, divákům, kteří pláčí, chvějí se, hněvají, radují se a planou všelikými vášněmi, kterými podněcovány jsou jednotlivé osoby dramatu. Kdykoli událost nějaká příčí se našemu přání a přerušuje štěstí oblíbenců našich, pociťujeme patrný strach a soucit. Když však utrpení jejich pochází ze zrady, sveřeposti neb útisku nepřítele, tu naplněna jsou srdce naše největším hněvem proti původci těchto útrap. Platí zde, že příčí se pravidlům umění, předváděti cokoli chladného neb lhostejného. Vzdálenému příteli neb důvěrníku nemajícím přímého zájmu v katastrofě, měl by se básník pokud možno vyhýbati, protože sděluje podobnou lhostejnost divákům a zaráží postup citů. Málo druhů básnických baví tolik jako selanky; a je každému zjevno, že hlavní pramen zálibnosti jejich pochází z těch obrazů milého a něžného klidu, jejž líčí ve svých osobách, a jejž i čtenářům dávají pociťovati. Sannazaro, jenž dějiště přenesl na břeh mořský, dle všeobecného úsudku tou volbou pochybil, ač líčil nejvelkolepější předmět přírody, Představa trampot, námahy a nebezpečí, kteréž jest rybárům zkoušeti, jest trapná, a to následkem nezbytného soucitu, který provází každé pomýšlení na lidské štěstí neb utrpení. Když mi bylo dvacet let, praví francouzský básník, byl Ovid mým miláčkem; nyní ve čtyřicátém roce jsem zaujat pro Horáce. Vnikámeť zajisté snáze v city podobné našim citům každodenním. Avšak nižádná vášeň, dobře zobrazena, nemůže nám být zúplna lhostejnou, protože není žádné takové vášně, aby každý člověk neměl aspoň sémě a první počátky její v sobě. Jest úkolem poesie, přiblížiti nám každý cit pomocí živého obrazení a líčení a dáti mu tvářnost pravdy a skutečnosti: bezpečný to důkaz, že, kdekoli taková skutečnost se nalezne, mysl naše mocně jí bývá dojata. Každá nová událost nebo novina, jež dotýká se osudu států, krajů nebo mnoha jednotlivců, jest nadmíru zajímavou i těm, o jichž blahobyt přímo neběží. Zpráva taková šíří se rychle, poslouchá se žádostivě a přetřásává se pozorně a pečlivě. Zájem společnosti jeví se v tom případě býti do jisté míry zájmem každého jednotlivce. Obrazivost zajisté bude povzbuzena, ač city vzbuzené nejsou asi vždy dosti mocnými a trvalými, aby měly veliký vliv na chování a konání. Četba dějin zdá se klidnou zábavou; nebyla by však nijakou zábavou, kdyby srdce naše nezachvívala se těmi hnutími, jaká vypisuje dějepisec. Thukydides i Guicciardini těžko udržují pozornost naši, pokud líčí onen malicherné srážky malých řeckých měst, tento pak nevinné války Pisy. Malý počet osob v boji se srazivších jakož i nepatrný zájem nevyplňují obraznost a nezabavují cit. Avšak kruté útrapy četného voje athénského před Syrakusami, nebezpečí, které tak naléhavě hrozí Benátkám, ty budí soustrast, ty naplňují hrůzou i obavou. Lhostejný, nezajímavý sloh Suetoniův stejně snad jako mistrné péro Tacitovo přesvědčí nás o kruté zkaženosti Neronově neb Tiberiově; jaký však rozdíl v citech! Zatím co onen chladně vypráví fakta, staví nám tento před oči velebné postavy Sorana a Thrasey, neohrožené vůči svému osudu a toliko dojaté v pláč propukajícím bolem přátel a příbuzných. Jaký soucit zmocňuje se tu každého lidského srdce! Jaké rozhořčení proti zuřivci, jehož bezpodstatný strach neb bezpříčinná zloba vedly k tak ohavným ukrutnostem! Jestli věci takové přiblížíme a odklidíme-li veškeré podezření smyšlenosti nebo klamu, jak mohutný soucit vzbudí se tu, soucit ve mnohých případech daleko mocnější než úzké zájmy sebelásky neb sobectví! Povstání lidu, strannická zaujatost, oddaná poslušnost k buřičským vůdcům, toť jsou některé z nejpatrnějších ač méně chvalitebných účinků tohoto společenského soucitu v přirozenosti lidské. Ani malichernost předmětu nedovede, jak vídáme, odvrátiti nás od něčeho, co chová v sobě podobu lidského citu a hnutí. Koktá-li neb vyslovuje-li někdo obtížně, i takovou všední nehodu spolucítíme a tězce neseme. A jest pravidlem v kritice, že každý shluk slabik neb písmen, jenž při pronášení působí obtíže mluvidlům, jeví se následkem jakéhos soucitu tvrdým a sluchu nepříjemným. Ano cítíme takovou nelibozvukou skladbu, i probíhajíce knihu očima, poněvadž si stále představujeme, že nám ji někdo odříkává a při tom trpí vyslovováním drsných těch zvuku. Tak jemný jest náš soucit! Slušnější kůň, jehož boky jsou úzké; však i rychlejší. Hezčí na pohled zápasník, jehož pažní svalstvo cvikem vyniklo; on i k zápasu hotovější. Neboť nikdy není zjev od prospěšnosti oddělen. Tomu ovšem i dosti nepatrná soudnost porozumí. Quintilian, inst. lib. VIII. cap. 3. Dle postavení, které člověk zaujímá, dle poměrů, v nichž se nalézá, očekáváme od něho vždy větší neb menší množství dobra, a sklamáni, káráme neprospěšnost jeho; a tím více jej káráme, jestli z konání a chování jeho vzešly škoda neb zlo nějaké. Když zájmy jedné země odporují zájmům druhé, odhadujeme zásluhy státníka dle dobra i zla, jež plynou vlastní zemi z opatření a rozhodnutí jeho, bez ohledu na škodu, kterou působí nepřátelům neb soupeřům jejím. Spoluobčané jeho jsou předměty, jež jsou nám nejblíže na očích, když usuzujeme o hodnotě jeho. A ježto příroda vštípila každému největší lásku ke vlastní zemi, neočekáváme nikdy nijakého ohledu na národy vzdálené, když vzniká soutěž. Netřeba o tom zvláště se zmiňovati, že známo nám, že všeobecnému zájmu lidstva více se prospívá, když každý dbá dobra vlastní obce, než jakýmisi neurčitými ohledy na dobro pokolení, z nichž by nikdy nemohl pojíti nijaký blahodějný skutek z nedostatku náležitě obmezeného předmětu, na němž by se mohly projeviti. Volné a nenucené držení a pohyby jsou vždy krásné; zdravé a statné vzezření jest milé; oděv, který hřeje aniž obtěžuje tělo, jenž kryje údy, aniž je stěsňuje, jest vkusný. Při každém úsudku o kráse berou se v úvahu city osoby dotčené a sdělují diváku podobné dojmy libostní neb nelibostní. Co divu tudíž, nedovedeme-li pronésti úsudek o povaze a chování lidí, abychom neuvažovali záměry skutku jejich, jakož i blaho neb utrpení, které z nich společnosti vzcházejí? Jaké družiny ideí byly by kdy činné, kdyby tato zásada byla nadobro nečinnou? Je-li člověk některý z chladné necitelnosti nebo úzké sobeckosti povahy netknut obrazy lidského štěstí neb neštěstí, musí býti stejně lhostejným ku obrazům neřesti a ctnosti; jakož naopak vždy shledáváme, že vřelá dbalost zájmů našeho plemene bývá provázena jemným citem pro všeliké mravní rozdíly: velkým rozhořčením nad křivdou, jež se lidem děje, jakož i vřelým uspokojením z jejich blahobytu. A v této věci zříme, jak jeden nad druhého vysoko předčí, ač nikdo není tak dokonale lhostejným k zájmu blížních, aby nepostřehoval rozdílů mravního dobra a zla, jak vyplývají z různých směrů skutků a zásad. Jak bychom také mohli pokládati za možné, aby někdo s lidským srdcem, kdyby mu k posouzení byla předložena jedna povaha nebo soustava chování, a to blahodárná, druhá pak zhoubná plemeni neb společnosti jeho, ani chladnou přednost nedal oné, neb ani nejmenší hodnoty neb úctyhodnosti jí nepřisoudil? Budiž takový člověk sebe sobečtější, třeba osobní jeho zájem sebe úplněji zaujal jeho pozornost, přece musí v okamžicích, kde o zájem jeho neběží, nezbytně pociťovati jakousi příchylnost k dobru člověčenstva, a dáti mu za stejných poměrů přednost. Zdaž by někdo, jda svou cestou, se stejnou chutí šlápl jinému na nohu s pakostnicí v prstech, nemaje nijaké příčiny k nevraživosti, jako na tvrdý oblázek neb dlažbu? Zajisté jest tu rozdíl. Zajisté bereme v úvahu štěstí a strast druhých, rozvažujíce jednotlivé pohnutky svých skutku, a chýlíme se k prvému, když nijaké soukromé ohledy nepobízejí nás, vyhledávati vlastního prospěchu bezprávím na bližních. A jsou-li zásady lidskosti s to, aby ve mnohých případech řídily naše skutky, musí i míti vždy jakousi moc nad city našimi a nabádati nás k pochvale toho, co jest společnosti na prospěch, a k haně toho, co jest nebezpečné neb zhoubné. Stupně těchto citů mohou býti sporné, avšak skutečnost jejich existence, dalo by se mysleti, třeba připustiti v každé theorii neb soustavě. Plutarch in vita Alc. Bytost naprosto zlomyslná a potměšilá, kdyby taková v přírodě byla, musela by býti ještě méně než lhostejnou k obrazům neřesti a ctnosti. Veškeré její city musely by býti převráceny, a přímo odporovati těm, které panují ve společnosti lidské. Cokoli prospívá blahu člověčenstva, muselo by, příčíc se stálému směru přání a tužeb jejích, působiti nelibost a nespokojenost naproti tomu by muselo vše, co jest pramenem nepořádků a bídy ve společnosti, z téhož důvodu býti vítáno s radostí a uspokojením. Timon, jenž asi spíše pro strojené své mrzoutství než zakořeněnou jakousi zlomyslnost byl zván nepřítelem lidí, objal Alkibiada s velkou něžností. Jen tak dále, synu můj, zvolal, získej si důvěru lidu; budeš jednou, to předvídám, příčinou velkých pohrom pro něj. Kdybychom mohli uznati dvě zásady Manichejců, bylo by nutným následkem, že jejich názory skutků lidských i všeho jiného musely by si dokonale odporovati, a že každý případ spravedlnosti a lidskosti svůj nutný směr musel by líbiti se jednomu božstvu a nelíbiti se druhému. Veškeré lidstvo podobá se potud dobrému principu, že kde zájem neb msta neb závist neporušují citů našich, vždy z přirozené lidumilnosti k tomu se chýlíme, dáti přednost blahu společnosti a tudíž i ctnosti před opakem. Naprostá, bezpříčinná, nesobecká zlomyslnost snad nikdy v srdci lidském nepřebývá, sice by tu musela porušiti veškerý cit pro mravnost jakož i lidskost. Připustíme-li, že krutost Neronova byla úplně samovolná a nikoli spíše následkem stálé obavy a mstivosti, pak jest zřejmo, že Tigellinus, spíše než Seneca a Burrhus, musel se těšiti stálé a nezměnné jeho pochvale. Z podobného důvodu hledíme ve mravních svých rozhodnutích neb povšechných úsudcích ke směrům skutků a povah, nikoli pak ke skutečným nahodilým jejich následkům; ačkoli ve skutečném svém citu mimovolně vzdáváme větší úctu člověku, jehož postavení ve spojení se ctností jeho činí ho skutečně užitečným společnosti, ne člověku, jenž projevuje ctnosti společenské toliko dobrými úmysly a blahovolnými náklonnostmi. Odlučujíce snadným a nutným úkonem myšlenkovým povahu od vnějších poměru, prohlašujeme osoby ty za stejné a máme pro ně touž povšechnou pochvalu. Soudnost opravuje neb snaží se opraviti zdání; nedovede však zúplna přemoci cit. Proč pravíme, že tato broskvoň je lepší než ona, ne-li proto, že nese více ovoce a lepší? Zdaž bychom jí nevzdávali touž chválu, i kdyby plži neb hmyz byli zničili broskve, než dokonale uzrály? Či snad neplatí i v morálce, že strom poznáváme po ovoci? A nedovedeme-liž snadno rozeznávati mezi přirozeností a náhodou v tom i onom případě? Státníka nebo vlastimila, jenž slouží naší vlasti v naší době, ctíme vždy upřímněji než toho, jehož blahodárný vliv působil na doby neb národy vzdálené, protože dobro vyplývající ze šlechetné jeho lidskosti, jsouc s námi v slabších vztazích, zdá se temnějším a naplňuje nás méně vřelým obdivem. Přiznáme i, že zásluha jest stejně veliká v obou případech, třeba city naše nejsou ve stejné míře vzbuzeny. Rozum opravuje tu nerovnosti vnitřních našich citů a obrazů, právě tak jako uchovává nás mýlky, když jde o jednotlivé různosti obrazů, jež skytají nám vnější naše smysly. Týž předmět ve dvojnásobné vzdálenosti vrhá na oko obraz jen polovičné velikosti, a přece domýšlíme se, že jeví se v obou polohách stejně velikým, vědouce, že kdybychom se mu blížili, obraz jeho by se šířil na oku, a že rozdíl není v předmětu, nýbrž v poloze naší k němu. Bez takové opravy zdánlivosti zjevů a pocitů vnitřních i vnějších zajisté by lidé nedovedli ani přemýšleti ani hovořiti o čemkoli stejným způsobem, protože nestálé stanovisko jejich působí stálé změny na předmětech a klade je v různé a protivné osvětlení i polohy. Jest moudře přírodou zařízeno, že soukromé svazky jsou obecně mocnější než všeobecné zřetele a úvahy, sice by náklonnosti i skutky se rozptylovaly a ztrácely z nedostatku vlastního obmezeného předmětu. Tak budí malé dobrodiní nám neb blízkým našim přátelům prokázané živější cit lásky a pochvaly než velká úsluha prokázaná vzdálenému státu; avšak i tu, jako u ostatních smyslů, umíme opraviti nerovnosti ty přemítáním a přidržujeme se povšechného měřítka neřesti a ctnosti založeného hlavně na všeobecné prospěšnosti. Čím více hovorem i stykem s lidmi obcujeme, tím více uvykáme těmto všeobecným zálibám a rozdílům, bez nichž bychom se mezi sebou nedovedli srozuměti. Zájem každého člověka jest soukromou jeho věcí, a nemůžeme očekávati, že odtud plynoucí nechuť neb tužba i na jiné bude účinkovati stejným způsobem. Řeč všeobecná, jsouc určena ku potřebě všeobecné, musí býti tedy uspořádána dle názorů všeobecnějších, a musí připínati své pochvalné neb hanlivé přívlastky v souhlase s city vznikajícími ze všeobecných zájmů společnosti. Třeba tyto city u větší části lidí nejsou tak silny jako ty, jež se vztahují ku dobru soukromému, přece i nejzkaženější a nejsobečtější osoby musí činiti nějaký rozdíl a spojovati pojem dobra s chováním blahodárným, pojem pak zla s opakem. Zaujetí pro jiného, to sluší vyznati, jest mnohem slabší než péče o sebe sama, a zaujetí pro osoby od nás vzdálené zase slabší než pro osoby blízké s přímým vztahem k nám; avšak proto právě musíme v klidných svých úsudcích a hovorech o povahách lidí opomíjeti všech těchto rozdílů a činiti city své obecnějšími a společenštějšími. A nejen že my sami často v té věci měníme stanovisko, nýbrž stýkáme se nad to každý den s osobami, které se nalézají v položení od nás rozdílném a jež by nikdy nemohly se s námi domluviti, kdybychom stále trvali na soukromém svém stanovisku. Tento styk citů ve společnosti a hovoru nutí nás tudíž, stanoviti všeobecné nezměnné měřítko, dle něhož chválíme neb odsuzujeme povahy i mravy. Ačkoli pak srdce neshoduje se zúplna s těmito všeobecnými pojmy a neřídí veškeru svou lásku a nenávist dle všeobecných abstraktních rozdílů neřesti a ctnosti bez ohledu na sebe sama a osoby nám bližší, přece mají tyto mravní rozdíly značný vliv, a dostačujíce aspoň hovoru, vyhovují všem našim potřebám ve společnosti, na kazatelně, v divadle a ve školách. Nechť tedy předmět ten v jakémkoli světle uvažujeme, vždy jeví se hodnota přisuzovaná ctnostem společenským stejnou, a vzniká hlavně z ohledu, jejž máme, přirozeným citem blahovůle jsouce puzeni, na zájmy člověčenstva a společnosti. Uvažujeme-li zásady lidské přirozenosti, jakými se jeví denní zkušenosti a pozorování, musíme a priori usouditi nemožným, že by taková bytost jako člověk byla úplně lhostejna k blahobytu neb strádání svých blížních, a že by sama o sobě, když nic ji v určitou stranu neschyluje, neprohlásila dobrým to, co prospívá štěstí jejich, zlým pak, co vede k útrapě jejich, bez všelikých jiných úvah a ohledů. Tu tedy jsou aspoň nepatrné počátky neb obrysy všeobecného rozlišování mezi skutky; a v té míře jak lidumilnost osoby domněle mohutní, přibývá síly jejím vztahům k těm, jimž ukřivděno neb prospěno, představě její o jejich strasti neb radosti, jakož i následné pohaně neb pochvale. Není nijak nutno, aby šlechetný skutek, o němž pouhou zmínku činí dávná historie neb zastaralé noviny, vnukal mocný cit pochvaly neb obdivu. Ctnost, umístěna v takové vzdálenosti, je jako stálice, která, ač oku rozumu jeví se snad tak zářivou jako slunce v poledníku, jest tak neskonale vzdálena, že na smysly ani světlem ani teplem neúčinkuje. Přibližte ctnost tu, obeznámíce nás s těmi osobami, aneb uvedouce nás ve vztahy k nim, nebo docela jen výmluvně líčíce ten případ, -- a srdce naše ihned budou zaujata, sympathie naše oživena, a chladná naše pochvala změněna v nejvřelejší city přátelství a úcty. Zdá se, že jsou to nutné a nezbytné následky všeobecných zásad lidské přirozenosti, jak jeví se ve všedním životě a konání. Obraťte však tyto názory a závěry: uvažujte věc tu a posteriori, a vážíce následky, zkoumejte, zda hodnota společenské ctnosti nepochází z velké části z citů lidskosti, kterými na diváky působí. Jeví se býti věcí jistou, že okolnost prospěšnosti bývá ve všem pramenem chvály a souhlasu, že neustále se jí dovoláváme ve všech rozhodnutích, týkajících se záslužnosti neb škodlivosti skutků, že jest jediným pramenem té vysoké úcty, již vzdáváme spravedlnost, věrnosti, počestnosti, oddanosti a cudnosti, že jest nerozlučnou ode všech ostatních společenských ctností, lidskosti, velikomyslnosti, dobročinnosti, lidumilnosti, shovívavosti, milosrdentství a mírnosti, zkrátka, že jest základem té hlavní části mravnosti, která se vztahuje k člověčenstvu a bližním našim. Zjevno též, že při všeobecné naší pochvale povah a mravů prospěšná snaha ctností společenských nedojímá nás nijakým zřetelem na vlastní prospěch, nýbrž má vliv daleko všeobecnější a rozsáhlejší. Zjevno, že směřování k obecnému dobru a k posile míru, souladu a pořádku ve společnosti činí nás vždy, do volávajíc se blahovolných zásad naší přirozenosti, milovníky společenských ctností. A na další doklad zjevno, že tyto zásady lidskosti a soucitu vnikají tak hluboko v city naše a jeví vliv tak mocný, že jsou s to, aby vznítily nejrozhodnější pohanu neb pochvalu. Přítomná theorie jest prostým důsledkem všech těchto závěrů, z nichž každý jeví se býti založeným na jednostejném přezvědu a pozorování. Kdyby bylo pochybným, zdali jest v naší při rozenosti jaká zásada jako lidskost neb zájem pro jiné, museli bychom, vidouce v bez četných příkladech, jak vše, co má snahu prospívati zájmům společnosti, tak velice se cení, odtud seznati sílu zásady blahovolné; jeť nemožno, aby se něco líbilo jako prostředek k cíli, když cíl sám jest úplně lhostejný. Kdyby s druhé strany bylo pochybným, zda v přirozenost naši jest vštípena nějaká povšechná zásada mravní hany a chvály, museli bychom, vidouce v bezčetných případech vliv lidskosti, uzavírati odtud, že není jinak možno, než že vše, co prospívá zájmu společnosti, vnuká radost, a to co zhoubné jest, působí nelibost. Když však různé tyto úvahy a pozorování vedou k témuž závěru, zdaž nemusejí tu činiti jej nade vši pochybnost bezpečným? Doufám však, že postup těchto úvah podá další potvrzení této theorie, až ukáže vznik jiných citů úcty a uznání, a to z týchž nebo podobných zásad.
SECTION VI. of qualities useful to ourselves. Part I. It seems evident, that where a quality or habit is subjected to our examination, if it appear in any respect prejudicial to the person possessed of it, or such as incapacitates him for business and action, it is instantly blamed, and ranked among his faults and imperfections. Indolence, negligence, want of order and method, obstinacy, fickleness, rashness, credulity; these qualities were never esteemed by any one indifferent to a character; much less, extolled as accomplishments or virtues. The prejudice, resulting from them, immediately strikes our eye, and gives us the sentiment of pain and disapprobation. No quality, it is allowed, is absolutely either blameable or praiseworthy. It is all according to its degree. A due medium, says the Peripatetics, is the characteristic of virtue. But this medium is chiefly determined by utility. A proper celerity, for instance, and dispatch in business, is commendable. When defective, no progress is ever made in the execution of any purpose: When excessive, it engages us in precipitate and ill-concerted measures and enterprizes: By such reasonings, we fix the proper and commendable mediocrity in all moral and prudential disquisitions; and never lose view of the advantages, which result from any character or habit. One may venture to affirm, that there is no human nature, to whom the appearance of happiness (where envy or revenge has no place) does not give pleasure, that of misery, uneasiness. This seems inseparable from our make and constitution. But they are only more generous minds, that are thence prompted to seek zealously the good of others, and to have a real passion for their welfare. With men of narrow and ungenerous spirits, this sympathy goes not beyond a slight feeling of the imagination, which serves only to excite sentiments of complacency or ensure, and makes them apply to the object either honorable or dishonorable appellations. A griping miser, for instance, praises extremely industry and frugality even in others, and sets them, in his estimation, above all the other virtues. He knows the good that results from them, and feels that species of happiness with a more lively sympathy, than any other you could represent to him; though perhaps he would not part with a shilling to make the fortune of the industrious man, whom he praises so highly. Now as these advantages are enjoyed by the person possessed of the character, it can never be self-love which renders the prospect of them agreeable to us, the spectators, and prompts our esteem and approbation. No force of imagination can convert us into another person, and make us fancy, that we, being that person, reap benefit from those valuable qualities, which belong to him. Or if it did, no celerity of imagination could immediately transport us back, into ourselves, and make us love and esteem the person, as different from us. Views and sentiments, so opposite to known truth and to each other, could never have place, at the same time, in the same person. All suspicion, therefore, of selfish regards, is here totally excluded. It is a quite different principle, which actuates our bosom, and interests us in the felicity of the person whom we contemplate. Where his natural talents and acquired abilities give us the prospect of elevation, advancement, a figure in life, prosperous success, a steady command over fortune, and the execution of great or advantageous undertakings; we are struck with such agreeable images, and feel a complacency and regard immediately arise towards him. The ideas of happiness, joy, triumph, prosperity, are connected with every circumstance of his character, and diffuse over our minds a pleasing sentiment of sympathy and humanity. Let us suppose a person originally framed so as to have no manner of concern for his fellow-creatures, but to regard the happiness and misery of all sensible beings with greater indifference than even two contiguous shades of the same colour. Let us suppose, if the prosperity of nations were laid on the one hand, and their ruin on the other, and he were desired to choose; that he would stand like the schoolman’s ass, irresolute and undetermined, between equal motives; or rather, like the same ass between two pieces of wood or marble, without any inclination or propensity to either side. The consequence, I believe, must be allowed just, that such a person, being absolutely unconcerned, either for the public good of a community or the private utility of others, would look on every quality, however pernicious, or however beneficial, to society, or to its possessor, with the same indifference as on the most common and uninteresting object. But if, instead of this fancied monster, we suppose a man to form a judgment or determination in the case, there is to him a plain foundation of preference, where everything else is equal; and however cool his choice may be, if his heart be selfish, or if the persons interested be remote from him; there must still be a choice or distinction between what is useful, and what is pernicious. Now this distinction is the same in all its parts, with the moral distinction, whose foundation has been so often, and so much in vain, enquired after. The same endowments of the mind, in every circumstance, are agreeable to the sentiment of morals and to that of humanity; the same temper is susceptible of high degrees of the one sentiment and of the other; and the same alteration in the objects, by their nearer approach or by connexions, enlivens the one and the other. By all the rules of philosophy, therefore, we must conclude, that these sentiments are originally the same; since, in each particular, even the most minute, they are governed by the same laws, and are moved by the same objects. Why do philosophers infer, with the greatest certainty, that the moon is kept in its orbit by the same force of gravity, that makes bodies fall near the surface of the earth, but because these effects are, upon computation, found similar and equal? And must not this argument bring as strong conviction, in moral as in natural disquisitions? To prove, by any long detail, that all the qualities, useful to the possessor, are approved of, and the contrary censured, would be superfluous. The least reflection on what is every day experienced in life, will be sufficient. We shall only mention a few instances, in order to remove, if possible, all doubt and hesitation. The quality, the most necessary for the execution of any useful enterprize, is discretion; by which we carry on a safe intercourse with others, give due attention to our own and to their character, weigh each circumstance of the business which we undertake, and employ the surest and safest means for the attainment of any end or purpose. To a Cromwell, perhaps, or a de Retz, discretion may appear an alderman-like virtue, as Dr. Swift calls it; and being incompatible with those vast designs, to which their courage and ambition prompted them, it might really, in them, be a fault or imperfection. But in the conduct of ordinary life, no virtue is more requisite, not only to obtain success, but to avoid the most fatal miscarriages and disappointments. The greatest parts without it, as observed by an elegant writer, may be fatal to their owner; as Polyphemus, deprived of his eye, was only the more exposed, on account of his enormous strength and stature. The best character, indeed, were it not rather too perfect for human nature, is that which is not swayed by temper of any kind; but alternately employs enterprize and caution, as each is useful to the particular purpose intended. Such is the excellence which St. Evremond ascribes to Mareschal Turenne, who displayed every campaign, as he grew older, more temerity in his military enterprizes; and being now, from long experience, perfectly acquainted with every incident in war, he advanced with greater firmness and security, in a road so well known to him. Fabius, says Machiavel, was cautious; Scipio enterprising: And both succeeded, because the situation of the Roman affairs, during the command of each, was peculiarly adapted to his genius; but both would have failed, had these situations been reversed. He is happy, whose circumstances suit his temper; but he is more excellent, who can suit his temper to any circumstances. What need is there to display the praises of industry, and to extol its advantages, in the acquisition of power and riches, or in raising what we call a fortune in the world? The tortoise, according to the fable, by his perseverance, gained the race of the hare, though possessed of much superior swiftness. A man’s time, when well husbanded, is like a cultivated field, of which a few acres produce more of what is useful to life, than extensive provinces, even of the richest soil, when over-run with weeds and brambles. Phædo. But all prospect of success in life, or even of tolerable subsistence, must fail, where a reasonable frugality is wanting. The heap, instead of increasing, diminishes daily, and leaves its possessor so much more unhappy, as, not having been able to confine his expences to a large revenue, he will still less be able to live contentedly on a small one. The souls of men, according to Plato, inflamed with impure appetites, and losing the body, which alone afforded means of satisfaction, hover about the earth, and haunt the places, where their bodies are deposited; possessed with a longing desire to recover the lost organs of sensation. So may we see worthless prodigals, having consumed their fortune in wild debauches, thrusting themselves into every plentiful table, and every party of pleasure, hated even by the vicious, and despised even by fools. The one extreme of frugality is avarice, which, as it both deprives a man of all use of his riches, and checks hospitality and every social enjoyment, is justly censured on a double account. Prodigality, the other extreme, is commonly more hurtful to a man himself; and each of these extremes is blamed above the other, according to the temper of the person who censures, and according to his greater or less sensibility to pleasure, either social or sensual. Qualities often derive their merit from complicated sources. Honesty, fidelity, truth, are praised for their immediate tendency to promote the interests of society; but after those virtues are once established upon this foundation, they are also considered as advantageous to the person himself, and as the source of that trust and confidence, which can alone give a man any consideration in life. One becomes contemptible, no less than odious, when he forgets the duty, which, in this particular, he owes to himself as well as to society. Perhaps, this consideration is one chief source of the high blame, which is thrown on any instance of failure among women in point of chastity. The greatest regard, which can be acquired by that sex, is derived from their fidelity; and a woman becomes cheap and vulgar, loses her rank, and is exposed to every insult, who is deficient in this particular. The smallest failure is here sufficient to blast her character. A female has so many opportunities of secretly indulging these appetites, that nothing can give us security but her absolute modesty and reserve; and where a breach is once made, it can scarcely ever be fully repaired. If a man behave with cowardice on one occasion, a contrary conduct reinstates him in his character. But by what action can a woman, whose behaviour has once been dissolute, be able to assure us, that she has formed better resolutions, and has self-command enough to carry them into execution? All men, it is allowed, are equally desirous of happiness; but few are successful in the pursuit: One considerable cause is the want of strength of mind, which might enable them to resist the temptation of present ease or pleasure, and carry them forward in the search of more distant profit and enjoyment. Our affections, on a general prospect of their objects, form certain rules of conduct, and certain measures of preference of one above another: and these decisions, though really the result of our calm passions and propensities, (for what else can pronounce any object eligible or the contrary?) are yet said, by a natural abuse of terms, to be the determinations of pure reason and reflection. But when some of these objects approach nearer to us, or acquire the advantages of favourable lights and positions, which catch the heart or imagination; our general resolutions are frequently confounded, a small enjoyment preferred, and lasting shame and sorrow entailed upon us. And however poets may employ their wit and eloquence, in celebrating present pleasure, and rejecting all distant views to fame, health, or fortune; it is obvious, that this practice is the source of all dissoluteness and disorder, repentance and misery. A man of a strong and determined temper adheres tenaciously to his general resolutions, and is neither seduced by the allurements of pleasure, nor terrified by the menaces of pain; but keeps still in view those distant pursuits, by which he, at once, ensures his happiness and his honour. Lib. xvi. Cap. 35. Self-satisfaction, at least in some degree, is an advantage, which equally attends the fool and the wise man: But it is the only one; nor is there any other circumstance in the conduct of life, where they are upon an equal footing. Business, books, conversation; for all of these, a fool is totally incapacitated, and except condemned by his station to the coarsest drudgery, remains a useless burden upon the earth. Accordingly, it is found, that men are extremely jealous of their character in this particular; and many instances are seen of profligacy and treachery, the most avowed and unreserved; none of bearing patiently the imputation of ignorance and stupidity. Dicæarchus, the Macedonian general, who, as Polybius tells us, openly erected one altar to impiety, another to injustice, in order to bid defiance to mankind; even he, I am well assured, would have started at the epithet of fool, and have meditated revenge for so injurious an appellation. Except the affection of parents, the strongest and most indissoluble bond in nature, no connexion has strength sufficient to support the disgust arising from this character. Love itself, which can subsist under treachery, ingratitude, malice, and infidelity, is immediately extinguished by it, when perceived and acknowledged; nor are deformity and old age more fatal to the dominion of that passion. So dreadful are the ideas of an utter incapacity for any purpose or undertaking, and of continued error and misconduct in life! When it is asked, Whether a quick or a slow apprehension be most valuable? Whether one, that, at first view, penetrates far into a subject, but can perform nothing upon study; or a contrary character, which must work out everything by dint of application? Whether a clear head or a copious invention? Whether a profound genius or a sure judgment? In short, what character, or peculiar turn of understanding, is more excellent than another? It is evident, that we can answer none of these questions, without considering which of those qualities capacitates a man best for the world, and carries him farthest in any undertaking. If refined sense and exalted sense be not so useful as common sense, their rarity, their novelty, and the nobleness of their objects make some compensation, and render them the admiration of mankind: As gold, though less serviceable than iron, acquires from its scarcity a value which is much superior. “Fuit in illo ingenium, ratio, memoria, literæ, cura, cogitatio, diligentia,” &c. Philip. 2. The defects of judgment can be supplied by no art or invention; but those of memory frequently may, both in business and in study, by method and industry, and by diligence in committing everything to writing; and we scarcely ever hear a short memory given as a reason for a man’s failure in any undertaking. But in ancient times, when no man could make a figure without the talent of speaking, and when the audience were too delicate to bear such crude, undigested harangues as our extemporary orators offer to public assemblies; the faculty of memory was then of the utmost consequence, and was accordingly much more valued than at present. Scarce any great genius is mentioned in antiquity, who is not celebrated for this talent; and Cicero enumerates it among the other sublime qualities of Cæsar himself. Particular customs and manners alter the usefulness of qualities: they also alter their merit. Particular situations and accidents have, in some degree, the same influence. He will always be more esteemed, who possesses those talents and accomplishments, which suit his station and profession, than he whom fortune has misplaced in the part which she has assigned him. The private or selfish virtues are, in this respect, more arbitrary than the public and social. In other respects they are, perhaps, less liable to doubt and controversy. Ἀρετήν τινα, καὶ ἀσώματα, καὶ λήρους μεγάλῃ τῃ̑ ϕωνῃ̑ ξυνειρόντων. Luc. Timon. 9. Again, Καὶ συναγαγόντες (οἱ ϕιλόσοϕοι) εὐεξαπάτητα μειράϰια τήν τε πολυθρύλητον ἀρετὴν τραγφδον̂σι. Icuro-Men. In another place, Ἣ πον̂ γάρ ἐστιν ἡ πολυθρύλητος ἀρετή, καὶ ϕύσις, καὶ εὶμαρμένη, καὶ τύχη, ἀνυπόστατα καὶ κενὰ πραγμάτων ὀνόματα; Deor. Concil. 13. In this kingdom, such continued ostentation, of late years, has prevailed among men in active life with regard to public spirit, and among those in speculative with regard to benevolence; and so many false pretensions to each have been, no doubt, detected, that men of the world are apt, without any bad intention, to discover a sullen incredulity on the head of those moral endowments, and even sometimes absolutely to deny their existence and reality. In like manner I find, that, of old, the perpetual cant of the Stoics and Cynics concerning virtue, their magnificent professions and slender performances, bred a disgust in mankind; and Lucian, who, though licentious with regard to pleasure, is yet in other respects a very moral writer, cannot sometimes talk of virtue, so much boasted, without betraying symptoms of spleen and irony. But surely this peevish delicacy, whence-ever it arises can never be carried so far as to make us deny the existence of every species of merit, and all distinction of manners and behaviour. Besides discretion, caution, enterprize, industry, assiduity, frugality, œconomy, good-sense, prudence, discernment; besides these endowments, I say, whose very names force an avowal of their merit, there are many others, to which the most determined scepticism cannot for a moment refuse the tribute of praise and approbation. Temperance, sobriety, patience, constancy, perseverance, forethought, considerateness, secrecy, order, insinuation, address, presence of mind, quickness of conception, facility of expression; these, and a thousand more of the same kind, no man will ever deny to be excellencies and perfections. As their merit consists in their tendency to serve the person, possessed of them, without any magnificent claim to public and social desert, we are the less jealous of their pretensions, and readily admit them into the catalogue of laudable qualities. We are not sensible that, by this concession, we have paved the way for all the other moral excellencies, and cannot consistently hesitate any longer, with regard to disinterested benevolence, patriotism, and humanity. It seems, indeed, certain, that first appearances are here, as usual, extremely deceitful, and that it is more difficult, in a speculative way, to resolve into self-love the merit which we ascribe to the selfish virtues above mentioned, than that even of the social virtues, justice and beneficence. For this latter purpose, we need but say, that whatever conduct promotes the good of the community is loved, praised, and esteemed by the community, on account of that utility and interest, of which every one partakes; and though this affection and regard be, in reality, gratitude, not self-love, yet a distinction, even of this obvious nature, may not readily be made by superficial reasoners; and there is room, at least, to support the cavil and dispute for a moment. But as qualities, which tend only to the utility of their possessor, without any reference to us, or to the community, are yet esteemed and valued; by what theory or system can we account for this sentiment from self-love, or deduce it from that favourite origin? There seems here a necessity for confessing that the happiness and misery of others are not spectacles entirely indifferent to us; but that the view of the former, whether in its causes or effects, like sunshine or the prospect of well-cultivated plains (to carry our pretensions no higher), communicates a secret joy and satisfaction; the appearance of the latter, like a lowering cloud or barren landscape, throws a melancholy damp over the imagination. And this concession being once made, the difficulty is over; and a natural unforced interpretation of the phænomena of human life will afterwards, we may hope, prevail among all speculative enquirers. Part II. It may not be improper, in this place, to examine the influence of bodily endowments, and of the goods of fortune, over our sentiments of regard and esteem, and to consider whether these phænomena fortify or weaken the present theory. It will naturally be expected, that the beauty of the body, as is supposed by all ancient moralists, will be similar, in some respects, to that of the mind; and that every kind of esteem, which is paid to a man, will have something similar in its origin, whether it arise from his mental endowments, or from the situation of his exterior circumstances. It is evident, that one considerable source of beauty in all animals is the advantage which they reap from the particular structure of their limbs and members, suitably to the particular manner of life, to which they are by nature destined. The just proportions of a horse, described by Xenophon and Virgil, are the same that are received at this day by our modern jockeys; because the foundation of them is the same, namely, experience of what is detrimental or useful in the animal. Broad shoulders, a lank belly, firm joints, taper legs; all these are beautiful in our species, because signs of force and vigour. Ideas of utility and its contrary, though they do not entirely determine what is handsome or deformed, are evidently the source of a considerable part of approbation or dislike. “Cum alacribus, saltu; cum velocibus, cursu; cum validis recte certabat.” Sallust. apud Veget. Diodorus Siculus, lib. xv. It may be improper to give the character of Epaminondas, as drawn by the historian, in order to show the idea of perfect merit, which prevailed in those ages. In other illustrious men, say he, you will observe, that each possessed some one shining quality, which was the foundation of his fame: In Epaminondas all the virtues are found united; force of body, eloquence of expression, vigour of mind, contempt of riches, gentleness of disposition, and what is chiefly to be regarded, courage and conduct of war. In ancient times, bodily strength and dexterity, being of greater use and importance in war, was also much more esteemed and valued, than at present. Not to insist on Homer and the poets, we may observe, that historians scruple not to mention force of body among the other accomplishments even of Epaminondas, whom they acknowledge to be the greatest hero, statesman, and general of all the Greeks. A like praise is given to Pompey, one of the greatest of the Romans. This instance is similar to what we observed above with regard to memory. What derision and contempt, with both sexes, attend impotence; while the unhappy object is regarded as one deprived of so capital a pleasure in life, and at the same time, as disabled from communicating it to others. Barrenness in women, being also a species of inutility, is a reproach, but not in the same degree: of which the reason is very obvious, according to the present theory. All men are equally liable to pain and disease and sickness; and may again recover health and ease. These circumstances, as they make no distinction between one man and another, are no source of pride or humility, regard or contempt. But comparing our own species to superior ones, it is a very mortifying consideration, that we should all be so liable to diseases and infirmities; and divines accordingly employ this topic, in order to depress self-conceit and vanity. They would have more success, if the common bent of our thoughts were not perpetually turned to compare ourselves with others. The infirmities of old age are mortifying; because a comparison with the young may take place. The king’s evil is industriously concealed, because it affects others, and is often transmitted to posterity. The case is nearly the same with such diseases as convey any nauseous or frightful images; the epilepsy, for instance, ulcers, sores, scabs, &c. There is no rule in painting or statuary more indispensible than that of balancing the figures, and placing them with the greatest exactness on their proper centre of gravity. A figure, which is not justly balanced, is ugly; because it conveys the disagreeable ideas of fall, harm, and pain. A disposition or turn of mind, which qualifies a man to rise in the world and advance his fortune, is entitled to esteem and regard, as has already been explained. It may, therefore, naturally be supposed, that the actual possession of riches and authority will have a considerable influence over these sentiments. Let us examine any hypothesis by which we can account for the regard paid to the rich and powerful; we shall find none satisfactory, but that which derives it from the enjoyment communicated to the spectator by the images of prosperity, happiness, ease, plenty, authority, and the gratification of every appetite. Self-love, for instance, which some affect so much to consider as the source of every sentiment, is plainly insufficient for this purpose. Where no good-will or friendship appears, it is difficult to conceive on what we can found our hope of advantage from the riches of others; though we naturally respect the rich, even before they discover any such favourable disposition towards us. We are affected with the same sentiments, when we lie so much out of the sphere of their activity, that they cannot even be supposed to possess the power of serving us. A prisoner of war, in all civilized nations, is treated with a regard suited to his condition; and riches, it is evident, go far towards fixing the condition of any person. If birth and quality enter for a share, this still affords us an argument to our present purpose. For what is it we call a man of birth, but one who is descended from a long succession of rich and powerful ancestors, and who acquires our esteem by his connexion with persons whom we esteem? His ancestors, therefore, though dead, are respected, in some measure, on account of their riches; and consequently, without any kind of expectation. But not to go so far as prisoners of war or the dead, to find instances of this disinterested regard for riches; we may only observe, with a little attention, those phænomena which occur in common life and conversation. A man, who is himself, we shall suppose, of a competent fortune, and of no profession, being introduced to a company of strangers, naturally treats them with different degrees of respect, as he is informed of their different fortunes and conditions; though it is impossible that he can so suddenly propose, and perhaps he would not accept of, any pecuniary advantage from them. A traveller is always admitted into company, and meets with civility, in proportion as his train and equipage speak him a man of great or moderate fortune. In short, the different ranks of men are, in a great measure, regulated by riches; and that with regard to superiors as well as inferiors, strangers as well as acquaintance. There is something extraordinary, and seemingly unaccountable in the operation of our passions, when we consider the fortune and situation of others. Very often another’s advancement and prosperity produces envy, which has a strong mixture of hatred, and arises chiefly from the comparison of ourselves with the person. At the very same time, or at least in very short intervals, we may feel the passion of respect, which is a species of affection or good-will, with a mixture of humility. On the other hand, the misfortunes of our fellows often cause pity, which has in it a strong mixture of good-will. This sentiment of pity is nearly allied to contempt, which is a species of dislike, with a mixture of pride. I only point out these phænomena, as a subject of speculation to such as are curious with regard to moral enquiries. It is sufficient for the present purpose to observe in general, that power and riches commonly cause respect, poverty and meanness contempt, though particular views and incidents may sometimes raise the passions of envy and of pity. What remains, therefore, but to conclude, that, as riches are desired for ourselves only as the means of gratifying our appetites, either at present or in some imaginary future period, they beget esteem in others merely from their having that influence. This indeed is their very nature or offence: they have a direct reference to the commodities, conveniences, and pleasures of life. The bill of a banker, who is broke, or gold in a desert island, would otherwise be full as valuable. When we approach a man who is, as we say, at his ease, we are presented with the pleasing ideas of plenty, satisfaction, cleanliness, warmth; a cheerful house, elegant furniture, ready service, and whatever is desirable in meat, drink, or apparel. On the contrary, when a poor man appears, the disagreeable images of want, penury, hard labour, dirty furniture, coarse or ragged clothes, nauseous meat and distasteful liquor, immediately strike our fancy. What else do we mean by saying that one is rich, the other poor? And as regard or contempt is the natural consequence of those different situations in life, it is easily seen what additional light and evidence this throws on our preceding theory, with regard to all moral distinctions. A man who has cured himself of all ridiculous prepossessions, and is fully, sincerely, and steadily convinced, from experience as well as philosophy, that the difference of fortune makes less difference in happiness than is vulgarly imagined; such a one does not measure out degrees of esteem according to the rent-rolls of his acquaintance. He may, indeed, externally pay a superior deference to the great lord above the vassal; because riches are the most convenient, being the most fixed and determinate, source of distinction. But his internal sentiments are more regulated by the personal characters of men, than by the accidental and capricious favours of fortune. In most countries of Europe, family, that is, hereditary riches, marked with titles and symbols from the sovereign, is the chief source of distinction. In England, more regard is paid to present opulence and plenty. Each practice has its advantages and disadvantages. Where birth is respected, unactive, spiritless minds remain in haughty indolence, and dream of nothing but pedigrees and genealogies: the generous and ambitious seek honour and authority, and reputation and favour. Where riches are the chief idol, corruption, venality, rapine prevail: arts, manufactures, commerce, agriculture flourish. The former prejudice, being favourable to military virtue, is more suited to monarchies. The latter, being the chief spur to industry, agrees better with a republican government. And we accordingly find that each of these forms of government, by varying the utility of those customs, has commonly a proportionable effect on the sentiments of mankind.	Oddíl VI. o vlastnostech nám samým prospěšných. Část I. Jest snad zřejmým, že kdykoli, zkoumajíce vlastnost neb návyk nějaký, shledáváme, že vadí vlastníku v jakémkoli ohledu neb činí ho neschopným k práci, ihned vlastnost tu neb ten návyk káráme, řadíce je mezi vady a nedostatky jeho. Netečnost, nedbalost, nepořádnost a nesoustavnost, tvrdošijnost, nestálost, nerozvážnost, lehkověrnost -- tyto vlastnosti nebyly nikdy pokládány za lhostejné pro povahu, tím méně pak vnášeny jako přednosti neb ctnosti. Újma plynoucí z nich ihned zraku našemu napadá a působí v nás cit nelibosti a nespokojenosti. Uznává se, že žádná vlastnost není naprosto ani hany ani chvály hodna. Vše závisí na stupni jejím. Patřičný střed, praví peripatetikové, jest znakem ctnosti. Tento střed však jest stanoven hlavně prospěšností. Příměrná rychlost, na příklad, a zručnost v práci jest chvalitebna. Je-li nedostatečná, nepřiblížíme se nikdy k svému cíli; je-li nadbytečná, svádí nás k nerozvážným a nepromyšleným krokům a podnikům: Takovýmito úvahami stanovíme náležitou a chvalitebnou prostřednost ve všech zkoumáních mravnosti a opatrnosti, a neztrácíme nikdy s očí výhody vyplývající z povahy neb zvyklosti nějaké. Můžeme odvážiti se tvrzení, že není bytosti lidské, jíž by jev štěstí (kde závist neb msta nemá místa) nepůsobil potěšení, pohled na bídu pak nelibost Tolik zdá se býti nerozlučno od našeho ustrojení. Avšak jsou to jen duchové ušlechtilejší, jimž dostává se odtud pobídky, aby usilovali o dobro druhých a ke blahu jejich přilnuli srdcem. U lidí ducha úzkého a neušlechtilého nesáhá tato sympatie leč k povrchnímu hnutí obrazivosti, jenž dovede toliko vzbudit zálibu neb nelibost a působí, že předmět ten označují názvy čestnými neb nečestnými. Hrabivý skrblík, ku příkladu, chválí nadmíru přičinlivost a střídmost i u jiných, a váží si jich nade všechny ostatní ctnosti. Zná dobro plynoucí z nich, a pociťuje toto blaho s upřímnější sympatií než kterékoli jiné, jež byste mu líčili; ač by snad nevydal groše, aby založil štěstí toho přičinlivého člověka, jehož tolik vychvaluje. Protože pak výhody ty slouží člověku, jehož je ta povaha, nemůže to tedy býti sebeláska, která činí pohled na ně libým nám, divákům, a nutí nás k úctě a souhlasu. Nijaká síla obraznosti nedovede přeměniti nás v osobu jinou, a způsobiti v nás představu, že my, jsouce onou osobou, těžíme z oněch vzácných vlastností, které jí náleží. A kdyby to i dovedla, žádná rychlost obraznosti nedovedla by nás ihned přenésti zpět v nás samy, a způsobiti v nás lásku a úctu k té osobě jako od nás rozdílné. Názory a city, příčící se tolik i uznané pravdě i sobě samým navzájem, nemohly by nikdy v touž dobu nalézati se v též osobě. Všeliké podezření na zřetele sobecké jest tu tedy nadobro vyloučeno. Jest to zásada zcela různá, která hýbe srdcem naším a zaujímá nás pro blaho osoby, jíž se obíráme. Když přirozené nadání její i nabyté schopnosti slibují nám, že osoba ta v životě se vyšine, že získá si věhlas, že počínání její bude se setkávati se zdarem, že bude trvale vládnouti jměním, že provede veliké a výhodné podniky, všichni rádi prodléváme u tak libých obrazů, a cítíme, Jak vznikl v nás úcta a přízeň k té osobě. Představy štěstí, radosti, vítězství, zdaru jsou spojeny s každou okolností její povahy, a šíří v mysli naší libý cit sympatie a lidskosti. Mysleme si člověka nějakého, prvotně tak ustrojeného, že nemá pražádného zájmu pro své bližní, nýbrž pohlíží na blaho a utrpení všech bytostí citem nadaných s větší lhostejností než na dva sousedící odstíny též barvy. Dejme tomu, kdyby rozkvět národů byl položen na jednu stranu, a záhuba jejich na druhou, on pak měl voliti, -- že by stál jako známý scholastikův osel, kolísavý a nerozhodný, mezi dvěma stejnými pohnutkami, nebo spíše, jako týž osel mezi kusem dřeva a kusem mramoru, beze vší náklonnosti neb záliby pro tu neb onu stranu. Zajisté, že by následek nemohl býti jiný, než že by takový tvor, jsa naprosto netečným i k veřejnému dobru společnosti i k soukromému prospěchu jiných, hleděl na každou vlastnost, jakkoli záhubnou neb jakkoli blahodárnou společností neb majiteli, s touž lhostejností jako na předmět nejvšednější a nejnezajímavější. Myslíme-li však, že místo tohoto smyšleného netvora člověk pronese v tom případě rozsudek a rozhodnutí, jest tu, kde vše ostatní jest stejné, dán pro něho zřejmý podklad přednosti; a jakkoli chladná bude jeho volba, je-li srdce jeho sobecké a osoby dotčené jemu cizí, přece jen bude museti dojíti k volbě neboli rozlišení mezi tím, co jest prospěšné a tím, co jest zhoubné. Toto rozlišení pak jest ve všech je částech stejné s rozlišením mravním, po jehož základu se tak často a tak marně pátralo. Tytéž dary ducha zamlouvají se za každé okolnosti i citu mravnímu i citu lidskosti; táž povaha je schopna vysokého stupně toho i onoho citu; a táž změna v předmětech, větší přiblížení jich neb upevnění vztahů k pozorovateli, oživí oba city. Dle všech pravidel filosofie musíme tudíž uzavírati, že tyto city jsou původně totožné, kdyžtě v každé i nejmalichernější pod řízeny týmiž zákony a vzbuzovány týmiž předměty. Proč uzavírají fysikové s největší bezpečností, že jest měsíc ve své dráze udržován touž tíží, jež působí pád těles na povrch země, leč že počtem shledávají, že účinky jsou podobné a stejné? A zdaž takový důvod nemusí býti stejně přesvědčivý v bádáních mravních jako v přírodních? Dokazovati důkladně a podrobně, že schvalujeme všeliké vlastnosti prospěšné vlastníku a haníme opak, bylo by zbytečno. Nejmenší uvážení toho, co vídáme každého dne v životě, postačí. Uvedeme toliko několik případů, abychom možno-li uklidili veškeru pochybnost a kolísavost. Vlastnost nejnutnější ku provedení jakéhokoli užitečného podniku jest rozvážnost; jí obcujeme bezpečně s druhými, dbáme náležitě své i jejich povahy, odvažujeme každou okolnost práce, již podnikáme, a volíme nejjistější a nejbezpečnější prostředky k dosažení cíle neb účelu. Cromwellovi neb de Retzovi zdála by se snad rozvážnost ctností konšelů, a byla by snad u nich skutečně vadou a nedokonalostí, nesnášejíc se s oněmi velkolepými zámysly, ke kterým nabádala je jejich odvaha a ctižádost. Avšak ve všedním životě není žádné ctnosti více zapotřebí, i má-li se dosíci úspěchu i máme-li se vyhnouti nejosudnějším nezdarům a sklamáním. Největší vlohy bez ní, poznamenává jemný jeden spisovatel, mohou se státi osudnými člověku; jako Polyfém, zbaven svého oka, tím více vydán byl v nebezpečí pro ohromnou svou sílu a postavu. Nejlepší povahou ovšem jest, není-li povaha taková spíše příliš dokonalou pro přirozenost lidskou, jež není ovládána žádnou urči tou letorou, nýbrž střídavě užívá podnikavosti i opatrnosti, dle toho jak která jest prospěšna k obmýšlenému účelu. Takovou výtečnost přisuzuje St. Evremont maršálkovi Turenne-ovi, jenž v každém tažení s přibývajícími lety jevil více odvážné neohroženosti ve válečných svých podnicích; a jsa, z dlouhé zkušenosti, dokonale obeznámen se všelikými příhodami ve válce, postupoval s větší pevností a bezpečností po cestě tak dokonale povědomé. Fabius, praví Macchiavelli, byl opatrný; Scipio podnikavý; a oba vítězili, protože poměry římského státu za jejich vůdcovství výborně se hodily k rázu osobního jejich genia; kdyby tomu bylo bývalo naopak, žádný z obou nebyl by nic pořídil. Šťasten ten, u něhož okolnosti hodí se k letoře; výtečnější ale ten, kdo dovede letoru svou přizpůsobiti jakýmkoli okolnostem. Zdaž třeba vychvalovati přičinlivost a vynášeti prospěšnost její, kde jde o to, nabýti moci a bohatství neb založiti co nazýváme světským štěstím? Želva v bajce vytrvalostí svou zvítězila v závodu se zajícem, ač tento daleko je rychlejší. Čas člověka, dobře-li se s ním hospodaří, jest jako pole vzdělané, jehož několik měřic poskytuje více prospěchu živobytí, než rozsáhlé kraje i nejúrodnější půdy, jsou-li pokryty býlím a trním. Phædo. Avšak veškera čáka na zdar v životě neb i na prostřední jen živobytí musí zmizeti, kde nedostává se rozumné střídmosti. Hromady, místo aby přibývalo, denně ubývá, a majitel stává se stále nešťastnějším, protože, nebyv s to, aby omezil vydeje na veliký příjem, tím méně dovede žíti spokojeně z malého. Duše lidí, dle Platona vzňaté nečistými žádostmi, vznášejí se nad zemí, pozbyvše těla, které samotno poskytovalo jim prostředků k ukojení, a navštěvují místa, kde těla jejich jsou uložena, jati touhou nabýti zpět ústrojů smyslových. Tak vídáme ničemné prostopášníky promarnivší jmění v nevázaném hýření a vtírající se ke každé hojné tabuli a ke každé zábavě, -- nenáviděné i zhýralci a opovrhované samými blázny. Krajností střídmosti jest po jedné straně lakomství, kteréž právem odsuzuje se ze dvou příčin, že totiž zbavuje člověka užívání bohatství, a že brání pohostinnosti i požitkům společenským. Marnotratnost, druhá to krajnost, škodívá obyčejně více člověku samému; každá z těchto krajností odsuzuje se více neb méně dle letory osoby kárající a dle větší neb menší její záliby v rozkošech společenských neb smyslných. Vlastnosti nabývají mnohdy své hodnoty ze složitých pramenů. Poctivost, věrnost, pravdymilovnost chválí se pro bezprostředný jejich směr, prospívati zájmům společnosti; když však ctnosti ty už jsou založeny na tomto podkladě, pokládají se též za výhodné pro osobu samu, a za pramen té důvěry a spolehlivosti, jež samy dovedou opatřiti člověku vážnost v životě. Upadáť člověk v opovržení i nenávist, zapomína li povinnosti, kterou má v té příčině i k sobě i ke společnosti. Snad jest tato úvaha jedním z hlavních pramenů té přísné pohany, kterou trestáme každý poklesek žen v cudnosti. Nejvyšší úcta, již pohlaví to může si získati, pochází z věrnosti jejich; a žena, která v té věci nečiní zadost povinnosti, připravuje se o veškeru vážnost, stává se prodejnou a sprostou a vydána je každé potupě. Nejmenší poklesek tu postačí, aby zničil její dobré jméno. Žena má tolik příležitosti, hověti potají těmto chtíčům, že nic nemůže nám poskytnouti bezpečnosti než naprostá její skromnost a zdrželivost; a kde jednou povinnost se porušila, sotva lze už chybu docela napraviti. Zachová-li se muž zbaběle v jednom případě, dopomůže mu chování opačné zase k dobrému jménu. Ale jakým skutkem dovede žena, jejíž chování jednou bylo prostopášné, ubezpečiti nás, že pojala lepší úmysly a že má dosti sebevlády, aby je provedla? Všichni lidé, není pochyby, touží stejně po štěstí, málokterým však se podaří dosíci ho. Důležitou příčinou jest tu nedostatek síly ducha, která by jim dodala mohutnosti, odolati lákadlu přítomného pohodlí neb požitku, a poháněla je v před ve vyhledávání vzdálenějšího zisku a požitku. City naše stanoví z povšechného zřetele ke svým předmětům jistá pravidla chování a jisté stupně přednosti jednoho předmětu před druhým; a o těchto rozhodnutích, ač skutečně pocházejí z klidných našich chutí a náklonností (což jiného dovedlo by prohlásiti, že věc nějaká zasluhuje přednost neb naopak?), praví se nicméně, přirozeným zneužitím výrazu, že jsou to rozhodnutí pouhého rozumu a rozvahy. Když však některé z těch předmětů více se nám přiblíží, neb umístěním v příznivějším světle neb poloze nabývají předností, které jímají srdce neb obraznost, tu bývají povšechná naše předsevzetí mnohdy zvrácena, volíváme nepatrný požitek a uvalujeme na sebe trvalou hanbu a zármutek. A nechť básníci jakkoli vynakládají svůj vtip a výmluvnost, velebíce rozkoš přítomnou a odmítajíce veškerou vzdálenou snahu po slávě, zdraví neb bohatství, zřejmo jest, že takové počínání jest pramenem veškeré nezřízenosti a prostopášnosti, lítosti a útrapy. Muž silné a odhodlané povahy drží se houževnatě svých zásadných předsevzetí a nedá se ani svésti lákadly rozkoše, ani zastrašiti hrozbami strasti, nýbrž nespouští s očí ony vzdálené cíle, jimiž zároveň zabezpečuje své štěstí i svou čest. Lib. XVII. cap. 35. Samolibost, aspoň v jisté míře, je předností, kterou stejně nalézáme u hlupáka jako u mudrce jest však toho druhu jedinou, a není druhé okolnosti v životosprávě, kde by si byli rovni. Podniky, knihy, hovor, ke všemu tomu je hlupák neschopen, a není-li postavením svým odsouzen k nejhrubšímu lopocení, zůstává neprospěšným břemenem na světě. Proto i shledáváme, že lidé v této věci velice žárlivě střeží své jméno; a vídáme-li mnoho případů zhýralosti a zrádnosti beze všeho ostychu a studu, není za to žádného, že by někdo trpělivě snášel přísudek nevědomosti a hlouposti. Dikaiarchos, vojevůdce makedonský, jenž, jak nám Polybius vypráví, veřejně postavil jeden oltář bezbožnosti, druhý pak nespravedlnosti, i on, o tom jsem přesvědčen, byl by se vzepjal proti názvu hlupáka, a byl by obmýšlel pomstu za přezdívku tak potupnou. Kromě lásky rodičů, nejpevnějšího to a nejnerozlučnějšího pouta v přírodě, nemá žádný svazek dostatečné síly, aby snesl ošklivost vznikající z takového označení. Láska sama, která dovede přetrvati zradu, nevděk, zlomyslnost a nevěrnost, ihned hasne, spozorována a seznána-li hloupost; ani zmrzačení ani stáří nejsou zhoubnějšími vášni té. Tak hrozná je představa naprosté nezpůsobilosti k jakémukoli účelu neb podniku, jakož i představa stálých chyb a poblouzení v životě. Má-li se odpověděti na otázku, zda rychlá neb zdlouhavá chápavost jest cennější; zda člověk, jenž na první pohled vniká hluboko do předmětu, nic však nesvede studiem, či povaha opačná, jež musí vylopotiti si vše pomocí píle? Zda jasná hlava či hojná vynalezavost? Zda hluboký genius či bezpečný úsudek? Zkrátka, která povaha neb směr rozumový předčí jiným? Zřejmo, že nemůžeme odpověděti na žádnou z těch otázek, pokud jsme neuvážili, která z těchto vlastností uschopňuje člověka nejlépe pro svět a dovede ho nejdále v podnicích. Nejsou-li vytříbený rozum a hluboký rozum tak užitečný jako obecný zdravý rozum, jsou vzácnost, novota jejich jakož i ušlechtilost jejich předmětů jakousi náhradou, a činí je obdivem lidstva; právě jako zlato, ač méně užitečné než železo, nabývá vzácností svou hodnot mnohem vyšší. Byly u něho: důmysl, rozum, pamět, vzdělání, pečlivost, rozvaha, dbalost, atd. Philip. 2. Nedostatky soudnosti nedají se nahraditi nijakým uměním neb vynálezem; nedostatky paměti dají se i v podnikání i ve studiu nahraditi methodou a pílí, jakož i bedlivým zapisováním všeho; a sotva asi kdy slýcháme, že by krátká paměť uváděla se za příčinu, když se někomu podnik nezdařil. Avšak za starých časů, kde nikdo nemohl vyniknouti bez daru řečnického, a kde posluchačstvo bylo příliš choulostivé, aby sneslo takové nezralé, neztrávené proslovy jako naši řečníci podávají s patra veřejným shromážděním, tehdy byla mohutnost pamětní nejvýš důležita, a byla proto i více ceněna než nyní. Sotva činí se zmínka o velkém geniovi ve starověku, jenž by nebyl pro slaven tímto darem; a Cicero jmenuje jej mezi ostatními vznešenými přednostmi Cæsarovými. Jisté zvyky a mravy mění prospěšnost vlastností; mění i hodnotu jejich. Jisté poměry a případy mají z části týž vliv. Bude vždy ve větší vážnosti ten, jenž má ty vlohy a přednosti, které sluší jeho postavení a povolání, než ten, koho osud nevhodně umístil, přikázav mu jeho úkol. Ctnosti soukromé neb sobecké jsou v té příčině libovolnější než veřejné a společenské. V jiných příčinách jsou snad méně vysazeny pochybnostem a sporům. Ctnost jakousi a prázdné věci a tlachy velikým hlasem vykládajíce. Luc. Timon. 9. Dále: A sebravše (filosofové) snadno oklamatelné mládenečky, mnoho vychvalovanou ctnost hlásají. Icarom. Jinde: Kde pak jest ta mnoho vychvalovaná ctnost a vloha a štěstí, bezpodstatná a prázdná to věcí jména? Deor. Concil. 13. V tomto (anglickém) království byl v posledních letech od lidí praktického života stavěn tak vytrvale na odiv obecný smysl neboli zájem pro veřejnost, od lidí pak hloubavých zase blahovůle, a odhaleno bylo nepochybně tolik pokrytectví v obou, že lidé ze společnosti často a bez jakéhokoli zlého úmyslu projevují tvrdošijnou nedůvěru vzhledem k oněm mravním darům, a někdy docela i popírají existenci a skutečnost jejich. Shledávám podobným způsobem, že ve starověku stálé pokrytecké řeči Stoiků a Cyniků o ctnosti, velkolepá jejich prohlášení a nepatrné skutky, vzbudily odpor u lidí; a Lukian, jenž, ač nevázaný vzhledem k rozkoši, přece v ostatních příčinách je spisovatel velmi mravný, nedovede leckdy hovořiti o ctnosti, tolik vychvalované, beze znaků nevrlosti a ironie. Zajisté však nelze vésti tuto mrzutou schoulostivělost, ať vznikla odkudkoli, tak daleko, abychom popírali existenci všeliké hodnoty jakož i veškeré rozdíly v mravech a chování. Kromě rozvážnosti, opatrnosti, podnikavosti, přičinlivosti, vytrvalosti, střídmosti, spořivosti, zdravého rozumu, chytrosti, ostrovtipu, mimo tyto dary, jichž jména sama vynucují uznání své hodnoty, jsou mnohé jiné, jimž nej rozhodnější skepticism nedovede ani na chvilku odepříti pochvaly a uznání. Zdrželivost, trpělivost, stálost, rozmysl, prozřetelnost, mlčelivost, pořádnost, milostvchování, dovednost, duchapřítomnost, chápavost, obratnost v řeči; nikdo nepopře, že tyto a tisíc jiných jsou přednostmi a dokonalostmi. Poněvadž pak jejich hodnota spočívá v namíření jejich, prospěti vlastníku bez všelikých velkolepých nároků na zásluhu veřejnou a společenskou, jsme tím méně žárlivi na cennost jejich a ochotně přijímáme je do seznamu vlastností chvalitebných. Nejsme si vědomi toho, že tímto ústupkem upravili jsme cestu všem ostatním mravním dokonalostem a že nemůžeme důsledně býti déle na vahách vzhledem k nezištné blahovůli, vlastenectví a lidskosti. Zdá se ovšem jistým, že první zdání bývá tu jako obyčejně klamné a že jest obtížnějším, uvésti cestou spekulativní na sebelásku tu hodnotu, kterou přisuzujeme shora jmenovaným ctnostem sobeckým, než hodnotu i takových ctností společenských jako spravedlnost a dobročinnost. Za tímto druhým účelem potřebujeme toliko říci, že chování prospívající dobru společnosti jest milováno, chváleno a ctěno společností pro tuto prospěšnost a výhodnost, ze které každý těží; a ačkoli tato pochvala a úcta je ve skutečnosti vděčností, nikoli sebeláskou, přece nebývá snad činěn rozdíl, ač tak zřejmého rázu, na první pohled rozzumovateli [rozumovateli] povrchními; a bývá možno, aspoň na chvíli, souditi a příti se. Ježto však vlastnosti směřující toliko ku prospěchu vlastníka, beze všech vztahů k nám neb ke společnosti, jsou nicméně ctěny a ceněny, jakou theorií neb soustavou dovedeme vyložiti tento cit ze sebelásky aneb odvoditi jej z oblíbeného toho pramene? Zdá se, že nutno je tu vyznati, že štěstí a strast druhých nejsou divadlem nám naprosto lhostejným. nýbrž že pohled na štěstí to; ať v příčinách ať v následcích jeho, působí jako jas slunečný neb pohled na dobře vzdělanou rovinu (přestaneme na tomto skromném srovnání) tajnou radost a uspokojení zjev pak strasti, jako hrozivý mrak neb pust krajina vrhá smutný stín na obraznost. A jestli tolik se přizná, jest obtíž přemožena a přirozený, nenucený výklad jevů lidského života pronikne potom, doufáme u všech spekulativních badatelů. Část II. Bude záhodno, zkoumati na tomto místě vliv darů tělesných a statků štěstěny na naše city úct a vážnosti, a uvažovati, zda zjevy tyto přítomnou theorii posilují neb oslabují. Bude se přirozeně očekávati, jak se domnívali všichni mravoukové starověcí, že krása těla bude v některých příčinách podobna kráse ducha, a že všeliká úcta, jež se vzdává člověku, bude míti něco podobného ve svém původu, ať vzniká z duševních jeho darů neb ze stavu vnějších jeho poměrů. Jest zřejmo, že předůležitým pramenem krásy u všech zvířat jest výhoda, kterou jim poskytuje určité ustrojení jejich údů a článků ve shodě s tím způsobem života, ke kterému jsou přírodou určeni. Správné poměry koně, popsané Xenofontem a, Vergilem, jsou tytéž, jaké dnešního dne moderní jockeyové uznávají, poněvadž základ jejich jest týž, totiž zkušenost toho, co jest u koně škodné neb prospěšné. Široké plece, štíhlý život, pevné klouby, útlé nohy vše to jest krásným u našeho plemene, poněvadž jest znakem síly a čilosti. Představy prospěšnosti a opaku ač nestanoví úplně, co jest krásné neb znetvořené jsou patrně pramenem značné části záliby neb nechuti. Diodorus Siculus, lib. XV. Není snad nemístno, podati povahu Epaminondovu, jak ji vylíčil historik, aby vysvitly názory o dokonalé hodnotě, které v oněch dobách platily. U jiných věhlasných mužů, praví, shledáte, že každý měl jednu skvělou vlastnost, jež byla základem jeho slávy; u Epaminondy nalezáme veškeré ctnosti pohromadě: sílu tělesnou, výmluvnost slova, sílu ducha, opovrhování bohatstvím, líbeznost povahy, a čeho hlavně sluší si vážiti, chrabrost a vedení ve válce. S hbitými skokem, s rychlými během, se silnými dle pravidel zápasil. Sallust. apud. Veget. Za starých časů byly tělesná síla a hbitost, jsouce důležitější a ku většímu prospěchu ve válce, daleko více váženy a ceněny než nyní. Neodkazujíce ani k Homérovi a básníkům, můžeme vytknouti, že dějepisci nerozpakují se, jmenovati sílu tělesnou mezi ostatními přednostmi i u Epaminondy, jehož uznávají největším hrdinou, státníkem i vojevůdcem všech Řeků. Podobnou chválu vzdávají i Pompejovi, jednomu z největších Římanů. Tento případ podobá se onomu, na nějž poukázal i jsme už, mluvíce o paměti. S jakým posměchem a opovržením u obou pohlaví setkává se mužská neschopnost. Na nešťastníka takového pohlíží se jako na zbaveného tak vynikající rozkoše života, a zároveň jako neschopného, sdělovati ji jiným. Neplodnost u žen, jsouc jakousi neužitečností, jest výtkou, ne však v té míře; příčina toho jest dle naší theorie patrna. Všichni lidé jsou stejně podrobeni bolesti, nemoci a churavosti, a zase mohou nabýti zdraví. Okolnosti tyto, nečiníce rozdílu mezi člověkem a člověkem, nejsou pramenem pýchy neb pokor, úcty neb opovržení. Srovnáváme-li však své pokolení s vyššími, velmi trapně se nás dotýká, že jsme všichni tak vydáni nemocem a chorobám; theologové pak užívají toho důvodu, aby tlumili domýšlivost a ješitnost naši. Lépe by se jim to dařilo, kdyby myšlénky naše stále nesměřovaly k tomu, abychom se porovnávali s jinými. Neduhy stáří jsou trapny, protože je možno srovnání s mládím. Krtice pečlivě se utajují, poněvadž nemile působí na jiné, a často se přenášejí na potomstvo. Tak asi se má i věc s nemocemi podávajícími hnusný neb hrozný obraz: padoucnicí, ku příkladu, vředy, bolák, svrabem a p. Není v malbě neb sochařství pravidla nezbytnějšího nad rovnováhu postav a co nejpřesnější umístění Jich na správném jejich středu tíže. Postava nenalézající se ve správné rovnováze je oškliva, protože vnuká nepříjemnou představu pádu, ublížení si a bolesti. Ustrojení neb směr ducha uschopňující člověka vyšinouti se ve světě, zasluhuje úctu a vážnost, jak již bylo vyloženo. Lze tudíž přirozeně domýšleti se, že skutečné vládnutí bohatstvím a vážností bude míti značný vliv na tyto city. Zkoumejme kteroukoli hypothesi, jíž můžeme odůvodňovati úctu vzdávanou bohatým a mocným; nenalezneme žádné uspokojivé, leda tu, která tu úctu odvozuje z potěšení, které působí divákovi obrazy zdaru, štěstí, zámožnosti, hojnosti, moci a ukojení každé tužby. Sebeláska, na příklad, kterou mnozí tak rádi pokládají za pramen každého citu, patrně k účelu tomu nedostačuje. Kde není na jevě přízeň nijaká neb přátelství, jest těžko pochopiti, na čem bychom mohli zakládati naději na zisk z bohatství jiných; ač přece přirozeně bohatých si vážíme i dříve, než projevili nějaký podobný příznivý úmysl k nám. Týž cit vzbuzuje se v nás, i když jsme tak daleko od oboru jejich působnosti, že nelze ani se domýšleti, že by měli moc nám prospěti. Se zajatcem vojenským jedná se u všech civilisovaných národů s ohledy příslušnými stavu jeho; a bohatství, jak patrno, má veliký vliv při určení postavení člověka. Přistupuje-li ještě rod a stav, tu dostává se dalšího dokladu našemu učení. Neboť koho nazýváme člověkem vysokého rodu, leč toho, kdo pochází z dlouhé řady bohatých a mocných předků, a jenž získává si vážnost naši svazkem s osobami, které ctíme? Jsou tedy jeho předkové, ač mrtvi, ctěni v jisté míře pro své bohatství -- tudíž bez jakéhokoli sobeckého očekávání. Abychom však nezacházeli až k zajatcům vojenským a nebožtíkům, hledajíce příklady této nezištné úcty k bohatství, potřebujeme toliko pozorovati poněkud bedlivěji takové zjevy, jaké se naskytují v obecném životě a hovoru. Člověk, jenž sám jest, dejme tomu, zámožný a bez živnosti, byv uveden ve společnost cizinců, obcuje s nimi s různými stupni úcty, dle toho jak byl zpraven o různém jejich jmění a postavení, ač jest nemožno, aby tak náhle obmýšlel nějaké peněžité výhody od nich, jichž by snad ani nepřijal. Cestovatel bývá vždy připuštěn do společnosti a nalézá zdvořilost v té míře, jak průvod a zavazadla jeho označují ho jako člověka velkého neb prostředního jmění. Zkrátka, důstojnost lidí řídí se ve velké míře bohatstvím, a to vzhledem k vyšším i k nižším, k cizincům i ke známým. Jest něco neobyčejného a zdánlivě nepochopitelného v činnosti citů našich, když uvažujeme štěstí a postavení jiných. Velmi často budí postup neb zdar jiného závist, jíž přimíseno značně nenávisti, a jež vzniká hlavně ze srovnání nás samých s tou osobou. Zároveň neb aspoň v krátké době pociťujeme úctu, kteráž jest jakousi náklonností neb přízní s přimíšeninou skromnosti. Naopak působívá neštěstí soudruhovo soustrast, kteréž přimíseno značně přízně. Tento cit soustrasti jest úzce příbuzen opovržení, kteréž jest jakousi nechutí s přimíšeninou hrdosti. Vytýkám tyto zjevy jakožto předmět přemýšlení těm, již obírají se zkoumáním mravním. Ke přítomnému účelu postačí, poznamená-li se všeobecně, že moc a bohatství obecně působí úctu, chudoba a nízkost pak opovržení, a zvláštní zřetele a okolnosti budívají někdy city závisti a soustrasti. Což zbývá tudíž jiného než závěrek, že jako žádáme peněz pro sebe toliko jako prostředku k ukojení žádostí svých, bud v přítomnosti nebo v nějaké obrazované době budoucí, tak peníze i u jiných úctu vzbuzují právě pro tuto svou moc. Takováť jest vskutku vnitřní jejich podstata a vada: že mají přímý vztah ke statkům, pohodlím a rozkošem života. Jinak by směnka upadnuvšího bankéře nebo zlato na pustém ostrově měly touž cenu. Přistoupíme-li k člověku zámožnému, tu vybavují se nám libé představy hojnosti, spokojenosti, čistoty, tepla; útulný dům, elegantní nábytek, pozorná posluha, a co jen si můžeme přáti v jídle, pití, neb oděvu. Když objeví se naproti tomu chuďas, ihned předvádí nám obraznost výjevy nedostatku, nuzoty, lopocení, špinavého nábytku, hrubého neb roztrhaného šatstva, odporného jídla a nechutného nápoje. Zdaž míníme něco jiného, pravíce, že ten jest bohat, onen chud? A ježto úcta neb opovržení jsou přirozeným následkem těchto různých poměrů životních, snadno se postřeh ne, jakého dalšího světla a odůvodnění dostává se odtud předchozí naší theorii vzhledem ke všemu rozlišování mravnímu. Člověk, jenž vyzul se ze všech směšných předsudků a jest úplně, upřímně a pevně přesvědčen, ze zkušenosti i z filosofe, že rozdíl ve jmění činí menší rozdíl ve štěstí než se obecně myslívá, takový člověk neodměřuje stupně úcty dle výše důchodů svých známých. On snad bude se na venek chovati ovšem uctivěji ke vznešenému šlechtici než k poddanému, protože bohatství, jsouc nejstálejším a nejurčitějším, je také nejpohodlnějším pramenem rozdílů. Vnitřní city jeho jsou však více řízeny osobní povahou lidí než nahodilou a vrtošivou přízní štěstěny. V nejmnozších zemích Evropy jest hlavním pramenem vynikajícího postavení bohatství rodinné neboli dědičné, opatřené tituly a znaky od panovníka. V Anglii váží se více přítomné bohatství a hojnost. Obojí způsob má své výhody a vady. Kde se ctí rod, zůstávají nečinní, chabí duchové v hrdé netečnosti, a nesní o ničem než o rodokmenech a genealogiích; lidé velkomyslní a ctižádostiví pak baží po cti a moci, věhlasu a přízni. Kde bohatství je hlavní modlou, tam panují úplatnost, prodejnost, hrabivost; kvetou pak umění, průmysl, obchod, polní hospodářství. Předsudek onen, přeje ctnostem vojenským, hodí se lépe pro monarchie; tento pak, jsa hlavním podnětem průmyslu, snáší se lépe s vládou republikánskou. Proto shledáváme, že každá z těchto forem vládních, přivádějíc k platnosti tu neb onu prospěšnost zvyků právě vypsaných, má obyčejně i příslušný účinek na city lidí.
SECTION VII. of qualities immediately agreeable to ourselves. Whoever has passed an evening with serious melancholy people, and has observed how suddenly the conversation was animated, and what sprightliness diffused itself over the countenance, discourse, and behaviour of every one, on the accession of a good-humoured, lively companion; such a one will easily allow that cheerfulness carries great merit with it, and naturally conciliates the good-will of mankind. No quality, indeed, more readily communicates itself to all around; because no one has a greater propensity to display itself, in jovial talk and pleasant entertainment. The flame spreads through the whole circle; and the most sullen and morose are often caught by it. That the melancholy hate the merry, even though Horace says it, I have some difficulty to allow; because I have always observed that, where the jollity is moderate and decent, serious people are so much the more delighted, as it dissipates the gloom with which they are commonly oppressed, and gives them an unusual enjoyment. There is no man, who, on particular occasions, is not affected with all the disagreeable passions, fear, anger, dejection, grief, melancholy, anxiety, &c. But these, so far as they are natural, and universal, make no difference between one man and another, and can never be the object of blame. It is only when the disposition gives a propensity to any of these disagreeable passions, that they disfigure the character, and by giving uneasiness, convey the sentiment of disapprobation to the spectator. From this influence of cheerfulness, both to communicate itself and to engage approbation, we may perceive that there is another set of mental qualities, which, without any utility or any tendency to farther good, either of the community or of the possessor, diffuse a satisfaction on the beholders, and procure friendship and regard. Their immediate sensation, to the person possessed of them, is agreeable. Others enter into the same humour, and catch the sentiment, by a contagion or natural sympathy; and as we cannot forbear loving whatever pleases, a kindly emotion arises towards the person who communicates so much satisfaction. He is a more animating spectacle; his presence diffuses over us more serene complacency and enjoyment; our imagination, entering into his feelings and disposition, is affected in a more agreeable manner than if a melancholy, dejected, sullen, anxious temper were presented to us. Hence the affection and probation which attend the former: the aversion and disgust with which we regard the latter. “J’aime la vertu, sans rudesse; J’aime le plaisir, sans molesse; J’aime la vie, et n’en crains point la fin.” St. Evremond. Few men would envy the character which Cæsar gives of Cassius: He loves no play, As thou do’st, Anthony: he hears no music: Seldom he smiles; and smiles in such a sort, As if he mock’d himself, and scorn’d his spirit That could be mov’d to smile at any thing. Not only such men, as Cæsar adds, are commonly dangerous, but also, having little enjoyment within themselves, they can never become agreeable to others, or contribute to social entertainment. In all polite nations and ages, a relish for pleasure, if accompanied with temperance and decency, is esteemed a considerable merit, even in the greatest men; and becomes still more requisite in those of inferior rank and character. It is an agreeable representation, which a French writer gives of the situation of his own mind in this particular, “Virtue I love,” says he, “without austerity: Pleasure without effeminacy: And life, without fearing its end.” Cap. 9. Who is not struck with any signal instance of greatness of mind or Dignity of Character; with elevation of sentiment, disdain of slavery, and with that noble pride and spirit, which arises from conscious virtue? The sublime, says Longinus, is often nothing but the echo or image of magnanimity; and where this quality appears in any one, even though a syllable be not uttered, it excites our applause and admiration; as may be observed of the famous silence of Ajax in the Odyssey, which expresses more noble disdain and resolute indignation than any language can convey. Idem. “Were I Alexander,” said Parmenio, “I would accept of these offers made by Darius.” “So would I too,” replied Alexander, “were I Parmenio.” This saying is admirable, says Longinus, from a like principle. “Go!” cries the same hero to his soldiers, when they refused to follow him to the Indies, “go tell your countrymen, that you left Alexander completing the conquest of the world.” “Alexander,” said the Prince of Conde, who always admired this passage, “abandoned by his soldiers, among barbarians, not yet fully subdued, felt in himself such a dignity and right of empire, that he could not believe it possible that any one would refuse to obey him. Whether in Europe or in Asia, among Greeks or Persians, all was indifferent to him: wherever he found men, he fancied he should find subjects.” Réflexion 10 sur Longin. The confident of Medea in the tragedy recommends caution and submission; and enumerating all the distresses of that unfortunate heroine, asks her, what she has to support her against her numerous and implacable enemies. Myself, replies she; Myself I say, and it is enough. Boileau justly recommends this passage as an instance of true sublime. Plutarch in Phoc. When Phocion, the modest, the gentle Phocion, was led to execution, he turned to one of his fellow-sufferers, who was lamenting his own hard fate, “is it not glory enough for you”, says he, “that you die with Phocion?” Tacit. hist. lib. iii. The author entering upon the narration, says, “Laniata veste, foedum specaculum ducebatur, multis increpantibus, nullo inlacrimante: deformatitas exitus misericordiam abstulerat.” To enter thoroughly into this method of thinking, we must make allowance for the ancient maxims, that no one ought to prolong his life after it became dishonourable; but, as he had always a right to dispose of it, it then became a duty to part with it. Place in opposition the picture which Tacitus draws of Vitellius, fallen from empire, prolonging his ignominy from a wretched love of life, delivered over to the merciless rabble; tossed, buffeted, and kicked about; constrained, by their holding a poinard under his chin, to raise his head, and expose himself to every contumely. What abject infamy! What low humiliation! Yet even here, says the historian, he discovered some symptoms of a mind not wholly degenerate. To a tribune, who insulted him, he replied, I am still your emperor. The absence of virtue may often be a vice; and that of the highest kind; as in the instance of ingratitude, as well as meanness. Where we expect a beauty, the disappointment gives an uneasy sensation, and produces a real deformity. An abjectness of character, likewise, is disgustful and contemptible in another view. Where a man has no sense of value in himself, we are not likely to have any higher esteem of him. And if the same person, who crouches to his superiors, is insolent to his inferiors (as often happens), this contrariety of behaviour, instead of correcting the former vice, aggravates it extremely by the addition of a vice still more odious. See Sect. VIII. We never excuse the absolute want of spirit and dignity of character, or a proper sense of what is due to one’s self, in society and the common intercourse of life. This vice constitutes what we properly call meanness; when a man can submit to the basest slavery, in order to gain his ends; fawn upon those who abuse him; and degrade himself by intimacies and familiarities with undeserving inferiors. A certain degree of generous pride or self-value is so requisite, that the absence of it in the mind displeases, after the same manner as the want of a nose, eye, or any of the most material feature of the face or member of the body. The utility of courage, both to the public and to the person possessed of it, is an obvious foundation of merit. But to any one who duly considers of the matter, it will appear that this quality has a peculiar lustre, which it derives wholly from itself, and from that noble elevation inseparable from it. Its figure, drawn by painters and by poets, displays, in each feature, a sublimity and daring confidence; which catches the eye, engages the affections, and diffuses, by sympathy, a like sublimity of sentiment over every spectator. De Corona. Under what shining colours does Demosthenes represent Philip; where the orator apologizes for his own administration, and justifies that pertinacious love of liberty, with which he had inspired the Athenians. “I beheld Philip,” says he, “he with whom was your contest, resolutely, while in pursuit of empire and dominion, exposing himself to every wound; his eye gored, his neck wrested, his arm, his thigh pierced, what ever part of his body fortune should seize on, that cheerfully relinquishing; provided that, with what remained, he might live in honour and renown. And shall it be said that he, born in Pella, a place heretofore mean and ignoble, should be inspired with so high an ambition and thirst of fame: while you, Athenians, &c.” These praises excite the most lively admiration; but the views presented by the orator, carry us not, we see, beyond the hero himself, nor ever regard the future advantageous consequences of his valour. De moribus Germ. The material temper of the Romans, inflamed by continual wars, had raised their esteem of courage so high, that, in their language, it was called virtue, by way of excellence and of distinction from all other moral qualities. “The Suevi”, in the opinion of Tacitus, “dressed their hair with a laudable intent: not for the purpose of loving or being loved; they adorned themselves only for their enemies, and in order to appear more terrible.” A sentiment of the historian, which would sound a little oddly in other nations and other ages. Lib. iv. The Scythians, according to Herodotus, after scalping their enemies, dressed the skin like leather, and used it as a towel; and whoever had the most of those towels was most esteemed among them. So much had martial bravery, in that nation, as well as in many others, destroyed the sentiments of humanity; a virtue surely much more useful and engaging. Lib. i. It is a common use, says he, amongst their gentlemen’s sons, that, as soon as they are able to use their weapons, they strait gather to themselves three or four stragglers or kern, with whom wandering a while up and down idly the country, taking only meat, he at last falleth into some bad occasion, that shall be offered; which being once made known, he is thenceforth counted a man of worth, in whom there is courage. It is indeed observable, that, among all uncultivated nations, who have not as yet had full experience of the advantages attending beneficence, justice, and the social virtues, courage is the predominant excellence; what is most celebrated by poets, recommended by parents and instructors, and admired by the public in general. The ethics of Homer are, in this particular, very different from those of Fenelon, his elegant imitator; and such as were well suited to an age, when one hero, as remarked by Thucydides, could ask another, without offence, whether he were a robber or not. Such also very lately was the system of ethics which prevailed in many barbarous parts of Ireland; if we may credit Spencer, in his judicious account of the state of that kingdom. Of the same class of virtues with courage is that undisturbed philosophical tranquillity, superior to pain, sorrow, anxiety, and each assault of adverse fortune. Conscious of his own virtue, say the philosophers, the sage elevates himself above every accident of life; and securely placed in the temple of wisdom, looks down on inferior mortals engaged in pursuit of honours, riches, reputation, and every frivolous enjoyment. These pretentious, no doubt, when stretched to the utmost, are by far too magnificent for human nature. They carry, however, a grandeur with them, which seizes the spectator, and strikes him with admiration. And the nearer we can approach in practice to this sublime tranquillity and indifference (for we must distinguish it from a stupid insensibility), the more secure enjoyment shall we attain within ourselves, and the more greatness of mind shall we discover to the world. The philosophical tranquillity may, indeed, be considered only as a branch of magnanimity. Who admires not Socrates; his perpetual serenity and contentment, amidst the greatest poverty and domestic vexations; his resolute contempt of riches, and his magnanimous care of preserving liberty, while he refused all assistance from his friends and disciples, and avoided even the dependence of an obligation? Epictetus had not so much as a door to his little house or hovel; and therefore, soon lost his iron lamp, the only furniture which he had worth taking. But resolving to disappoint all robbers for the future, he supplied its place with an earthen lamp, of which he very peacefully kept possession ever after. Among the ancients, the heroes in philosophy, as well as those in war and patriotism, have a grandeur and force of sentiment, which astonishes our narrow souls, and is rashly rejected as extravagant and supernatural. They, in their turn, I allow, would have had equal reason to consider as romantic and incredible, the degree of humanity, clemency, order, tranquillity, and other social virtues, to which, in the administration of government, we have attained in modern times, had any one been then able to have made a fair representation of them. Such is the compensation, which nature, or rather education, has made in the distribution of excellencies and virtues, in those different ages. The merit of benevolence, arising from its utility, and its tendency to promote the good of mankind has been already explained, and is, no doubt, the source of a considerable part of that esteem, which is so universally paid to it. But it will also be allowed, that the very softness and tenderness of the sentiment, its engaging endearments, its fond expressions, its delicate attentions, and all that flow of mutual confidence and regard, which enters into a warm attachment of love and friendship: it will be allowed, I say, that these feelings, being delightful in themselves, are necessarily communicated to the spectators, and melt them into the same fondness and delicacy. The tear naturally starts in our eye on the apprehension of a warm sentiment of this nature: our breast heaves, our heart is agitated, and every humane tender principle of our frame is set in motion, and gives us the purest and most satisfactory enjoyment. Sect. v. Part 2. When poets form descriptions of Elysian fields, where the blessed inhabitants stand in no need of each other’s assistance, they yet represent them as maintaining a constant intercourse of love and friendship, and sooth our fancy with the pleasing image of these soft and gentle passions. The idea of tender tranquillity in a pastoral Arcadia is agreeable from a like principle, as has been observed above. Who would live amidst perpetual wrangling, and scolding, and mutual reproaches? The roughness and harshness of these emotions disturb and displease us: We suffer by contagion and sympathy; nor can we remain indifferent spectators, even though certain that no pernicious consequences would ever follow from such angry passions. Cheerfulness could scarce admit of blame from its excess, were it not that dissolute mirth, without a proper cause or subject, is a sure symptom and characteristic of folly, and on that account disgustful. As a certain proof that the whole merit of benevolence is not derived from its usefulness, we may observe, that in a kind way of blame, we say, a person is too good; when he exceeds his part in society, and carries his attention for others beyond the proper bounds. In like manner, we say, a man is too high-spirited, too intrepid, too indifferent about fortune: reproaches, which really, at bottom, imply more esteem than many panegyrics. Being accustomed to rate the merit and demerit of characters chiefly by their useful or pernicious tendencies, we cannot forbear applying the epithet of blame, when we discover a sentiment, which rises to a degree, that is hurtful; but it may happen, at the same time, that its noble elevation, or its engaging tenderness so seizes the heart, as rather to increase our friendship and concern for the person. The amours and attachments of Harry the IVth of France, during the civil wars of the league, frequently hurt his interest and his cause; but all the young, at least, and amorous, who can sympathize with the tender passions, will allow that this very weakness, for they will readily call it such, chiefly endears that hero, and interests them in his fortunes. The excessive bravery and resolute inflexibility of Charles the XIIth ruined his own country, and infested all his neighbours; but have such splendour and greatness in their appearance, as strikes us with admiration; and they might, in some degree, be even approved of, if they betrayed not sometimes too evident symptoms of madness and disorder. The Athenians pretended to the first invention of agriculture and of laws: and always valued themselves extremely on the benefit thereby procured to the whole race of mankind. They also boasted, and with reason, of their warlike enterprizes; particularly against those innumerable fleets and armies of Persians, which invaded Greece during the reigns of Darius and Xerxes. But though there be no comparison in point of utility, between these peaceful and military honours; yet we find, that the orators, who have writ such elaborate panegyrics on that famous city, have chiefly triumphed in displaying the warlike achievements. Lysias, Thucydides, Plato, and Isocrates discover, all of them, the same partiality; which, though condemned by calm reason and reflection, appears so natural in the mind of man. It is observable, that the great charm of poetry consists in lively pictures of the sublime passions, magnanimity, courage, disdain of fortune; or those of the tender affections, love and friendship; which warm the heart, and diffuse over it similar sentiments and emotions. And though all kinds of passion, even the most disagreeable, such as grief and anger, are observed, when excited by poetry, to convey a satisfaction, from a mechanism of nature, not easy to be explained: Yet those more elevated or softer affections have a peculiar influence, and please from more than one cause or principle. Not to mention that they alone interest us in the fortune of the persons represented, or communicate any esteem and affection for their character. And can it possibly be doubted, that this talent itself of poets, to move the passions, this pathetic and sublime of sentiment, is a very considerable merit; and being enhanced by its extreme rarity, may exalt the person possessed of it, above every character of the age in which he lives? The prudence, address, steadiness, and benign government of Augustus, adorned with all the splendour of his noble birth and imperial crown, render him but an unequal competitor for fame with Virgil, who lays nothing into the opposite scale but the divine beauties of his poetical genius. The very sensibility to these beauties, or a delicacy of taste, is itself a beauty in any character; as conveying the purest, the most durable, and most innocent of all enjoyments. These are some instances of the several species of merit, that are valued for the immediate pleasure which they communicate to the person possessed of them. No views of utility or of future beneficial consequences enter into this sentiment of approbation; yet is it of a kind similar to that other sentiment, which arises from views of a public or private utility. The same social sympathy, we may observe, or fellow-feeling with human happiness or misery, gives rise to both; and this analogy, in all the parts of the present theory, may justly be regarded as a confirmation of it.	Oddíl VII. o vlastnostech nám samým bezprostředně příjemných. Kdokoli trávil večer s vážnými, zádumčivými lidmi a pozoroval, jak náhle příchodem veselého a bodrého druha se hovor oživil, a jaká čilost rozlila se po tvářích, hovoru a chování každého jednotlivce, ten snadno přizná, že veselost má v sobě velikou cenu a přirozeně získává si přízeň lidí. Vskutku, žádná vlastnost nesdílí se snáze celému okolí, protože žádná nemá takové snahy, projevovati se rozmarným hovorem a milou zábavou. Oheň ten zachvacuje celý kroužek, a často největší mrzutosti mu podléhají. Že by smutní nenáviděli veselých, třeba to Horác praví, těžko je mi připustiti, poněvadž jsem vždy pozoroval, že kde veselí jest mírné a slušné, právě vážní lidé nalézají větší potěšení, poněvadž rozptyluje tesknost, která je obyčejně tíží, a poskytuje jim požitek nezvyklý. Není člověka, jenž by za zvláštních okolností nepodléhal veškerým nepříjemným citům, bázni, hněvu, skleslosti, hoři, smutku, starosti, a p. Ty však, jsouce přirozeny a všeobecny, nečiní rozdílu mezi člověkem a člověkem, a nemohou nikdy býti předmětem pohany. Toliko tehdy, když přirozenost dává náchylnost k některým z nemilých těch citů, hyzdí ony povahu, a působíce nelibost, budí v pozorovateli cit pohany. Z té schopnosti veselé mysli, že se totiž sděluje a pochvalu si získává, můžeme seznati, že jest druhá řada duševních vlastností, jež bez jakékoli prospěšnosti nebo snahy o další dobro, ať společnosti ať vlastníka, šíří uspokojení mezi diváky a získává přátelství a úctu. Bezprostředný cit s nimi sdružený je pro vlastníka příjemný. Druzí přicházejí do téhož rozmaru a přejímají cit ten jakousi nákazou neboli přirozeným spolucítěním; a protože nemůžeme nemilovati to co se nám líbí, vzniká laskavý cit k té osobě, která sděluje tolik potěšení. Pohled na ni více rozjařuje, přítomnost její šíří mezi námi jasnější uspokojení a požitek, obraznost naše, přistupujíc na její city a náklonnosti, doznává pří jemnějšího vlivu, než když setkáváme se s letorou zádumčivou, sklíčenou, mrzutou, bázlivou. Odtud obliba i souhlas, kterých se dostává oné, a nechuť i odpor, s nimiž pohlížíme na tuto. Málo lidí závidělo by povahu, již César přisuzuje Cassiovi: Ni her on nedbá, Jak tvůj je zvyk, ni hudbě nedá sluchu; Zřídka jen úsměv zříš, a úsměv ten Jak výsměch nad sebou, jak ducha hana, Jenž něčím v úsměv strhnouti se dá. J’aime la vertu, sans rudesse, J’aime le plaisir, sans molesse, J’aime la vie, et n’en crains point la fin. St. Evremont. Takoví lidé jsou nejen, jak César podotýká, nebezpečni, nýbrž nemohou se ani, majíce sami málo veselí v sobě, státi příjemnými jiným neb přispěti ke společenské zábavě. U všech vzdělaných národů všech věků pokládá se záliba v rozkoši, je-li mírná a slušná, za značnou přednost i u největších mužů; a stává se požadavkem naléhavějším u lidí postavení a povahy méně vynikajících. Zamlouvá se nám obraz, jejž francouzský spisovatel podává o stanovisku vlastního svého ducha: Miluji ctnost, praví, bez drsnosti miluji rozkoš bez změkčilosti, miluji život a nestrachuji se před koncem jeho. Cap. 9. Kdo by nebyl dojat vzácným případem velikosti ducha a důstojnosti povahy; ušlechtilostí mysli, opovrhováním otroctvím, a tou šlechetnou hrdostí a odvahou, jež vznikají ze sebevědomé ctnosti? Vznešeno, praví Longinus, nebývá mnohdy než ozvěna neb obraz velkodušnosti; a když tato vlastnost u někoho se objevuje, budí, třeba ani slabika nepadla, u nás pochvalu a obdiv, jak poznamenati lze o slavném mlčení Ajaxově v Odyssei, které vyjadřuje mnohem vznešenější pohrdání a rozhodnější hněv než jakákoli řeč dovede projeviti. Idem. Já být Alexandrem, pravil Parmenio, přijal bych tato nabídnutí Dariova. Já též, odvětil Alexander, kdybych byl Parmenio. Výrok ten jest obdivuhodný, praví Longinus, z téže zásady. Jděte, zvolal týž rek na své vojíny, když odepřeli následovati ho do Indie, jděte a řekněte svým krajanům, že jste opustili Alexandra, an dokonával dobytí světa. Alexander, pravil princ z Condé, jenž vždy se divil tomu místu, opuštěn svým vojskem, mezi barbary, a přece se nepoddávající, cítil v sobě tolik důstojnosti a práva k vládě, že nemohl ani míti za možné, aby někdo odepřel mu poslušnost. Ať v Evropě neb v Asii, mezi Řeky či Peršany, vše bylo mu jedno; kdekoli by nalezl lidi, domníval se, že by nalezl poddané. Réflexion sur Longin. Důvěrník Medein v tragédii doporučuje ostražitost a poddajnost a, vypočítávaje veškeré strasti nešťastné té hrdinky, táže se jí, co má na pomoc proti četným a nemilosrdným svým nepřátelům. Sebe samu, odpovídá; sebe samu, pravím, a to jest dosti Boileau právem chválí toto místo, jako příklad pravého vznešena. Plutarch in Phoc. Když Fokión, skromný, mírný Fokión, byl veden na popravu, obrátil se k jednomu ze svých spolutrpitelů, jenž naříkal nad krutým svým osudem, Což nemáš dosti slávy, pravil, že umíráš s Fokiónem? Tacit hist. lib. III. Spisovatel počínaje vypravování, praví: V rozedraném oděvu veden byl, ohavná to podívaná; mnozí naň pokřikovali, nik do však slzy proň neprolil: ohyzdností konce byla útrpnost zničena. Majíce se dokonale vpravit v tento způsob myšlení, musíme vzíti zřetel ke starověké zásadě, že nikdo nemá prodlužovati svého života, když se stal bezectným; nýbrž, maje vždy právo naložiti s nim dle své vůle, že za povinnost si klásti má, zbaviti se ho. Postavte naproti tomu obraz, jejž Tacitus podává o Vitelliovi svrženém s vlády, jak prodlužoval han bu svou z bídné lásky k životu, vydán jsa neúprosné luze, sem a tam postrkován, se všech stran bit a kopán, donucován dýkou, již mu pod bradou drželi, hleděti vzhůru a vystaviti se každé potupě. Jak hanebné to zneuctění! Jak hluboké pokoření! Než i tu, praví dějepisec, projevil několik příznaku ducha ne úplně schátralého. Tribunovi, který ho tupil, odvětil: Jsem ještě tvým císařem. Nepřítomnost ctnosti může býti mnohdy neřestí, a to nejhoršího druhu, jako ku př. u nevděku a sprostoty. Kde čekáme krásu, budí toto zklamání pocit nelibý a způsobuje skutečnou ohyzdnost Podlost povahy jest protivnou a opovržení hodnou i s jiného hlediska. Kde člověk sám nemá smyslu pro vlastní cenu, tu i my valně si ho asi vážiti nebudeme. A když táž osoba, která plazí se před vyššími, jest drzou k nižším (jak často bývá), tu tato protiva v chování, nejen že prvé neřesti nenapravuje, nýbrž velice ji zhoršuje, přidávajíc k ní neřest ještě ohavnější. Viz Oddíl VIII. Nikdy neomlouváme naprostý nedostatek ducha a důstojnosti povahy neboli smyslu pro to, čím sami sobě jsme povinni ve společnosti neb všedním životě. Tato neřest je tím, co nazýváme podlostí: když totiž člověk dovede skloniti se pod nejpotupnější otroctví, jen aby cíle svého dosáhl, plaziti se před těmi, kdož ho tupí, a zadávati si důvěrnostmi s nehodnými podřízenými. Jistá míra ušlechtilé hrdosti neboli sebevážnosti jest tak nutna, že nedostatek její v duchu právě tak se nelíbí jako nedostatek nosu, oka neb kteréhokoli z nejpodstatnějších rysů obličeje neb údu tělesného. Prospěšnost statečnosti, a to i pro obecno i pro vlastníka, jest na snadě ležícím základem hodnot její. Ale kdokoli věc tu náležitě uváží, shledá, že vlastnost ta má zvláštní lesk, jehož se jí dostává z ní samé i z té ušlechtilé mravní výše, která je s ní nerozlučně spojena. Postava její, vytvořená malíři i básníky, jeví v každém rysu vznešenost a odvážnou sebedůvěru, jež jímá oko, dobývá si přízně a rozlévá pomocí sympathie podobnou vznešenost citu po všech pozorovatelích. De Corona. V jak skvělých barvách líčí Demosthenes Filipa háje svou vlastní správu a ospravedlňuje onu urputnou lásku k svobodě, kterou byl vdechl Athénským. »Viděl jsem Filipa,« praví »toho, s nímž jste byli v zápase, an vysazoval se, bojuje za říši a vládu, každé ráně; an s okem probodnutým, šíjí vymknutou, s ramenem a stehnem proklaným, klidně vzdával se každé části těla, již mu osud odnímal, pak-li jen s tím, co zbývalo, mohl žíti ve cti a slávě. A toho bohdá nebude, aby on, zrozený v Pelle, místě to posud sprostém a bídném, byl prodchnut tak vysokou ctižádostí a žízní po slávě, kdežto vy, Athéňané atd.« Chvála tato budí největší obdiv; a přece myšlénky podávané řečníkem tkají se toliko hrdiny samého a nehledí nijak k budoucím výhodným následkům statečnosti jeho. Do moribus Germ. Bojovná povaha Římanů, podněcována stálými válkami, tak zvýšila jejich úctu před statečností, že zvali ji v řeči své ctností, chtíce vyznamenati a vyznačiti ji přede všemi ostatními mravními vlastnostmi. Suevové, dle mínění Tacitova, upravovali vlas svůj s chvalitebným úmyslem: ne aby milovali nebo milováni byli; zdobili se toliko pro své nepřátele a aby jevili se strašnějšími. Názor to u dějepisce, jenž by zněl poněkud podivně u jiných národů a v jiných dobách. Lib. IV. Skythové, dle Herodota, stáhnuvše nepřátelům kůži s hlavy, vydělali ji a užívali jí jako ručníku: kdo z nich takových ručníků měl počet největší, požíval největší vážnosti mezi nimi. Tak dalece zničila válečná udatnost u toho národa, jako u mnohých jiných, cit lidskosti, ctnost to mnohem užitečnější a milejší. Lzeť vskutku pozorovati, že u všech nevzdělaných, národů, kteří posud nepoznali veškerých výhod plynoucích z dobrodějnosti, spravedlnosti a ctností společenských, udatnost jest předností nad jiné vynikající, tím, co básníci nejvíce velebí, co rodiče a učitelé nejvíce doporučují a čemu se lid všeobecně nejvíce obdivuje. Lib. I. Jest obecným zvykem, praví, mezi syny zeman, že jakmile dovedou vládnouti zbraní, ihned shromažďují kol sebe tři neb čtyři pobudy neboli tuláky. S těmi pak potlouká se nějaký čas po venkově, sháněje toliko potravu, až konečně upadne ve zlou nějakou příležitost. Což když pak vejde ve známost, Ihned bývá počítán mezi muže záslužné, vnikající statečností. Ethika Homerova v té příčině velmi se liší od ethiky Fénelona, uhlazeného jeho napodobitele. Byla ethikou vhodnou pro dobu, kde jeden hrdina, jak podotýká Thukydides, mohl bez urážky otázati se druhého, je-li lupičem či ne. Taková byla do nedávných dob i soustava ethická, jež platila ve mnohých barbarských částech Irska, smíme-li věřiti Spencerovi v soudné jeho zprávě o stavu onoho království. Téhož řádu ctností jako udatnost jest onen nerušený filosofický klid, jehož netkne se bolest, zármutek, strach a nižádný útok zlého osudu. Vědom své vlastní ctnosti, praví filosofové, povznáší se mudrc nad každou nehodu života; a spočívaje bezpečně ve chrámě moudrosti, shlíží na slabší smrtelníky, již honí se za hodnostmi, bohatstvím, slávou a všelikou malichernou rozkoší. Tyto snahy jsou nepopíratelně, napínají-li se do krajnosti, přespříliš velkolepé pro přirozenost lidskou. Chovají však v sobě vznešenost, která jímá diváka a naplňuje ho obdivem. A čím více přibližujeme se ve skutečném životě této velebné klidnosti a lhostejnosti (kterou však třeba rozeznávati od tupé necitelnosti), tím bezpečnějších požitků dosáhneme v sobě samých a tím více velikosti ducha projevíme světu. Klid filosofický lze skutečně pokládati toliko za odvětví velikodušnosti. Kdo neobdivuje se Sokratovi, jeho stále veselé mysl i a spokojenosti v největší nouzi a domácí svízeli; jeho rozhodnému opovrhování bohatstvím a velikodušné jeho snaze zachovati si svobodu, když zamítal veškerou pomoc od přátel a žáků a vyhýbal se i závislosti z úsluhy? Epiktet neměl ani dveří u svého domku nebo chatrče, pročež brzy přišel o železnou svou lampu, jediné to nářadí, které stálo za vzetí. Rozhodnuv se, zklamati nadále všechny zloděje, nahradil ji hliněnou, kterou arciť od té doby klidně podržel. U starých mají hrdinové ve filosofii, ve válce a v lásce k vlasti vznešenost a mohutnost citu, která budí úžas v úzkých našich duších a ukvapeně se odmítává jako přepjatá a nadpřirozená. Oni zase, to přiznávám, byli by měli stejný důvod, pokládati za romantický a neuvěřitelný ten stupeň lidskosti, shovívavosti, pořádku, klidnosti a jiných společenských ctností, kterých dosáhli jsme v naší době ve správě státní, kdyby někdo byl dovedl jim ji příslušně vylíčiti. Takým způsobem vyrovnala příroda nebo spíše výchova, rozvržení předností a ctností po různých těch dobách. Hodnota blahovůle, pocházející z prospěšnosti její jakož i ze snahy, pomáhati k dobru lidstva, byla již vyložena, a jest nepochybně pramenem značné části té úcty, jež tak všeobecně se jí vzdává. Ale připustí se též, že jemnost a něžnost sama toho citu, milá jeho líbeznost, laskavé jeho výrazy, starostlivé pozornosti, a veškerý proud vzájemné důvěry a šetrnosti, jenž obsažen je ve vřelém svazku lásky a přátelství; připustí se, pravím, že tyto city, jsouce lahodné samy v sobě, nutně sdělují se pozorovatelům a dojímají je k téže lásce a něžnosti. Slza přirozeně vstoupí do oka, zříme-li takovýto vřelý cit; prsa naše se dmou, srdce skáče a všeliký lidský láskyplný prvek ústrojí našeho se ozývá a poskytuje nám nejryzejší a nejuspokojivější požitek. Oddíl V., část II. Když básníci líčí pole elysejská, kde blažení obyvatelé nepotřebují vzájemné své pomoci, přece popisují je, ani trvají ve stálém láskyplném a přátelském obcování, a lahodí obrazivosti naší líbeznými obrazy jemných a něžných těchto citů. Idea něhyplného klidu v pastýřské Arkadii zamlouvá se z podobného důvodu, jak dříve bylo podotknuto. Kdo by žil uprostřed stálé hádky a vády a vzájemných výčitek? Hrubost a drsnost těchto pohnutí vyrušují a mrzí nás, i trpíme nákazou a spolucítěním, a nedovedeme zůstati netečnými diváky, třeba jsme jisti, že nebude nijakých zhoubných následků z těchto hněvivých vášní. Veselá mysl sotva by zasluhovala pohany i ve svém upřílišnění, kdyby rozpustilá veselost, bez náležité příčiny, nebyla známkou pošetilosti, a z toho důvodu protivnou. Jako bezpečný důkaz, že veškerá hodnota blahovůle nepochází z prospěšnosti její, můžeme uvésti, že říkáváme ve způsobě laskavé výtky, že někdo je příliš dobrým, když překročuje svou povinnost ke společnosti, a ohled svůj na jiné vede za příslušné meze. Podobně říkáváme, že někdo je příliš statečný, příliš neohrožený, příliš lhostejný ke štěstí: výtky to, které vlastně obsahují více vážnosti než mnohá chvalořeč. Jsouce zvyklí odhadovati hodnotu a nehodno st povah hlavně dle prospěšných neb škodných jejich snah, nemůžeme jinak než užiti přívlastku káravého, nalézáme-li cit dosahující stupně, který je na škodu; avšak může se státi při tom, že ušlechtilá jeho vznešenost neb lahodná jeho něžnost , tak jímá srdce, že spíše zvýšuje přátelství naše a úctu pro tu osobu. Milostné pletky a náklonnosti Jindřicha IV., krále francouzského, za občanských válek ligy, často uškodily zájmům a věci jeho; avšak všichni mladí a zamilovaní, kteří dovedou spolucítiti něžné ty vášně, přiznají, že právě tato slabost, neboť přísnějšího označení neužijí, činí jim hrdinu toho milým a budí zájem pro osudy jeho. Přespřílišná udatnost a úporná nepovolnost Karla XII. přivedla na mizinu vlastní jeho zemi a byla nebezpečím všem sousedům; ve zjevu jejich je však tolik lesku a velikosti, že obdivujeme se jim, i schvalovati bychom je mohli do jisté míry, kdyby nejevily mnohdy příliš patrné známky šílenství a rozháranosti. Athéňané osobovali si prvé vynalezení orby a zákonů, a velice si vždy zakládali na dobrodiní, které tím celému lidstvu prokázal i. Honosili se též, a to právem, válečnými svými podniky, hlavně proti těm bezčetným loďstvům a vojskům Peršanů, která vtrhla do Řecka za vlád Daria a Xerxa. Ačkoli však nelze ani srovnati, co do prospěšnosti, onu slávu mírumilovnou s válečnou, přece shledáváme, že řečníci kteří napsali tak důkladné chvalořeči o slavné té obci, s největší zálibou velebili výkony válečné. Lysias, Thukydides, Plato a Isokrates, všichni jeví touž jednostrannost, jež, ač odsuzována klidným rozumem a rozvahou, jeví se tak přirozenou v mysli lidské. Shledáváme, že veliký půvab poesie záleží v živém obrazení vznešených vášní: velkodušnosti, statečnosti, opovrhování štěstím, nebo v obrazích citů něžných, lásky a přátelství, které zahřívají srdce a rozlévají v něm podobné city a hnutí. A ač pozorujeme, že všechny způsoby citu, i nejnepříjemnější, jako žal a hněv, vzbuzeny poesií, uspokojují nás jakýmsi těžko vysvětlitelným uspořádáním přírody, přece mají ony vznešenější nebo jemnější city zvláštní vliv, a líbí se z více než jedné příčiny nebo zásady, o tom ani nemluvě, že ony toliko budí v nás zájem pro osud osob líčených neb vnukají vážnost a příchylnost k jejich povaze. A lze-liž slušně pochybovati, že zrovna tento dar básníků, hýbati city, tato dojemnost a vznešenost citová jest velikou předností, kteráž zvýšena jsouc ještě převelikou svou vzácností, vznáší majitele nad každého člověka té doby, ve které žije. Opatrnost, obratnost, pevnost a laskavá vláda Augustova, zdobena veškerým leskem vznešeného rodu a císařské koruny, činí jej přece jen nerovným soupeřem o slávu s Vergilem, jenž na druhou vážku neklade leč božské krásy básnického svého genia. Již citlivost pro to krásy neboli jemnost vkusu jest sama krásou v každé povaze, protože poskytuje nejčistších, nejtrvalejších a nejnevinnějších požitků. Toť jsou některé příklady cenných vlastností, kterých si vážíme pro bezprostřednou rozkoš, již skytají majiteli. Nijaký zřetel na prospěšnost nebo budoucí blahodárné následky nepřispívá k tomuto citu pochvaly; přece však je podoben onomu druhému citu, který vzniká ze zřetele na veřejnou neb soukromou prospěšnost. Totéž společenské spolucítění s lidským štěstím neb neštěstím jest původem obou; tuto shodu pak ve všech částech přítomné theorie lze právem pokládati za potvrzení její.
SECTION VIII. of qualities immediately agreeable to others. It is the nature and, indeed, the definition of virtue, that it is a quality of the mind agreeable to or approved of by every one who considers or contemplates it. But some qualities produce pleasure, because they are useful to society, or useful or agreeable to the person himself; others produce it more immediately, which is the case with the class of virtues here considered. As the mutual shocks, in society, and the oppositions of interest and self-love have constrained mankind to establish the laws of justice, in order to preserve the advantages of mutual assistance and protection: in like manner, the eternal contrarieties, in company, of men’s pride and self-conceit, have introduced the rules of good manners or politeness, in order to facilitate the intercourse of minds, and an undisturbed commerce and conversation. Among well-bred people, a mutual deference is affected; Contempt of others disguised; Authority concealed; Attention given to each in his turn; And an easy stream of conversation maintained, without vehemence, without interruption, without eagerness for victory, and without any airs of superiority. These attentions and regards are immediately agreeable to others, abstracted from any consideration of utility or beneficial tendencies: they conciliate affection, promote esteem, and extremely enhance the merit of the person who regulates his behaviour by them. Many of the forms of breeding are arbitrary and casual; but the thing expressed by them is still the same. A Spaniard goes out of his own house before his guest, to signify that he leaves him master of all. In other countries, the landlord walks out last, as a common mark of deference and regard. But, in order to render a man perfect good company, he must have wit and ingenuity as well as good manners. What wit is, it may not be easy to define; but it is easy surely to determine that it is a quality immediately agreeable to others, and communicating, on its first appearance, a lively joy and satisfaction to every one who has any comprehension of it. The most profound metaphysics, indeed, might be employed in explaining the various kinds and species of wit; and many classes of it, which are now received on the sole testimony of taste and sentiment, might, perhaps, be resolved into more general principles. But this is sufficient for our present purpose, that it does affect taste and sentiment, and bestowing an immediate enjoyment, is a sure source of approbation and affection. In countries where men pass most of their time in conversation, and visits, and assemblies, these companionable qualities, so to speak, are of high estimation, and form a chief part of personal merit. In countries where men live a more domestic life, and either are employed in business, or amuse themselves in a narrower circle of acquaintance, the more solid qualities are chiefly regarded. Thus, I have often observed, that, among the French, the first questions with regard to a stranger are, Is he polite? Has he wit? In our own country, the chief praise bestowed is always that of a good-natured, sensible fellow. In conversation, the lively spirit of dialogue is agreeable, even to those who desire not to have any share in the discourse: Hence the teller of long stories, or the pompous declaimer, is very little approved of. But most men desire likewise their turn in the conversation, and regard, with a very evil eye, that loquacity which deprives them of a right they are naturally so jealous of. There is a sort of harmless liars, frequently to be met with in company, who deal much in the marvellous. Their usual intention is to please and entertain; but as men are most delighted with what they conceive to be truth, these people mistake extremely the means of pleasing, and incur universal blame. Some indulgence, however, to lying or fiction is given in humorous stories; because it is there really agreeable and entertaining, and truth is not of any importance. Eloquence, genius of all kinds, even good sense, and sound reasoning, when it rises to an eminent degree, and is employed upon subjects of any considerable dignity and nice discernment; all these endowments seem immediately agreeable, and have a merit distinct from their usefulness. Rarity, likewise, which so much enhances the price of every thing, must set an additional value on these noble talents of the human mind. Modesty may be understood in different senses, even abstracted from chastity, which has been already treated of. It sometimes means that tenderness and nicety of honour, that apprehension of blame, that dread of intrusion or injury towards others, that pudor, which is the proper guardian of every kind of virtue, and a sure preservative against vice and corruption. But its most usual meaning is when it is opposed to impudence and arrogance, and expresses a diffidence of our own judgment, and a due attention and regard for others. In young men chiefly, this quality is a sure sign of good sense; and is also the certain means of augmenting that endowment, by preserving their ears open to instruction, and making them still grasp after new attainments. But it has a further charm to every spectator; by flattering every man’s vanity, and presenting the appearance of a docile pupil, who receives, with proper attention and respect, every word they utter. Ethic. ad Nicomachum. Men have, in general, a much greater propensity to overvalue than undervalue themselves; notwithstanding the opinion of Aristotle. This makes us more jealous of the excess on the former side, and causes us to regard, with a peculiar indulgence, all tendency to modesty and self-diffidence; as esteeming the danger less of falling into any vicious extreme of that nature. It is thus in countries where men’s bodies are apt to exceed in corpulency, personal beauty is placed in a much greater degree of slenderness, than in countries where that is the most usual defect. Being so often struck with instances of one species of deformity, men think they can never keep at too great a distance from it, and wish always to have a leaning to the opposite side. In like manner, were the door opened to self-praise, and were Montaigne’s maxim observed, that one should say as frankly, I have sense, I have learning, I have courage, beauty, or wit, as it is sure we often think so; were this the case, I say, every one is sensible that such a flood of impertinence would break in upon us, as would render society wholly intolerable. For this reason custom has established it as a rule, in common societies, that men should not indulge themselves in self-praise, or even speak much of themselves; and it is only among intimate friends or people of very manly behaviour, that one is allowed to do himself justice. Nobody finds fault with Maurice, Prince of Orange, for his reply to one who asked him, whom he esteemed the first general of the age, “The marquis of Spinola”, said he, “is the second.” Though it is observable, that the self-praise implied is here better implied, than if it had been directly expressed, without any cover or disguise. Quintil. lib. v. cap. 12. He must be a very superficial thinker, who imagines that all instances of mutual deference are to be understood in earnest, and that a man would be more esteemable for being ignorant of his own merits and accomplishments. A small bias towards modesty, even in the internal sentiment, is favourably regarded, especially in young people; and a strong bias is required in the outward behaviour; but this excludes not a noble pride and spirit, which may openly display itself in its full extent, when one lies under calumny or oppression of any kind. The generous contumacy of Socrates, as Cicero calls it, has been highly celebrated in all ages; and when joined to the usual modesty of his behaviour, forms a shining character. Iphicrates, the Athenian, being accused of betraying the interests of his country, asked his accuser, “Would you,” says he, “have, on a like occasion, been guilty of that crime?” “By no means,” replied the other. “And can you then imagine”, cried the hero, “that Iphicrates would be guilty?” In short, a generous spirit and self-value, well founded, decently disguised, and courageously supported under distress and calumny, is a great excellency, and seems to derive its merit from the noble elevation of its sentiment, or its immediate agreeableness to its possessor. In ordinary characters, we approve of a bias towards modesty, which is a quality immediately agreeable to others: the vicious excess of the former virtue, namely, insolence or haughtiness, is immediately disagreeable to others; the excess of the latter is so to the possessor. Thus are the boundaries of these duties adjusted. A desire of fame, reputation, or a character with others, is so far from being blameable, that it seems inseparable from virtue, genius, capacity, and a generous or noble disposition. An attention even to trivial matters, in order to please, is also expected and demanded by society; and no one is surprised, if he find a man in company to observe a greater elegance of dress and more pleasant flow of conversation, than when he passes his time at home, and with his own family. Wherein, then, consists vanity, which is so justly regarded as a fault or imperfection. It seems to consist chiefly in such an intemperate display of our advantages, honours, and accomplishments; in such an importunate and open demand of praise and admiration, as is offensive to others, and encroaches too far on their secret vanity and ambition. It is besides a sure symptom of the want of true dignity and elevation of mind, which is so great an ornament in any character. For why that impatient desire of applause; as if you were not justly entitled to it, and might not reasonably expect that it would for ever at tend you? Why so anxious to inform us of the great company which you have kept; the obliging things which were said to you; the honours, the distinctions which you met with; as if these were not things of course, and what we could readily, of ourselves, have imagined, without being told of them? Decency, or a proper regard to age, sex, character, and station in the world, may be ranked among the qualities which are immediately agreeable to others, and which, by that means, acquire praise and approbation. An effeminate behaviour in a man, a rough manner in a woman; these are ugly because unsuitable to each character, and different from the qualities which we expect in the sexes. It is as if a tragedy abounded in comic beauties, or a comedy in tragic. The disproportions hurt the eye, and convey a disagreeable sentiment to the spectators, the source of blame and disapprobation. This is that indecorum, which is explained so much at large by Cicero in his Offices. Among the other virtues, we may also give cleanliness a place; since it naturally renders us agreeable to others, and is no inconsiderable source of love and affection. No one will deny, that a negligence in this particular is a fault; and as faults are nothing but smaller vices, and this fault can have no other origin than the uneasy sensation which it excites in others; we may, in this instance, seemingly so trivial, clearly discover the origin of moral distinctions, about which the learned have involved themselves in such mazes of perplexity and error. But besides all the agreeable qualities, the origin of whose beauty we can, in some degree, explain and account for, there still remains something mysterious and inexplicable, which conveys an immediate satisfaction to the spectator, but how, or why, or for what reason, he cannot pretend to determine. There is a manner, a grace, an ease, a genteelness, an I-know-not-what, which some men possess above others, which is very different from external beauty and comeliness, and which, however, catches our affection almost as suddenly and powerfully. And though this manner be chiefly talked of in the passion between the sexes, where the concealed magic is easily explained, yet surely much of it prevails in all our estimation of characters, and forms no inconsiderable part of personal merit. This class of accomplishments, therefore, must be trusted entirely to the blind, but sure testimony of taste and sentiment; and must be considered as a part of ethics, left by nature to baffle all the pride of philosophy, and make her sensible of her narrow boundaries and slender acquisitions. We approve of another, because of his wit, politeness, modesty, decency, or any agreeable quality which he possesses; although he be not of our acquaintance, nor has ever given us any entertainment, by means of these accomplishments. The idea, which we form of their effect on his acquaintance, has an agreeable influence on our imagination, and gives us the sentiment of approbation. This principle enters into all the judgments which we form concerning manners and characters.	Oddíl VIII. o vlastnostech bezprostředně jiným příjemných. Jest podstatou a vlastně i definicí ctnosti, že jest vlastností příjemnou a chvály hodnou každému, kdo ji pozoruje. Avšak některé vlastnosti působí potěšeni, protože jsou prospěšny společnosti, aneb prospěšny nebo příjemny osobě samé; jiné působí potěšení bezprostředněji, což platí o druhu ctností tuto uvažovaných. Jako vzájemné nárazy ve společnosti lidské a protiv zájmů a sebelásky donutily lidstvo, že stanovilo zákony spravedlnosti, aby zachovaly se výhody vzájemné pomoci a ochrany, tak i věčná protivnost lidské hrdosti a domýšlivosti v obcování společenském zavedla pravidla dobrých mravu neb zdvořilosti, aby s usnadnil styk duchů a nerušenost družnosti a hovoru. Mezi dobře vychovanými lidmi dává se na jevo vzájemná vážnost, opovrhování jinými a vlastní převaha se tají, pozornost věnuje se každému jednotlivci a volný proud hovoru se udržuje bez prudkosti, bez přerušování, beze snahy po vítězství a bez projevování vyvýšenosti. Tato pozornost, ten ohled jsou bezprostředně příjemny jiným bez všelikého zřetele ku prospěšnosti neb dobrodějným cílům: získávají si lásku, budí úctu a zvýšují cenu osoby, která řídí jimi své chováni. Mnohé z těchto forem dobrého vychování jsou libovolné a nahodilé, avšak věc jimi vyjádřená jest, vždy stejná Španěl vychází z vlastního svého domu před hostem, na znamení, že zůstavuje ho pánem všeho., V jiných zemích vychází hospodář poslední, což jest obvyklým znakem úcty a slušnosti. Aby však člověk se stal dokonale dobrým společníkem, musí míti vtip a duchaplnost. Co vtip jest, nelze asi snadno vyměřiti; ale zajisté snadno stanovíme, že jest to vlastnost jiným bezprostředně příjemná a sdělující, jakmile se objeví, radost a uspokojení každému, kdo má pochopení pro ni. Mohliť bychom v skutku užiti nejhlubší metafysiky, vykládajíce různé způsoby a druhy vtipu; a mnohé odrudy jeho, které jsou nám vtipem toliko dle svědectví vkusu a citu, daly by se snad uvésti na zásady povšechnější. Ale k přítomnému našemu účelu postačí, že vtip působí na vkus a cit a poskytuje bezprostředný požitek, že je pramenem chvály a záliby. V zemích, kde lidé větší část času svého tráví hovorem, návštěvami, schůzkami, těší se tyto společnické vlastnosti veliké úctě a jsou hlavní součástkou osobní ceny. V zemích, kde lidé vedou život domáčtější a buď jsou zaujati prací anebo baví se v užším kruhu známých, hledí se hlavně na vlastnosti vážnější. Tak jsem často pozoroval, že mezi Francouzy první otázky stran cizince bývají: Je zdvořilý, je vtipný? V Anglii bývá největší chválou, je-li kdo dobrosrdečný, rozumný. V hovoru je svižný duch rozmluvy příjemným i těm, kdo nechtějí bráti podílu v zábavě; proto málo libujeme si vyprávěče dlouhých historií nebo slavnostního vykladače. Většina lidí však žádá si dočkati se své řady v rozmluvě a proto velmi nerada vidí povídavost, která ji připravuje o právo, jehož přirozeně hájí ta žárlivě. Často setkáváme se ve společnostech s jakýmsi druhem neškodných lhářů, kteří rádi dávají k lepšímu věci podivuhodné. Obyčejně bývá jejich účelem líbiti se a baviti; že však lidé mají největší zálibu v tom co pokládají za pravdu, mýlívají se oni vyprávěči velice v prostředcích záliby a vydávají se všeobecné pohaně. Jakési shovívavosti dopřáváme však lži neb smyšlence ve vypravovánkách humoristických protože jest tu skutečně pří jemnou a zábavnou a že na pravdě tu nezáleží. Výmluvnost, všeliký um i zdrav rozum a správná soudnost, dosahují-li vynikajícího stupně a obírají-li se předměty důstojnými a přesnými, veškeré tyto vlohy jeví se bezprostředně pří jemnými a mají cenu mimo svou prospěšnost. I vzácnost, která tak velice zvýšuje cenu všeho, musí těmto ušlechtilým darům lidského ducha dodávati další ceny. Skromnost lze pojmouti v různém smyslu, i nehledě ke cudnosti, o které již jsme pojednali. Mnohdy označuje onu jemnost a citlivost cti, onen strach před hanou, onu bázeň před obtěžováním jiných neb ubližováním jim, onu stydlivost, která je vlastní strážkyní všeliké ctnosti a spolehlivou ochrankyní proti neřesti a špatnosti. Nejobyčejnější její význam však jest, když stavíme ji proti nestydatosti a nadutosti; vyjadřuje tu nedůvěru k vlastní soudnosti a slušný zřetel a ohled na jiné. Zvláště u jinochů jest vlastnost ta bezpečným znamením rozumu, jakož jest i jistým prostředkem k jeho rozšíření, ježto otvírá sluch pro poučení a vede ke snaze, nabývati nových předností. Má však i další půvab pro každého pozorovatele, neboť lichotí marnivosti každého, budíc v něm domněnku, že má před sebou učelivého žáka, jenž s patřičnou pozorností a úctou přijímá každé pronesené slovo. Ethic. ad Nicomachum. Lidé mají vůbec mnohem větší náklonnost, přeceňovati než nedoceňovati se, -- proti mínění Aristotelovu. To nás činí mnohem přísnějšími ke každé přílišnosti v onom směru a působí, že s obzvláštní shovívavostí pohlížíme na každou náchylnost ke skromnosti a ostýchavosti, jako bychom nebáli se tolik nebezpečí, že se upadne v n pravou přílišnost ve směru tomto. Tak se stává, Že v zemích, kde přílišná tělnatost bývá častou, krása tělesná vyhledává se ve mnohem vyšším stupni štíhlosti než v zemích, kde tato bývá nejobyčejnější vadou. Majíce tak často před očima příklady jednoho druhu netvárnosti, domnívají se lidé, že se jí ani dosti vystříhati nemohou a žádají si vždy míti náchylnost ve směru opačném. Podobně, kdyby měla se vrata otevříti sebechvále a kdyby se mělo vyhovovati zásadě Montaigne-ově, že lidé by právě tak otevřeně měli prohlašovati: Já mám rozum, já jsem učený, udatný krásný nebo vtipný, jako zajisté často o sobě se domníváme; kdyby tomu tak bylo, pravím, zajisté každý uzná, že by taková spousta drzosti se na nás přihrnula, až by život společenský se stal zhola nesnesitelným. Z toho důvodu stanovil zvyk pravidlem pro obyčejné společnosti, aby lidé nehověli si v sebechvále, ano aby ani mnoho o sobě nemluvili; a toliko mezi důvěrnými přáteli neb lidmi chování velmi statečného je dovoleno, býti k sobě spravedlivý. Nikdo nezazlí Mořici; princi Oranžkému, že odpověděl komusi, jenž se ho ptal, koho pokládá za prvního vojevůdce své doby: Markýz de Spinola je druhý; ač i tu lze poznamenati, že sebechvála tato lépe tu zůstala utajenou, než kdyby byla bývala pronesena, přímo, bez roušky neb přetvářky. Musel by býti velmi povrchním myslitelem, kdo by se domýšlel, že všechny případy vzájemných poklon třeba pojímati vážně a že člověk byl by úcty hodnější, kdyby nebyl si vědom svých zásluh a předností. Quinctil. lib. V. cap. 12. Malá náchylnost ke skromnosti, i v citu vniterném; bývá ráda vídána, hlavně u mladých lidí; silná pak náchylnost vyžaduje se v chováni vnějším; tato však nevylučuje ušlechtilou hrdost a statečnost, která smí se projeviti otevřeně v plném objemu, bráníme-li se pomluvě neb útisku nějakému. Šlechetná urputnost Sokratova byla ve všech dobách vysoce velebena; činí ve spojení s obvyklou jeho skromností skvělou povahu. Ifikrates athénský, jsa obžalován, že zradil prospěch své vlasti, otázal se žalobce: Byl bys ty se v podobném případě dopustil onoho zločinu? Nikoli, odpověděl tento. A můžeš se domýšleti, zvolal hrdina, že Ifikrates se ho dopustil? Zkrátka, velkomyslný duch a sebevážnost, dobře založeny, slušně ukryty a mužně hájeny v nouzi neb pomluvě, jsou velikou výtečností, jejíž cena jak se zdá, pochází z ušlechtilé výsosti toho citu neb z bezprostředné příjemnosti, již poskytuje vlastníku. U povah obyčejných schvalujeme sklon ke skromnosti, kteráž je vlastnosti jiným bezprostředně příjemnou. Nepravá přílišnost ctnosti prve, totiž drzost neb nadutost jest bezprostředně nepříjemnou jiným; přílišnost druhé zase vlastníku. Tak jsou upraveny hranice těchto povinností. Touha po slávě, věhlasu neb dobrém jméně u jiných není nejen hany hodna, nýbrž zdá se spíše nerozlučnou od ctnosti, genia, schopnosti a velkodušné i šlechetné mysli. Dbalost i věcí malicherných, za účelem zalíbení se, též se společností očekává a žádá; a nikdo není překvapen, shledá-li, že člověk některý si dává záležeti ve společnosti na eleganci oděvu a příjemné plynnosti hovoru více, než když bývá doma s vlastní svou rodinou. V čem tedy záleží marnivost, kterou tak právem pokládáme za vadu neb nedostatek? Zdá se, že záleží hlavně v tak nemírném okazování svých výhod, důstojností a předností; v tak neodbytném a odkrytém dožadování se pochvaly a obdivu, že stává se urážlivým pro jiné a zasahuje příliš daleko do zvláštní jejich tajné marnivosti a ctižádostivosti. Jest mimo to bezpečným znakem nedostatku pravé důstojnosti a povýšenosti ducha, která je každé povaze k tak velké ozdobě. Neboť nač tato netrpělivá žádost pochvaly, jako byste snad neměli spravedlivého nároku na ni a nesměli právem očekávati, že se vám ji vždy dostane? Proč honem vyprávěti nám o vznešené společnosti, s níž jste obcovali; co zdvořilého vám řekli; o poctách a vyznamenáních, jichž se vám dostalo, jako by to nebyly věci samozřejmé, jichž jsme se mohli sami domýšleti, aniž byste o nich vyprávěli? Slušnost neboli náležitý zřetel ke věku, pohlaví povaze a postavení ve světě, lze počítati mezi vlastnosti jiným bezprostředně příjemné, jež právě proto docházejí pochvaly a uznání. Zženštilé chování u muže, drsné chování u ženy jest ošklivé, protože nehodí se k povaze a různí se od vlastností, které u obou pohlaví očekáváme. Věc má se tak, jako kdyby truchlohra překypovala veselostí a veselohra tragikou. Tyto nesrovnalosti urážejí oko a budí nepříjemný cit v pozorovatelích, pramen to nespokojenosti. To jest indecorum tak důkladně vyložené Ciceronem v de officiis. Mezi ostatními ctnostmi můžeme uvésti i čistotnost, jež činí nás pří jemnými jiným a jest značným pramenem lásky a přízně. Nikdo nepopře, že nedbalost v té věci jest vadou; a protože vady nejsou leč menší neřesti, a tato vada nemůže míti jiného původu než nemilý pocit, který budí u jiných, můžeme v tomto zdánlivě tak malicherném případě seznati původ mravních rozlišování, která zavedla učence v takový zmatek rozpaků a omylů. Ale kromě těchto příjemných vlastností, jejichž krásu dovedeme poněkud vyložiti a vystopovati, zbývá ještě něco tajemného a nevysvětlitelného, co budí v pozorovatel i bezprostředné uspokojení, ač nedovede stanoviti, jak proč neb k čemu. Jest to jakýsi způsob, půvab, nenucenost, uhlazenost, jakési něco, co někteří lidé mají nad jiné, co jest velice rozdíl no od vnější krásy a způsobnosti a co skoro stejně náhle a mocně získává si náklonnost naši. A ačkoli se na tento způsob naráží hlavně při lásce pohlavní, kde utajené to kouzlo snadno lze vyložiti, přece značný vliv má i na veškeré naše oceňování povah, a činí nikoli nepatrnou část osobní ceny. Tento druh předností třeba tudíž zůstaviti úplně slepému ale bezpečnému svědectví vkusu a citu; a dlužno pokládati jej za část ethiky, určenou od přírody k tomu, aby zahanbovala pýchu filosofů a nedala jí zapomenouti na úzké její hranice a chatrné její vymoženosti. Nalézáme zálibu v jiném pro jeho vtip, zdvořilost, skromnost, slušnost, neb jakoukoli jeho pří jemnou vlastnost, třeba nebyl z našich známých aniž způsobil nám potěšení těmi přednostmi. Představa, již si tvoříme o jejich účinku na jeho známé, má pří jemný vliv na naši obraznost a budí v nás pocit záliby. Tento prvek nalézáme ve všech úsudcích, které činíme o mravech a povahách.
SECTION IX. conclusion. Part I. It may justly appear surprising that any man in so late an age, should find it requisite to prove, by elaborate reasoning, that personal merit consists altogether in the possession of mental qualities, useful or agreeable to the person himself or to others. It might be expected that this principle would have occurred even to the first rude, unpractised enquirers concerning morals, and been received from its own evidence, without any argument or disputation. Whatever is valuable in any kind, so naturally classes itself under the division of useful or agreeable, the utile or the dulce, that it is not easy to imagine why we should ever seek further, or consider the question as a matter of nice research or inquiry. And as every thing useful or agreeable must possess these qualities with regard either to the person himself or to others, the complete delineation or description of merit seems to be performed as naturally as a shadow is cast by the sun, or an image is reflected upon water. If the ground, on which the shadow is cast, be not broken and uneven; nor the surface from which the image is reflected, disturbed and confused; a just figure is immediately presented, without any art or attention. And it seems a reasonable presumption, that systems and hypotheses have perverted our natural understanding, when a theory, so simple and obvious, could so long have escaped the most elaborate examination. Qualities useful to others. Qualities useful to the person himself. Qualities immediately agreeable to others, Qualities immediately agreeable to the person himself But however the case may have fared with philosophy, in common life these principles are still implicitly maintained; nor is any other topic of praise or blame ever recurred to, when we employ any panegyric or satire, any applause or censure of human action and behaviour. If we observe men, in every intercourse of business or pleasure, in every discourse and conversation, we shall find them nowhere, except the schools, at any loss upon this subject. What so natural, for instance, as the following dialogue? You are very happy, we shall suppose one to say, addressing himself to another, that you have given your daughter to Cleanthes. He is a man of honour and humanity. Every one, who has any intercourse with him, is sure of fair and kind treatment. I congratulate you too, says another, on the promising expectations of this son-in-law; whose assiduous application to the study of the laws, whose quick penetration and early knowledge both of men and business, prognosticate the greatest honours and advancement. You surprise me, replies a third, when you talk of Cleanthes as a man of business and application. I met him lately in a circle of the gayest company, and he was the very life and soul of our conversation: so much wit with good manners; so much gallantry without affectation; so much ingenious knowledge so genteelly delivered, I have never before observed in any one. You would admire him still more, says a fourth, if you knew him more familiarly. That cheerfulness, which you might remark in him, is not a sudden flash struck out by company: it runs through the whole tenor of his life, and preserves a perpetual serenity on his countenance, and tranquillity in his soul. He has met with severe trials, misfortunes as well as dangers; and by his greatness of mind, was still superior to all of them. The image, gentlemen, which you have here delineated of Cleanthes, cried I, is that of accomplished merit. Each of you has given a stroke of the pencil to his figure; and you have unawares exceeded all the pictures drawn by Gratian or Castiglione. A philosopher might select this character as a model of perfect virtue. And as every quality which is useful or agreeable to ourselves or others is, in common life, allowed to be a part of personal merit; so no other will ever be received, where men judge of things by their natural, unprejudiced reason, without the delusive glosses of superstition and false religion. Celibacy, fasting, penance, mortification, self-denial, humility, silence, solitude, and the whole train of monkish virtues; for what reason are they everywhere rejected by men of sense, but because they serve to no manner of purpose; neither advance a man’s fortune in the world, nor render him a more valuable member of society; neither qualify him for the entertainment of company, nor increase his power of self-enjoyment? We observe, on the contrary, that they cross all these desirable ends; stupify the understanding and harden the heart, obscure the fancy and sour the temper. We justly, therefore, transfer them to the opposite column, and place them in the catalogue of vices; nor has any superstition force sufficient among men of the world, to pervert entirely these natural sentiments. A gloomy, hair-brained enthusiast, after his death, may have a place in the calendar; but will scarcely ever be admitted, when alive, into intimacy and society, except by those who are as delirious and dismal as himself. It seems a happiness in the present theory, that it enters not into that vulgar dispute concerning the degrees of benevolence or self-love, which prevail in human nature; a dispute which is never likely to have any issue, both because men, who have taken part, are not easily convinced, and because the phænomena, which can be produced on either side, are so dispersed, so uncertain, and subject to so many interpretations, that it is scarcely possible accurately to compare them, or draw from them any determinate inference or conclusion. It is sufficient for our present purpose, if it be allowed, what surely, without the greatest absurdity cannot be disputed, that there is some benevolence, however small, infused into our bosom; some spark of friendship for human kind; some particle of the dove kneaded into our frame, along with the elements of the wolf and serpent. Let these generous sentiments be supposed ever so weak; let them be insufficient to move even a hand or finger of our body, they must still direct the determinations of our mind, and where everything else is equal, produce a cool preference of what is useful and serviceable to mankind, above what is pernicious and dangerous. A moral distinction, therefore, immediately arises; a general sentiment of blame and approbation; a tendency, however faint, to the objects of the one, and a proportionable aversion to those of the other. Nor will those reasoners, who so earnestly maintain the predominant selfishness of human kind, be any wise scandalized at hearing of the weak sentiments of virtue implanted in our nature. On the contrary, they are found as ready to maintain the one tenet as the other; and their spirit of satire (for such it appears, rather than of corruption) naturally gives rise to both opinions; which have, indeed, a great and almost an indissoluble connexion together. Avarice, ambition, vanity, and all passions vulgarly, though improperly, comprised under the denomination of self-love, are here excluded from our theory concerning the origin of morals, not because they are too weak, but because they have not a proper direction for that purpose. The notion of morals implies some sentiment common to all mankind, which recommends the same object to general approbation, and makes every man, or most men, agree in the same opinion or decision concerning it. It also implies some sentiment, so universal and comprehensive as to extend to all mankind, and render the actions and conduct, even of the persons the most remote, an object of applause or censure, according as they agree or disagree with that rule of right which is established. These two requisite circumstances belong alone to the sentiment of humanity here insisted on. The other passions produce in every breast, many strong sentiments of desire and aversion, affection and hatred; but these neither are felt so much in common, nor are so comprehensive, as to be the foundation of any general system and established theory of blame or approbation. When a man denominates another his enemy, his rival, his antagonist, his adversary, he is understood to speak the language of self-love, and to express sentiments, peculiar to himself, and arising from his particular circumstances and situation. But when he bestows on any man the epithets of vicious or odious or depraved, he then speaks another language, and expresses sentiments, in which he expects all his audience are to concur with him. He must here, therefore, depart from his private and particular situation, and must choose a point of view, common to him with others; he must move some universal principle of the human frame, and touch a string to which all mankind have an accord and symphony. If he mean, therefore, to express that this man possesses qualities, whose tendency is pernicious to society, he has chosen this common point of view, and has touched the principle of humanity, in which every man, in some degree, concurs. While the human heart is compounded of the same elements as at present, it will never be wholly indifferent to public good, nor entirely unaffected with the tendency of characters and manners. And though this affection of humanity may not generally be esteemed so strong as vanity or ambition, yet, being common to all men, it can alone be the foundation of morals, or of any-general system of blame or praise. One man’s ambition is not another’s ambition, nor will the same event or object satisfy both; but the humanity of one man is the humanity of every one, and the same object touches this passion in all human creatures. But the sentiments, which arise from humanity, are not only the same in all human creatures, and produce the same approbation or censure; but they also comprehend all human creatures; nor is there any one whose conduct or character is not, by their means, an object to every one of censure or approbation. On the contrary, those other passions, commonly denominated selfish, both produce different sentiments in each individual, according to his particular situation; and also contemplate the greater part of mankind with the utmost indifference and unconcern. Whoever has a high regard and esteem for me flatters my vanity; whoever expresses contempt mortifies and displeases me; but as my name is known but to a small part of mankind, there are few who come within the sphere of this passion, or excite, on its account, either my affection or disgust. But if you represent a tyrannical, insolent, or barbarous behaviour, in any country or in any age of the world, I soon carry my eye to the pernicious tendency of such a conduct, and feel the sentiment of repugnance and displeasure towards it. No character can be so remote as to be, in this light, wholly indifferent to me. What is beneficial to society or to the person himself must still be preferred. And every quality or action, of every human being, must, by this means, be ranked under some class or denomination, expressive of general censure or applause. It seems certain, both from reason and experience, that a rude, untaught savage regulates chiefly his love and hatred by the ideas of private utility and injury, and has but faint conceptions of a general rule or system of behaviour. The man who stands opposite to him in battle, he hates heartedly, not only for the present moment, which is almost unavoidable, but for ever after; nor is he satisfied without the most extreme punishment and vengeance. But we, accustomed to society, and to more enlarged reflections, consider, that this man is serving his own country and community; that any man, in the same situation, would do the same; that we ourselves, in like circumstances, observe a like conduct; that; in general, human society is best supported on such maxims: and by these suppositions and views, we correct, in some measure, our ruder and narrower positions. And though much of our friendship and enemity be still regulated by private considerations of benefit and harm, we pay, at least, this homage to general rules, which we are accustomed to respect, that we commonly perver our adversary’s conduct, by imputing malice or injustice to him, in order to give vent to those passions, which arise from self-love and private interest. When the heart is full of rage, it never wants pretences of this nature; though sometimes as frivolous, as those from which Horace, being almost crushed by the fall of a tree, effects to accuse of parricide the first planter of it. What more, therefore, can we ask to distinguish the sentiments, dependent on humanity, from those connected with any other passion, or to satisfy us, why the former are the origin of morals, not the latter? Whatever conduct gains my approbation, by touching my humanity, procures also the applause of all mankind, by affecting the same principle in them; but what serves my avarice or ambition pleases these passions in me alone, and affects not the avarice and ambition of the rest of mankind. There is no circumstance of conduct in any man, provided it have a beneficial tendency, that is not agreeable to my humanity, however remote the person; but every man, so far removed as neither to cross nor serve my avarice and ambition, is regarded as wholly indifferent by those passions. The distinction, therefore, between these species of sentiment being so great and evident, language must soon be moulded upon it, and must invent a peculiar set of terms, in order to express those universal sentiments of censure or approbation, which arise from humanity, or from views of general usefulness and its contrary. Virtue and vice become then known: Morals are recognized: Certain general ideas are framed of human conduct and behaviour: Such measures are expected from men in such situations: This action is determined to be conformable to our abstract rule; that other, contrary. And by such universal principles are the particular sentiments of self-love frequently controlled and limited. From instances of popular tumults, seditions, factions, panics, and of all passions, which are shared with a multitude, we may learn the influence of society in exciting and supporting any emotion; while the most ungovernable disorders are raised, we find, by that means, from the slightest and most frivolous occasions. Solon was no very cruel, though, perhaps, an unjust legislator, who punished neuters in civil wars; and few, I believe, would, in such cases, incur the penalty, were their affection and discourse allowed sufficient to absolve them. No selfishness, and scarce any philosophy, have there force sufficient to support a total coolness and indifference; and he must be more or less than man, who kindles not in the common blaze. What wonder then, that moral sentiments are found of such influence in life; though springing from principles, which may appear, at first sight, somewhat small and delicate? But these principles, we must remark, are social and universal; they form, in a manner, the party of humankind against vice or disorder, its common enemy. And as the benevolent concern for others is diffused, in a greater or less degree, over all men, and is the same in all, it occurs more frequently in discourse, is cherished by society and conversation, and the blame and approbation, consequent on it, are thereby roused from that lethargy into which they are probably lulled, in solitary and uncultivated nature. Other passions, though perhaps originally stronger, yet being selfish and private, are often overpowered by its force, and yield the dominion of our breast to those social and public principles. Another spring of our constitution, that brings a great addition of force to moral sentiments, is the love of fame; which rules, with such uncontrolled authority, in all generous minds, and is often the grand object of all their designs and undertakings. By our continual and earnest pursuit of a character, a name, a reputation in the world, we bring our own deportment and conduct frequently in review, and consider how they appear in the eyes of those who approach and regard us. This constant habit of surveying ourselves, as it were, in reflection, keeps alive all the sentiments of right and wrong, and begets, in noble natures, a certain reverence for themselves as well as others, which is the surest guardian of every virtue. The animal conveniencies and pleasures sink gradually in their value; while every inward beauty and moral grace is studiously acquired, and the mind is accomplished in every perfection, which can adorn or embellish a rational creature. Here is the most perfect morality with which we are acquainted: here is displayed the force of many sympathies. Our moral sentiment is itself a feeling chiefly of that nature, and our regard to a character with others seems to arise only from a care of preserving a character with ourselves; and in order to attain this end, we find it necessary to prop our tottering judgment on the correspondent approbation of mankind. But, that we may accommodate matters, and remove if possible every difficulty, let us allow all these reasonings to be false. Let us allow that, when we resolve the pleasure, which arises from views of utility, into the sentiments of humanity and sympathy, we have embraced a wrong hypothesis. Let us confess it necessary to find some other explication of that applause, which is paid to objects, whether inanimate, animate, or rational, if they have a tendency to promote the welfare and advantage of mankind. However difficult it be to conceive that an object is approved of on account of its tendency to a certain end, while the end itself is totally indifferent: let us swallow this absurdity, and consider what are the consequences. The preceding delineation or definition of personal merit must still retain its evidence and authority: it must still be allowed that every quality of the mind, which is useful or agreeable to the person himself or to others, communicates a pleasure to the spectator, engages his esteem, and is admitted under the honourable denomination of virtue or merit. Are not justice, fidelity, honour, veracity, allegiance, chastity, esteemed solely on account of their tendency to promote the good of society? Is not that tendency inseparable from humanity, benevolence, lenity, generosity, gratitude, moderation, tenderness, friendship, and all the other social virtues? Can it possibly be doubted that industry, discretion, frugality, secrecy, order, perseverance, forethought, judgment, and this whole class of virtues and accomplishments, of which many pages would not contain the catalogue; can it be doubted, I say, that the tendency of these qualities to promote the interest and happiness of their possessor, is the sole foundation of their merit? Who can dispute that a mind, which supports a perpetual serenity and cheerfulness, a noble dignity and undaunted spirit, a tender affection and good-will to all around; as it has more enjoyment within itself, is also a more animating and rejoicing spectacle, than if dejected with melancholy, tormented with anxiety, irritated with rage, or sunk into the most abject baseness and degeneracy? And as to the qualities, immediately agreeable to others, they speak sufficiently for themselves; and he must be unhappy, indeed, either in his own temper, or in his situation and company, who has never perceived the charms of a facetious wit or flowing affability, of a delicate modesty or decent genteelness of address and manner. I am sensible, that nothing can be more unphilosophical than to be positive or dogmatical on any subject; and that, even if excessive scepticism could be maintained, it would not be more destructive to all just reasoning and inquiry. I am convinced that, where men are the most sure and arrogant, they are commonly the most mistaken, and have there given reins to passion, without that proper deliberation and suspense, which can alone secure them from the grossest absurdities. Yet, I must confess, that this enumeration puts the matter in so strong a light, that I cannot, at present, be more assured of any truth, which I learn from reasoning and argument, than that personal merit consists entirely in the usefulness or agreeableness of qualities to the person himself possessed of them, or to others, who have any intercourse with him. But when I reflect that, though the bulk and figure of the earth have been measured and delineated, though the motions of the tides have been accounted for, the order and economy of the heavenly bodies subjected to their proper laws, and Infinite itself reduced to calculation; yet men still dispute concerning the foundation of their moral duties. When I reflect on this, I say, I fall back into diffidence and scepticism, and suspect that an hypothesis, so obvious, had it been a true one, would, long ere now, have been received by the unanimous suffrage and consent of mankind. Part II. Having explained the moral approbation attending merit or virtue, there remains nothing but briefly to consider our interested obligation to it, and to inquire whether every man, who has any regard to his own happiness and welfare, will not best find his account in the practice of every moral duty. If this can be clearly ascertained from the foregoing theory, we shall have the satisfaction to reflect, that we have advanced principles, which not only, it is hoped, will stand the test of reasoning and inquiry, but may contribute to the amendment of men’s lives, and their improvement in morality and social virtue. And though the philosophical truth of any proposition by no means depends on its tendency to promote the interests of society; yet a man has but a bad grace, who delivers a theory, however true, which, he must confess, leads to a practice dangerous and pernicious. Why rake into those corners of nature which spread a nuisance all around? Why dig up the pestilence from the pit in which it is buried? The ingenuity of your researches may be admired, but your systems will be detested; and mankind will agree, if they cannot refute them, to sink them, at least, in eternal silence and oblivion. Truths which are pernicious to society, if any such there be, will yield to errors which are salutary and advantageous. But what philosophical truths can be more advantageous to society, than those here delivered, which represent virtue in all her genuine and most engaging charms, and makes us approach her with ease, familiarity, and affection? The dismal dress falls off, with which many divines, and some philosophers, have covered her; and nothing appears but gentleness, humanity, beneficence, affability; nay, even at proper intervals, play, frolic, and gaiety. She talks not of useless austerities and rigours, suffering and self-denial. She declares that her sole purpose is to make her votaries and all mankind, during every instant of their existence, if possible, cheerful and happy; nor does she ever willingly part with any pleasure but in hopes of ample compensation in some other period of their lives. The sole trouble which she demands, is that of just calculation, and a steady preference of the greater happiness. And if any austere pretenders approach her, enemies to joy and pleasure, she either rejects them as hypocrites and deceivers; or, if she admit them in her train, they are ranked, however, among the least favoured of her votaries. And, indeed, to drop all figurative expression, what hopes can we ever have of engaging mankind to a practice which we confess full of austerity and rigour? Or what theory of morals can ever serve any useful purpose, unless it can show, by a particular detail, that all the duties which it recommends, are also the true interest of each individual? The peculiar advantage of the foregoing system seems to be, that it furnishes proper mediums for that purpose. That the virtues which are immediately useful or agreeable to the person possessed of them, are desirable in a view to self-interest, it would surely be superfluous to prove. Moralists, indeed, may spare themselves all the pains which they often take in recommending these duties. To what purpose collect arguments to evince that temperance is advantageous, and the excesses of pleasure hurtful, when it appears that these excesses are only denominated such, because they are hurtful; and that, if the unlimited use of strong liquors, for instance, no more impaired health or the faculties of mind and body than the use of air or water, it would not be a whit more vicious or blameable? It seems equally superfluous to prove, that the companionable virtues of good manners and wit, decency and genteelness, are more desirable than the contrary qualities. Vanity alone, without any other consideration, is a sufficient motive to make us wish for the possession of these accomplishments. No man was ever willingly deficient in this particular. All our failures here proceed from bad education, want of capacity, or a perverse and unpliable disposition. Would you have your company coveted, admired, followed; rather than hated, despised, avoided? Can any one seriously deliberate in the case? As no enjoyment is sincere, without some reference to company and society; so no society can be agreeable, or even tolerable, where a man feels his presence unwelcome, and discovers all around him symptoms of disgust and aversion. But why, in the greater society or confederacy of mankind, should not the case be the same as in particular clubs and companies? Why is it more doubtful, that the enlarged virtues of humanity, generosity, beneficence, are desirable with a view of happiness and self-interest, than the limited endowments of ingenuity and politeness? Are we apprehensive lest those social affections interfere, in a greater and more immediate degree than any other pursuits, with private utility, and cannot be gratified, without some important sacrifice of honour and advantage? If so, we are but ill-instructed in the nature of the human passions, and are more influenced by verbal distinctions than by real differences. Whatever contradiction may vulgarly be supposed between the selfish and social sentiments or dispositions, they are really no more opposite than selfish and ambitious, selfish and revengeful, selfish and vain. It is requisite that there be an original propensity of some kind, in order to be a basis to self-love, by giving a relish to the objects of its pursuit; and none more fit for this purpose than benevolence or humanity. The goods of fortune are spent in one gratification or another: the miser who accumulates his annual income, and lends it out at interest, has really spent it in the gratification of his avarice. And it would be difficult to show why a man is more a loser by a generous action, than by any other method of expense; since the utmost which he can attain by the most elaborate selfishness, is the indulgence of some affection. Now if life, without passion, must be altogether insipid and tiresome; let a man suppose that he has full power of modelling his own disposition, and let him deliberate what appetite or desire he would choose for the foundation of his happiness and enjoyment. Every affection, he would observe, when gratified by success, gives a satisfaction proportioned to its force and violence; but besides this advantage, common to all, the immediate feeling of benevolence and friendship, humanity and kindness, is sweet, smooth, tender, and agreeable, independent of all fortune and accidents. These virtues are besides attended with a pleasing consciousness or remembrance, and keep us in humour with ourselves as well as others; while we retain the agreeable reflection of having done our part towards mankind and society. And though all men show a jealousy of our success in the pursuits of avarice and ambition; yet are we almost sure of their good-will and good wishes, so long as we persevere in the paths of virtue, and employ ourselves in the execution of generous plans and purposes. What other passion is there where we shall find so many advantages united; an agreeable sentiment, a pleasing consciousness, a good reputation? But of these truths, we may observe, men are, of themselves, pretty much convinced; nor are they deficient in their duty to society, because they would not wish to be generous, friendly, and humane; but because they do not feel themselves such. Treating vice with the greatest candour, and making it all possible concessions, we must acknowledge that there is not, in any instance, the smallest pretext for giving it the preference above virtue, with a view of self-interest; except, perhaps, in the case of justice, where a man, taking things in a certain light, may often seem to be a loser by his integrity. And though it is allowed that, without a regard to property, no society could subsist; yet according to the imperfect way in which human affairs are conducted, a sensible knave, in particular incidents, may think that an act of iniquity or infidelity will make a considerable addition to his fortune, without causing any considerable breach in the social union and confederacy. That honesty is the best policy, may be a good general rule, but is liable to many exceptions; and he, it may perhaps be thought, conducts himself with most wisdom, who observes the general rule, and takes advantage of all the exceptions. I must confess that, if a man think that this reasoning much requires an answer, it would be a little difficult to find any which will to him appear satisfactory and convincing. If his heart rebel not against such pernicious maxims, if he feel no reluctance to the thoughts of villainy or baseness, he has indeed lost a considerable motive to virtue; and we may expect that this practice will be answerable to his speculation. But in all ingenuous natures, the antipathy to treachery and roguery is too strong to be counter-balanced by any views of profit or pecuniary advantage. Inward peace of mind, consciousness of integrity, a satisfactory review of our own conduct; these are circumstances, very requisite to happiness, and will be cherished and cultivated by every honest man, who feels the importance of them. Such a one has, besides, the frequent satisfaction of seeing knaves, with all their pretended cunning and abilities, betrayed by their own maxims; and while they purpose to cheat with moderation and secrecy, a tempting incident occurs, nature is frail, and they give into the snare; whence they can never extricate themselves, without a total loss of reputation, and the forfeiture of all future trust and confidence with mankind. But were they ever so secret and successful, the honest man, if he has any tincture of philosophy, or even common observation and reflection, will discover that they themselves are, in the end, the greatest dupes, and have sacrificed the invaluable enjoyment of a character, with themselves at least, for the acquisition of worthless toys and gewgaws. How little is requisite to supply the necessities of nature? And in a view to pleasure, what comparison between the unbought satisfaction of conversation, society, study, even health and the common beauties of nature, but above all the peaceful reflection on one’s own conduct; what comparison, I say, between these and the feverish, empty amusements of luxury and expense? These natural pleasures, indeed, are really without price; both because they are below all price in their attainment, and above it in their enjoyment.	Oddíl IX. závěr. Část I. Právem snad překvapuje, že shledává někdo teprve v naší době nutným, dokazovati podrobným rozumováním, že cena osobní záleží zcela v duševních vlastnostech prospěšných neb příjemných osobě samé nebo jiným. Dalo by se očekávati, že tato pravda mohla napadnouti i prvním neučeným a nezkušeným badatelům o mravnosti, a býti za platnou uznána na základě vlastní své zřejmosti bez jakéhokoli důvodu a sporu. Cokoli jest v jakékoli příčině cenno, řadí se tak přirozeně pod oddíly prospěšna neb příjemna, utile neb dulce, že těžko si domysliti, proč třeba pátrati dále neb činiti z věci té otázku přesného zkoumání a bádání. A protože vše prospěšné a příjemné musí míti tyto vlastnosti vzhledem k osobě samé neb k jiným, zdá se, že úplný obrys a popis ceny oné podává se tak přirozeně, jako stín je vrhán sluncem, nebo obraz ve vodě odrážen. Není-li půda, na kterou stín jest vržen, rozryta a nerovna, ani hladina, od které se obraz odráží, pohnuta a vzrušena, dostavuje se ihned správný obraz, bez jakéhokoli umění neb přičinění. A lze právem souditi, že soustavy a hypothese porušily přirozený náš rozum, když theorie tak prostá a tak na snadě ležící mohla na tak dlouho ujíti nejpodrobnější u koumání. Vlastnosti prospěšné jiným. Vlastnosti prospěšné osobě samé. Vlastnost bezprostředně příjemné jiným. Vlastnosti bezprostředně příjemné osobě samé. Avšak jakkoli měla se věc s filosofií, v životě obecném držíme se zásad těch stále s plnou důvěrou; a kdykoli velebíme neb výsměchem trestáme, chválíme neb kárá lidský skutek nebo chování, vždy dovoláváme se jen tohoto důvodu chvály neb hany. Pozorujeme-li lidi, ať stýkají se za obchodem ne za rozkoší, ať hovoří a baví se, nenalezneme je, nikde -- mimo školy -- na rozpacích v té věci. Co jest, na příklad, přirozenější než následující rozmluva? S dobrou jste se potázal -- tak dejme tomu, praví někdo ke druhému -- že jste dceru svou provdal za Kleantha. Jest to už počestný a hodný. S každým, s kým mu činiti, jedná zajisté spravedlivě a laskavě. Přeji vám též štěstí -- praví druhý -- ke slibné budoucnosti tohoto zetě; lzeť na základě bedlivého jeho studia zákona, bystré pronikavosti a ranné znalosti i lidí i života praktického, věštiti mu nejvyšších hodností a vyznamenání. Překvapujete mne, poznamenává třetí, mluvíce o Kleanthovi jako muži práce a studia. Setkal jsem se s ním nedávno v kroužku nadmíru veselé společnosti, a on právě byl duší naší zábavy; nikdy jsem posud nenašel tolik vtipu vedle tak pěkných způsobu, tolik dvornosti bez přetvářky, tolik ostrovtipného vědění tak lahodně podaného. Ještě více byste si ho zamiloval, praví čtvrtý, kdybyste ho znal důvěrněji. Ona veselost, které jste si u něho povšimnul, není náhlým zábleskem společností vykřesaným, nýbrž prochází veškerým jeho způsobem života, a udržuje stálý jas na jeho tváři a klid v duši. Bylo mu přetrpěti zlé zkoušky, neštěstí i nebezpečí, a velikostí svého ducha zvítězil nade vším. Obraz, pánové, který jste tu načrtali o Kleanthovi, doložil jsem já, jest obra dokonalé výtečnosti. Každý z vás přispěl tahem štětce k jeho podobě, a maně předči li jste veškeré obrazy nakreslené Gratianem a Castiglionem. Filosof mohl by vybrati si tuto povahu za vzor dokonalé ctnosti. A jako se v obecném životě uznává, že každá vlastnost prospěšná neb příjemná nám samým neb jiným jest částí osobní ceny, podobně nebude uznána žádná jiná, kdekoli lidé soudí O věcech dle přirozeného, nepředpojatého rozumu, bez klamných návodů pověr a falešného náboženství. Bezženství, post, pokání, sebeumrtvování, sebezapírání, pokora, mlčení, samota, a celá řada ctností mnišských, -- z jakého důvodu odmítají je všude lidé rozumní, než proto, že k ničemu neslouží; ani světské postavení člověka nezlepšují, ani ho cennějším členem společnosti nečiní; ani ho neuschopňují k pobavení lidí, ani nezvyšují jeho schopnost ke vlastním požitkům? Pozorujeme naopak, že překážejí všem těmto žádoucím účelům: otupují rozum a zatvrzují srdce, zachmuřují obrazotvornost a ztrpčují povahu. Právem tedy přenášíme je do řady protivné, a pojímáme v seznam neřestí; a žádná pověra nemá u lidí světa zkušených dosti síly, aby zvrátila přirozené tyto názory. Mračný, ztřeštěný nadšenec může po smrti najíti místa v kalendáři, sotva však bývá za živa důvěrníkem neb druhem kohokoli, leda těch, již jsou stejně šílení a chmurní jako on. Zdá se býti výhodou pro přítomnou theorii, že nepouští se do sevšednělého sporu stran stupňů blahovůle neb sebelásky, jež se v lidské povaze nalézají. Spor ten nikdy asi nevezme konce, jednak protože lidé, kteří se ho účastnili, dají se těžko přesvědčiti, jednak protože zjevy, které dají se uvésti na obou stranách, jsou tak rozptýleny, nejisty a schopny tolika výkladů, že jest sotva možno, srovnávati je přesně neb odvozovati z nich určit nějaký závěr. Ku přítomnému našemu účelu postačí, přizná-li se, což bez největšího nerozumu nelze ani popříti, že jest jakási blahovůle, jakkoli nepatrná, vštípena v srdce naše, jakási jiskra přátelství pro rod lidský, že jest jakýsi prvek holubičí vehněten v ústrojí naše, a to vedle prvků vlčích a hadích. Nechť pokládáme city tyto za sebe slabší, nechť nedovedou ani pohnouti rukou neb prstem těla našeho, ony přece musí říditi rozhodnutí ducha našeho a, je-li vše ostatní stejno, vésti nás k tomu, že chladně dáváme tomu přednost, co jest prospěšno a lidstvu výhodno, před tím, co jest záhubno a nebezpečno. Povstává tudíž ihned mravní rozlišování, povšechný cit hany neb chvály, tíhnutí, třeba sebe slabší, ku předmětům onoho, a příslušná nechuť ku předmětům tohoto citu. Těm pak rozumcům, kteří tak důrazně hájí převahy sobeckosti u člověka, nebude zajisté na pohoršení, uslyší-li o slabých citech ctnosti vštípených v přirozenost naši. Naopak shledáváme, že stejně ochotně hájí tuto i onu zásadu; výsměšná jejich mysl (neboť takovou zdá se spíše než nadobro pokaženou) přirozeně dává vzniknouti oběma míněním; ona pa vskutku úzce a skoro nerozlučně spolu souvisí. Lakomství, ctižádost, ješitnost a všechny vášně obecně ač nesprávně zahrnuté v pojmenování sebeláska, jsou tu vyloučeny z naší theorie o původu mravnosti; ne že by byly příliš slabé, nýbrž proto, že k tomu účelu příslušným směrem ani netíhnou. Pojem mravnost obsahuje cit nějaký společný veškerému lidstvu, jenž týž předmět všeobecné pochvale doporučuje a působí, že všichni neb nejmnozší lidé se ve svém mínění neb rozhodnutí o tom předmětě srovnávají. Zahrnuje v sobě též jakýsi cit tak všeobecný a obsažný, že vztahuje se na veškeré lidstvo, a činí skutky a chování i osob co nejvzdálenějších předmětem pochvaly neb hany, dle toho srovnávají-li se neb nesrovnávají-li se se stanoveným pravidlem práva Tyto dvě požadované okolnosti náleží toliko citu lidskosti, na který tu důraz klademe. Ostatní vášně budí v každém srdci mnohé silné city žádosti a odporu, náchylnosti a nenávisti; nepociťujeme jich však ani v takové míře vespolek, ani nejsou city ty tak obsažny, aby mohly býti základem povšechné nějaké soustavy neb uznané theorie hany neb pochvaly. Když někdo druhého nazývá svým nepřítelem, soupeřem, protivníkem, odpůrcem, tu víme, že mluví řečí sebelásky a že vyjadřuje city jemu toliko vlastní a vznikající ze zvláštních jeho okolností a poměrů. Když však jinému přisuzuje vlastnosti: neřestný, ohavný neb schátralý, tu mluví řečí jinou, a vyjadřuje city, které dle očekávání jeho budou sdíleny veškerým jeho posluchačstvem. On musí se tu tedy odloučiti od soukromých a zvláštních svých poměru a musí zaujati hledisko společné s ostatními lidmi; mu pohnouti všeobecným nějakým prvkem lidského ústrojí a dotknouti se struny, která nalézá ohlas v celém lidstvu. Chce-li tudíž vyjádřiti, že člověk onen má vlastnosti, jež tíhnou ke škodě společnosti, zaujal toto společné hledisko, a dotknut se tohoto prvku , lidskosti, který se nalezá do jisté mír v každém člověku. Pokud lidské srdce bude složeno z týchž prvků jako nyní, nikdy nebude naprosto netečným k veřejnému dobru ani nadobro lhostejným ke směrům, jimiž tíhnou povahy a mravy. A třeba tento cit lidskosti se obecně nepokládá za tak mocný jako marnivost nebo, ctižádost, přece, jsa všem společný, on jedině může býti základem mravnosti neboli povšechné nějaké soustavy hany neb chvály. Ctižádost jednoho není ctižádostí druhého, a táž příhoda neb věc neuspokojí oba; avšak lidskost jednoho jest lidskostí každého, a týž předmět dotýká se tohoto citu u všech bytostí lidských. Avšak city povstávající z lidskosti jsou netoliko stejné u všech bytostí lidských a budí touž pochvalu neb hanu, nýbrž objímají též všechny lidské bytosti; a není nikoho, jehož chování neb povaha nestávala by se skrze ně předmětem pochvaly neb hany pro každého. Druhé vášně naproti tomu, obecně zvané sobeckými, budí jednak v každém jednotlivci city různé dle zvláštních jeho poměru, jednak hledí na větší část lidstva s největší lhostejností a netečností. Ten kdo má přede mnou vysokou úctu a vážnost, lichotí mé marnivosti; kdo vyjadřuje opovržení, uráží a pokořuje mne; že však jméno mé jest známo toliko malé částce lidstva, přichází jen málo lidí v obvod tohoto citu a budí skrze něj bud libost mou neb nelibost. Líčíte-li však ukrutné, zpupné neb barbarské postupování, ve kterékoli zemi neb době světa, br obrátím oko své ke zhoubnému směru takového chování a pocítím proti němu cit odporu a nelibosti. Žádná povaha nemůže býti dosti vzdálena, aby mi v tomto světle byla zúplna lhostejna. Co jest blahodějným společnosti neb osobě samé, tomu se vždy musí dáti přednost. A každá vlastnost, každý skutek každé bytosti lidské musí tímto způsobem býti zařaděn v nějakou třídu neb pod záhlaví nějaké, vyznačující všeobecnou hanu neb pochvalu. Zdá se jistým na základě rozumu i zkušenosti, že hrubý, nevzdělaný divoch spravuje svou lásku a nenávist hlavně představami soukromé výhody a škody a má jen neurčitý pojem o všeobecném pravidlu neb systému chování. Člověka, jenž stojí proti němu v boji, nenávidí upřímně, nikoli toliko pro ten okamžik, což skoro ani nemůže býti jinak, nýbrž navždy; a nespokojí se bez nejkrajnějšího trestu nebo mst. My však, zvyklí společnosti a úvahám obšírnějším, obracíme zřetel k tomu, že člověk ten slouží své zemi a obci; že by každý člověk v témž postavení činil totéž, že my sami za podobných okolností stejně si vedeme; že vůbec lidská společnost nejvydatněji se opírá o takové zásady, -- takovými pak úvahami a zřeteli opravujeme poněkud surovější a sobecké své vášně. A třeba značná část přátelství a nepřátelství našeho stále ještě spravuje se soukromými ohledy na zisk neb škodu, přece aspoň tolik dbáme pravidel všeobecných, jichž zvykli jsme si vážiti, že obyčejně znetvořujeme chování protivníkovo, přičítajíce mu zlobu neb nespravedlnost, jen abychom mohli dáti průchod těm vášním, jež vznikají ze sebelásky a soukromého zájmu. Je-li srdce naplněno vztekem, nepostrádá nikdy takových záminek; mnohdy třeba tak jalových, jako když Horác, pádem stromu skoro byv zasáhnut tváří se, jakoby z vraždy vinil toho, kdo strom zasadil. Čeho více můžeme tudíž žádati k rozlišení citů, závislých na lidskosti, od těch, jež souvisí s nějakou jinou vášní, nebo ku poučení, proč ony jsou původem mravnosti, nikoli tyto? Všeliké konání, jež získává si mou pochvalu dotýkajíc se lidskosti mé, nalézá i pochvalu celého lidstva, dotýkajíc se u něho téže stránky; co však slouží mé lakotě nebo ctižádosti, líbí se těmto vášním jen u mne, a nepůsobí na lakotu a ctižádost ostatního lidstva. Není okolnosti v chování člověka, je-li v ní záměr blahodějný, aby nebyla pří jemnou mé lidskosti, jakkoli vzdálena je ta osoba; každý člověk však, vzdálený tak velice, že lakotě a ctižádosti mé ani nepřekáží ani neslouží; jeví se těmto vášním zcela lhostejným. Ježto pak rozdíl mezi těmito druhy citů je tak veliký a zřejmý, musí se mu i řeč brzy přizpůsobiti a musí vynalézti zvláštní skupinu výrazů aby vyjádřila ony všeobecné city hany neb pochvaly vznikající z lidskosti neboli ze zřetele ku všeobecné prospěšnosti a opaku. Ctnost a neřest vcházejí tu ve známost; mravnost se uznává; jisté povšechné idee tvoří se o lidském konání a chování; v určitých poměrech očekává se od lidí určité postupování. O tomto skutku stanoví se, že souhlasí s abstraktním naším pravidlem; o druhém, opak. Takovými pak povšechnými zásadami řídí a omezují se osobní city sebelásky. Z příkladů lidových bouří, vzpour, strannických bojů, panik, vůbec všech vášní, v nichž účastní se množství, seznáváme vliv společnosti na buzení a udržování jakéhokoli hnutí; shledáváme, že nejbezúzdnější zmatky tím způsobem povstávají z nejnepatrnějších a nejmalichernějších příčin. Solon nebyl valně krutý, ač snad nespravedlivý zákonodárce, trestaje nestranné v občanských válkách. Domnívámť se, že málo lidí by v takových případech zasloužilo si trestu, kdyby náklonnost a slova jejich měly platiti za dostatečné k osvobození. Nijaká sobeckost, a sotva-li filosofie jaká, nemá tu dostatečné síly, aby udržela nás v naprosté chladnost a lhostejnosti; a musí býti více neb méně než člověkem, kdo při všeobecném požáru také nevzplane. Co divu tedy, že shledáváme u mravních citů takový vliv na život, třeba vznikaly ze zásad, které na první pohled zdají se snad malými a slabými? Ale ty zásady, to nutno vytknouti, jsou společenské a všeobecné; jsou jaksi věcí lidstva proti neřesti a nepořádku, společnému jeho nepříteli. A jelikož pak blahovolný zájem o jiné jest rozšířen ve větším neb menším stupni mezi všemi lidmi a jest u všech týmž, proto objevuje se častěji v hovoru, jest pěstován společností a družnou rozmluvou, hana pak a pochvala plynoucí z něho probouzejí se tím z té tuposti, ve kterou snad usínají v přirozenosti osamocené a nevzdělané. Jiné vášně, ač snad původně mocnější, bývají, jsouce sobecké a soukromé, silou jeho udolány, a postupují vládu nad srdcem naším oněm společenským a obecným zásadám. Druhá zpruha naší bytosti, která přináší další velikou posilu citům mravním, jest, slávychtivost, která třímá tak neomezenou moc ve všech velikodušných myslích, a často bývá jediným velikolepým cílem veškerých jejich zámyslů a podniků. Následkem stálého a úporného svého snažení o pověst, jméno, věhlas ve světě, probíráme často své konání a chování, a uvažujeme, jakými se jeví zrakům, těch, kteří jsou nám blízcí a na nás pohlížejí. Tento stálý zvyk, zkoumati se takřka v zrcadle, udržuje čilými veškeré city práva a bezpráví, a zplozuje v ušlechtilých povahách jakousi úctu před sebou samými jakož i před jinými, která pak jest nejbezpečnější strážkyní každé ctnosti. Živočišné požitky a rozkoše pozbývají znenáhla ceny, kdežto každá niterná krása a mravní půvabnost se bedlivě osvojuje a duch zvelebuje se každou dokonalostí, jež může ozdobiti a okrášliti rozumnou bytost. Tu vidíme nejdokonalejší mravnost, již známe; tu jeví se síla mnoha sympatií. Náš cit mravní jest sám z největší části takovým citem a dbalost naše o dobré jméno u jiných vzniká, zdá se, toliko ze snahy, uchovati své dobré jméno u sebe samých; a abychom dosáhli toho cíle, shledáváme nutným, podepírati kolísající svůj úsudek o příslušnou pochvalu lidstva. Avšak abychom ukázali dobrou vůli a, možno-li, uklidili každou obtíž, dejme tomu, že všechno toto rozumování je nesprávné. Připusťme, že rozkládajíce libost vznikající ze zřetelů prospěšnostních v city lidskosti a sympatie, přidrželi jsme se hypothese nesprávné. Přiznejme, že jest nutno, nalézti nějaký jiný výklad té pochvaly, kterou vzdáváme předmětům, ať neživým, životným neb rozumným, napomáhají-li ku prospěchu a blahu lidstva. Jakkoli obtížno jest představiti si, že předmět nějaký se schvaluje z toho důvodu, že prospívá účelu nějakému, když účel ten je naprosto lhostejný, uvažujme, přistoupíce i na tuto absurdnost, jaké jsou důledky. Předchozí nástin neb definice Osobní Ceny musí přece jen podržeti svou zřejmou váhu; stále se musí připouštěti, že každá vlastnost ducha, prospěšná neb příjemná osobě samé neb jiným, budí zálibu v pozorovateli, získává si jeho vážnost, a zařaďuje se pod čestné označení ctností neb zásluh. Zdaž nevážíme si spravedlnosti, věrnosti, čestnosti, pravdomluvnosti, oddanosti, cudnost pouze proto, že směřují ku prospěchu společnosti? Zdaž není směr ten nerozlučný od lidskosti, blahovůle, shovívavosti, velkomyslnosti, vděčnosti, mírnosti, něžnost, přátelství a ostatních ctností společenských? Zdaž lze pochybovati, že přičinlivost, rozvážnost, střídmost, mlčelivost, pořádnost, vytrvalost, prozíravost, soudnost a celá tato třída ctností a předností, jichž by na mnoho stránkách nevyjmenoval; lze-liž pochybovati, pravím, že směr těchto vlastností, prospívati zájmu a blahu vlastníkovu, jest jediným základem jejich ceny? Kdo dovede popříti, že duch jevící stále přívětivost a veselost, ušlechtilou důstojnost a neohroženost, něžnou příchylnost a přízeň k celému okolí, tak jako v sobě samém více nalézá potěšení, jest i podívanou utěšenější, než duch v zádumčivost pokleslý, strachem trápený, zlostí zmítaný, aneb v nejpodlejší nízkost a schátralost upadlý? A co se týče vlastností bezprostředně příjemných jiným, samy dostatečně za sebe mluví; a musí býti skutečně nešťastným, ať letorou neb poměry a společností, kdo nikdy nepoznal půvabu vtipu neb hovorné přívětivosti, milé skromnosti neb slušné uhlazenost v řeči a mravu. Vím, že nic nemůže býti nefilosofičtějším než souditi o věci nějaké rozhodně a určitě, a že, i kdyby bylo lze vésti si příliš skepticky, nebylo by to správnému rozumování a zkoumání více na škodu. Jsem přesvědčen, že tam, kde lidé vedou si nejjistěji a nejhrději, obyčejně nejvíce se mýlívají, že pustili tam úzdu vášním bez té náležité rozvahy a toho vyčkávání, které jediné dovedou uchrániti nejhrubších nerozumů. A přece musím vyznati, že tento výčet staví věc v tak jasné světlo, že tentokrát nemohu býti více přesvědčen o jakékoli pravdě, kterou seznávám rozumováním a vývodem, než o té, že cena osobní záleží zcela v prospěšnosti nebo příjemnosti vlastností bud vlastníku samému neb osobám jiným, které se s ním jakkoli stýkají. Když však uvažuji, že, ačkoli velikost a tvar země byly změřeny a zobrazeny, ač pohyby přílivu a odlivu byly vyloženy, řád a souhra nebeských těles příslušným zákonům podřízeny, a nekonečnost sama počtu podrobena, přece lidé posud hádají se o základy svých povinností mravních; když o tom uvažuji, pravím, tu upadám zpět v nedůvěru a pochybovačnost a zdá se mi, že by hypothese tak na bíledni jsoucí, kdyby byla pravdivou, dávno už byla přijata jednomyslným souhlasem lidstva. Část II. Když vyložen byl mravní souhlas, provázející hodnotu neboli ctnost, zbývá toliko, stručně uvažovati zištnou naši povinnovanost k ní, a zkoumati, zda každý člověk dbalý vlastního štěstí a blahobytu, neshledá nejvýhodnějším, konati každou povinnost mravní. Lze-li toto jasně najisto postaviti z předchozí theorie, s potěšením budeme se domýšleti, že jsme pronesl i zásady, které, jak doufáme, netoliko obstojí před rozumováním a zkoumáním, nýbrž snad i přispějí k polepšení životů lidských a k jich zdokonalení v mravnosti a ctnosti společenské. A byť i filosofická pravda tvrzení nějakého nijak nezávisela na tom, tíhne-li ku prospěchu společnosti, přece nezavděčí se člověk podávající theorii, třeba pravdivou, jež, jak sám musí vyznati, vede ke konání nebezpečnému a zhoubném. K čemu prohrabávati ony kouty přírody, které kolkolem šíří nelibost? Nač vykopávati mor z jámy, kde je zahrabán? Ostrovtipu výzkumů vašich snad se budou obdivovati, soustav vašich však budou nenávidět, a lidstvo jednomyslně, nedovede-li je vyvrátiti, pohřbí je aspoň ve věčném mlčení a zapomenutí. Pravdy záhubné společnosti, je-li takových, ustoupí omylům zdravým a výhodným. Jaké však pravdy filosofické mohou býti společnosti výhodnější nad ty, které jsme tu vyložili, a které zobrazují ctnost ve všech ryzích a nejlíbeznějších jejích půvabech, a uv4dějí nás k ní nenuceně, důvěrně a mile? Padá chmurný háv, jímž mnozí theologové a někteří filosofové ji zakrývali, a nezjevuje se nic leč jemnost, lidskost, dobrodějnost, přívětivost, ano v náležitých mezerách i hravost, laškovnost a veselí. Nevykládá o zbytečných přísnostech a starostech, utrpení a sebezapření. Prohlašuje, že jediným účelem jejím jest, učiniti stoupence a veškeré lidstvo, možno-li, v každou chvíli života veselými a šťastnými; a nerada vzdává se rozkoše nějaké, leda čeká-li nějakou náhradu v některé jiné době života. Žádá jedinou námahu, totiž správné počítání a stálou volbu blaženost větší. A přiblíží-li se k ní přísní uchazeči nějací, nepřátelé radosti a rozkoše, buď je odmítá. Jako pokrytce a podvodníky, aneb, připouští-li je ve svůj průvod, zařaďuje je mezi nejméně zamilované své stoupence. A vskutku, abychom zanechali všech obrazných rčení, zdaž smíme se nadíti, že získáme kdy lidstvo pro konání, jež uznáváme plným přísnosti a strohosti? Anebo, jaká theorie mravností může kdy vésti k výsledkům prospěšným, ne-li ta, jež dopodrobna dovede ukázati, že veškeré povinnosti, jež doporučuje, jsou zároveň vlastním zájmem každého jednotlivce? Zvláštní předností pak předchozího systému jeví se býti, že podává prostředků k tomuto účelu. Že ctnosti bezprostředně vlastníku prospěšné neb příjemné jsou žádoucí se zřetelem na vlastní zájem, to dokazovati bylo by zajisté zbytečným. Mravoukové mohou si vskutku ušetřiti veškeru námahu, kterou je stojí doporučování těch povinností. K čemu sbírati důvody na důkaz, že střídmost je výhodná, přílišnost pak rozkoše škodná kdyžtě je zjevno, že přílišnosti ty se za škodné pokládají jen proto, že jimi jsou; a že, kdyby neobmezené požívání silných lihovin ku příkladu, nebylo zdraví neb schopnostem ducha i těla více na zkázu než požívání vzduchu neb vody, ani za mák by nebylo neřestnějším neb hanyhodnějším. Stejně zbytečným zdá se dokazovati, že o družné ctnosti dobrého mravu a vtipu a uhlazenosti více stojíme než o vlastnosti opačné. Už marnivost sama, bez všelikých jiných úvah, jest dostatečnou pohnutkou, abychom si přáli míti tyto, přednosti. Nikdo ještě nejevil v této věci úmyslně nedostatek. Veškeré naše chyby v té příčině pocházejí ze špatného vychování, nedostatečné způsobilosti, anebo z přirozenosti svéhlavá a neohebné. Chtěli byste, aby se po společnosti vaší spíše sháněli, jí se obdivovali a ji vyhledávali, než aby jí nenáviděli, jí opovrhovali a jí se vyhýbali? Zdaž tu někdo do opravdy může býti na vahách? A jako žádné potěšení není upřímné bez jakéhosi zřetele ke družebnosti a společnosti, tak i společnost nijaká nemůže býti příjemnou, ano ani snesitelnou, kde člověk cítí, že přítomnost jeho je nevítanou, a spatřuje kol sebe známky nechuti a odporu. Proč však by se ve větší společnosti neboli sdružení lidstva měly věci jináče než v jednotlivých kroužcích a družinách? Proč je pochybnějším o obšírnějších ctnostech, jako lidskost, velkomyslnost, dobrodějnost, že jsou žádoucími se zřetelem na štěstí a prospěch vlastní, než obmezených darech ostrovtipu a zdvořilosti? Či obáváme se, že ony city společenské jsou soukromému prospěchu na závadu, a to ve větší a bezprostřednější míře než konání jiná, a že nelze jim hověti bez značné oběti na cti a výhodě? Je-li tomu tak, pak jsme jen špatně poučeni o povaze vášní lidských, a podléháme více vlivu slovných rozeznatků než skutečných rozdílů. Nechť domýšlíme se obyčejně jakékoli protivy mezi sobeckými a společenským i city a náklonostmi, ony skutečně neodporují si více než: sobecký a ctižádostivý, sobecký a mstivý, sobecký a marnivý. Jest nevyhnutelno, aby tu byla jakási prvotná náchylnost, která by byla základem sebelásky, budíc zálibu v předmětech jejího snažení; a účelu tomu nad blahovůli a lidskost žádná lépe neslouží. Statků Štěstěny užíváme k té neb oné potěše. Lakomec, jenž hromadí roční příjem a půjčuje jej na úroky, užil ho vlastně k ukojení své lakoty. A bylo by těžko dokázati, proč by člověk šlechetným skutkem více tratil než jiný způsobem vydaje, když nejdokonalejší sobeckostí nemůže dosáhnouti více než ukojení nějaké náklonnost. Musí-li pak život bez vášně býti nadobro nechutným a obtížným, dejme tomu, že člověk nějaký má úplnou moc, utvářiti vlastní své duševní ústrojí, a že rozvažuje, jakou touhu neb žádost zvoliti za základ svého štěstí a svých rozkoší. Pozoroval by, že každá náklonnost, ukojena zdarem, působí uspokojení, jež je v poměru k síle a prudkosti její; avšak vedle této výhody, všem společné, jest bezprostředný cit blahovůle a přátelství, lidskosti a laskavosti sladkým, milým, něžným a pří jemným, bez ohledu na bohatství a okolnosti. Ctnosti ty jsou mimo to provázeny milým vědomím nebo milou upomínkou, a působí, že příznivě smýšlíme i o sobě i o jiných, při čemž trváme v příjemném vědomí, že konali jsme povinnost k lidstvu a společnosti. A ačkoli všichni lidé se žárlivostí stopují úspěchy naše v lakotných a ctižádostivých snaženích našich, můžeme býti skoro jisti přízní a souhlasem jejich, pokud setrváváme na dráze ctnosti a snažíme se prováděti úkoly a zámysly ušlechtilé. Jakou jinou vášeň nalezneme, kde bychom shledali tolik výhod pohromadě: příjemný cit, libé vědomí a dobré jméno? O těchto pravdách však jsou lidé, jak můžeme pozorovati, sami od sebe dostatečně přesvědčeni; také neopomíjejí konati své povinnosti ke společnosti proto snad, že by si nepřáli býti šlechetnými, laskavými a lidskými, nýbrž proto, že se takovými necítí. Jednajíce s neřestí co nejupřímněji, a činíce jí všemožné ústupky, přece musíme uznati, že není v nijakém případě nejmenší záminky, abychom jí, se zřetelem k vlastnímu zájmu, dali přednost před ctností, leda ve případech právních, kde zdáti se může, hledí-li se na věci v jistém světle, že člověk může míti škodu z poctivosti. A ačkoli se uznává, že bez šetření vlastnictví by žádná společnost nemohla trvati, přece může vzhledem k nedokonalé správě lidských záležitost chytrý ničema domýšleti se v určitých případem, že nespravedlivý neb věrolomný skutek značně rozmnoží jmění jeho, aniž by způsobil značnější trhlinu v společenské jednotě a družnosti. Že s poctivostí se nejdále dojde, je snad dobrým všeobecným pravidlem, připouští však mnoho výjimek; a snad pomyslí si leckdo, že nejmoudřeji vede si ten, kdo drží se povšechného pravidla a těží ze všech výjimek. Musím přiznati že domnívá-li se kdo že na takové rozumování je nutně třeba odpovědi, obtížno by bylo nalézti takovou aby se mu zdála uspokojivou a přesvědčivou. Nevzpírá-li se srdce je ho proti tak zhoubným zásadám, dovede-li bez odporu pomýšlet na podlost a mrzkost, pak ovšem ztratil mocnou pohnutku je ctnosti; i dá se očekávati že konání jeho bude souhlasiti s rozumováním jeho. U všech přímých povah však jest nechuť ke zradě a ničemnosti příliš silna; aby byla vyvážena jakýmikoli ohledy na zisk neb peněžitou výhodu. Vniterný klid mysli, vědomi poctivosti, uspokojivý rozhled po vlástnim konání, toť jsou okolnosti velice nutné ku štěstí, a každý počestný člověk, jen pociťuje jejich důležitost, bude jich dbáti a šetřiti. Takový člověk pak mimo to vídá často s uspokojení jak podvodníci se vší domýšlenou chytrostí a dovedností, vlastními svými zásadami ociťují se na holičkách; a třeba zamýšleli podváděti mírně a potají, přece naskytne se jednou lákavá příležitost, při které, protože přirozenost je křehká, vlezou do pasti. Odtud pak nikdy se nevypletou bez úplné ztráty jména a veškeré budoucí důvěry lidí. Než i kdyby vedli si sebe utajeněji a úspěšněji, přece shledá člověk počestný, má-li jen kapku filosofie neb toliko všední pozorovavost a soudnost, že konec konců sami nejvíce jsou podvedeni, že obětovali ne-ocenitelnou útěchu z dobrého jména, aspoň ve vlastním nitru, chtíce nabýti bezcenných hraček a tretek. Jak mála je zapotřebí, abychom ukojili potřeby přírody! A co se tkne rozkoše, jaké tu srovnaní mezi nekupným potěšením z družného studia, ano i zdrávi a všedních krás přírodních, nade vše pak z klidného pomýšlení na vlastní konání; jaké srovnání, pravím, mezi těmito a horečnými, prázdnými rozkošmi rozmařilosti a nádhery? Přirozené tyto rozkoše jsou vskutku neocenitelny, už proto, že dosažení jích je pode vší ceno, užívání pak jich nad ní.
APPENDIX I. concerning moral sentiment. Sect. 1. If the foregoing hypothesis be received, it will now be easy for us to determine the question first started, concerning the general principles of morals; and though we postponed the decision of that question, lest it should then involve us in intricate speculations, which are unfit for moral discourses, we may resume it at present, and examine how far either reason or sentiment enters into all decisions of praise or censure. See App. II. One principal foundation of moral praise being supposed to lie in the usefulness of any quality or action, it is evident that reason must enter for a considerable share in all decisions of this kind; since nothing but that faculty can instruct us in the tendency of qualities and actions, and point out their beneficial consequences to society and to their possessor. In many cases this is an affair liable to great controversy: doubts may arise; opposite interests may occur; and a preference must be given to one side, from very nice views, and a small overbalance of utility. This is particularly remarkable in questions with regard to justice; as is, indeed, natural to suppose, from that species of utility which attends this virtue. Were every single instance of justice, like that of benevolence, useful to society; this would be a more simple state of the case, and seldom liable to great controversy. But as single instances of justice are often pernicious in their first and immediate tendency, and as the advantage to society results only from the observance of the general rule, and from the concurrence and combination of several persons in the same equitable conduct; the case here becomes more intricate and involved. The various circumstances of society; the various consequences of any practice; the various interests which may be proposed; these, on many occasions, are doubtful, and subject to great discussion and inquiry. The object of municipal laws is to fix all the questions with regard to justice: the debates of civilians; the reflections of politicians; the precedents of history and public records, are all directed to the same purpose. And a very accurate reason or judgment is often requisite, to give the true determination, amidst such intricate doubts arising from obscure or opposite utilities. But though reason, when fully assisted and improved, be sufficient to instruct us in the pernicious or useful tendency of qualities and actions; it is not alone sufficient to produce any moral blame or approbation. Utility is only a tendency to a certain end; and were the end totally indifferent to us, we should feel the same indifference towards the means. It is requisite a sentiment should here display itself, in order to give a preference to the useful above the pernicious tendencies. This sentiment can be no other than a feeling for the happiness of mankind, and a resentment of their misery; since these are the different ends which virtue and vice have a tendency to promote. Here therefore reason instructs us in the several tendencies of actions, and humanity makes a distinction in favour of those which are useful and beneficial. This partition between the faculties of understanding and sentiment, in all moral decisions, seems clear from the preceding hypothesis. But I shall suppose that hypothesis false: it will then be requisite to look out for some other theory that may be satisfactory; and I dare venture to affirm that none such will ever be found, so long as we suppose reason to be the sole source of morals. To prove this, it will be proper to weigh the five following considerations. I. It is easy for a false hypothesis to maintain some appearance of truth, while it keeps wholly in generals, makes use of undefined terms, and employs comparisons, instead of instances. This is particularly remarkable in that philosophy, which ascribes the discernment of all moral distinctions to reason alone, without the concurrence of sentiment. It is impossible that, in any particular instance, this hypothesis can so much as be rendered intelligible, whatever specious figure it may make in general declamations and discourses. Examine the crime of ingratitude, for instance; which has place, wherever we observe good-will, expressed and known, together with good-offices performed, on the one side, and a return of ill-will or indifference, with ill-offices or neglect on the other: anatomize all these circumstances, and examine, by your reason alone, in what consists the demerit or blame. You never will come to any issue or conclusion. Reason judges either of matter of fact or of relations. Enquire then, first, where is that matter of fact which we here call crime; point it out; determine the time of its existence; describe its essence or nature; explain the sense or faculty to which it discovers itself. It resides in the mind of the person who is ungrateful. He must, therefore, feel it, and be conscious of it. But nothing is there, except the passion of ill-will or absolute indifference. You cannot say that these, of themselves, always, and in all circumstances, are crimes. No, they are only crimes when directed towards persons who have before expressed and displayed good-will towards us. Consequently, we may infer, that the crime of ingratitude is not any particular individual fact; but arises from a complication of circumstances, which, being presented to the spectator, excites the sentiment of blame, by the particular structure and fabric of his mind. This representation, you say, is false. Crime, indeed, consists not in a particular fact, of whose reality we are assured by reason; but it consists in certain moral relations, discovered by reason, in the same manner as we discover by reason the truths of geometry or algebra. But what are the relations, I ask, of which you here talk? In the case stated above, I see first good-will and good-offices in one person; then ill-will and ill-offices in the other. Between these, there is a relation of contrariety. Does the crime consist in that relation? But suppose a person bore me ill-will or did me ill-offices; and I, in return, were indifferent towards him, or did him good offices. Here is the same relation of contrariety; and yet my conduct is often highly laudable. Twist and turn this matter as much as you will, you can never rest the morality on relation; but must have recourse to the decisions of sentiment. When it is affirmed that two and three are equal to the half of ten, this relation of equality I understand perfectly. I conceive, that if ten be divided into two parts, of which one has as many units as the other; and if any of these parts be compared to two added to three, it will contain as many units as that compound number. But when you draw thence a comparison to moral relations, I own that I am altogether at a loss to understand you. A moral action, a crime, such as ingratitude, is a complicated object. Does the morality consist in the relation of its parts to each other? How? After what manner? Specify the relation: be more particular and explicit in your propositions, and you will easily see their falsehood. No, say you, the morality consists in the relation of actions to the rule of right; and they are denominated good or ill, according as they agree or disagree with it. What then is this rule of right? In what does it consist? How is it determined? By reason, you say, which examines the moral relations of actions. So that moral relations are determined by the comparison of action to a rule. And that rule is determined by considering the moral relations of objects. Is not this fine reasoning? All this is metaphysics, you cry. That is enough; there needs nothing more to give a strong presumption of falsehood. Yes, reply I, here are metaphysics surely; but they are all on your side, who advance an abstruse hypothesis, which can never be made intelligible, nor quadrate with any particular instance or illustration. The hypothesis which we embrace is plain. It maintains that morality is determined by sentiment. It defines virtue to be whatever mental action or quality gives to a spectator the pleasing sentiment of approbation; and vice the contrary. We then proceed to examine a plain matter of fact, to wit, what actions have this influence. We consider all the circumstances in which these actions agree, and thence endeavour to extract some general observations with regard to these sentiments. If you call this metaphysics, and find anything abstruse here, you need only conclude that your turn of mind is not suited to the moral sciences. II. When a man, at any time, deliberates concerning his own conduct (as, whether he had better, in a particular emergence, assist a brother or a benefactor), he must consider these separate relations, with all the circumstances and situations of the persons, in order to determine the superior duty and obligation; and in order to determine the proportion of lines in any triangle, it is necessary to examine the nature of that figure, and the relation which its several parts bear to each other. But notwithstanding this appearing similarity in the two cases, there is, at bottom, an extreme difference between them. A speculative reasoner concerning triangles or circles considers the several known and given relations of the parts of these figures; and thence infers some unknown relation, which is dependent on the former. But in moral deliberations we must be acquainted beforehand with all the objects, and all their relations to each other; and from a comparison of the whole, fix our choice or approbation. No new fact to be ascertained; no new relation to be discovered. All the circumstances of the case are supposed to be laid before us, ere we can fix any sentence of blame or approbation. If any material circumstance be yet unknown or doubtful, we must first employ our inquiry or intellectual faculties to assure us of it; and must suspend for a time all moral decision or sentiment. While we are ignorant whether a man were aggressor or not, how can we determine whether the person who killed him be criminal or innocent? But after every circumstance, every relation is known, the understanding has no further room to operate, nor any object on which it could employ itself. The approbation or blame which then ensues, cannot be the work of the judgment, but of the heart; and is not a speculative proposition or affirmation, but an active feeling or sentiment. In the disquisitions of the understanding, from known circumstances and relations, we infer some new and unknown. In moral decisions, all the circumstances and relations must be previously known; and the mind, from the contemplation of the whole, feels some new impression of affection or disgust, esteem or contempt, approbation or blame. Hence the great difference between a mistake of fact and one of right; and hence the reason why the one is commonly criminal and not the other. When Œdipus killed Laius, he was ignorant of the relation, and from circumstances, innocent and involuntary, formed erroneous opinions concerning the action which he committed. But when Nero killed Agrippina, all the relations between himself and the person, and all the circumstances of the fact, were previously known to him; but the motive of revenge, or fear, or interest, prevailed in his savage heart over the sentiments of duty and humanity. And when we express that detestation against him to which he himself, in a little time, became insensible, it is not that we see any relations, of which he was ignorant; but that, for the rectitude of our disposition, we feel sentiments against which he was hardened from flattery and a long perseverance in the most enormous crimes. In these sentiments then, not in a discovery of relations of any kind, do all moral determinations consist. Before we can pretend to form any decision of this kind, everything must be known and ascertained on the side of the object or action. Nothing remains but to feel, on our part, some sentiment of blame or approbation; whence we pronounce the action criminal or virtuous. III. This doctrine will become still more evident, if we compare moral beauty with natural, to which in many particulars it bears so near a resemblance. It is on the proportion, relation, and position of parts, that all natural beauty depends; but it would be absurd thence to infer, that the perception of beauty, like that of truth in geometrical problems, consists wholly in the perception of relations, and was performed entirely by the understanding or intellectual faculties. In all the sciences, our mind from the known relations investigates the unknown. But in all decisions of taste or external beauty, all the relations are beforehand obvious to the eye; and we thence proceed to feel a sentiment of complacency or disgust, according to the nature of the object, and disposition of our organs. Euclid has fully explained all the qualities of the circle; but has not in any proposition said a word of its beauty. The reason is evident. The beauty is not a quality of the circle. It lies not in any part of the line, whose parts are equally distant from a common centre. It is only the effect which that figure produces upon the mind, whose peculiar fabric of structure renders it susceptible of such sentiments. In vain would you look for it in the circle, or seek it, either by your senses or by mathematical reasoning, in all the properties of that figure. Attend to Palladio and Perrault, while they explain all the parts and proportions of a pillar. They talk of the cornice, and frieze, and base, and entablature, and shaft, and architrave; and give the description and position of each of these members. But should you ask the description and position of its beauty, they would readily reply, that the beauty is not in any of the parts or members of a pillar, but results from the whole, when that complicated figure is presented to an intelligent mind, susceptible to those finer sensations. Till such a spectator appear, there is nothing but a figure of such particular dimensions and proportions: from his sentiments alone arise its elegance and beauty. Again; attend to Cicero, while he paints the crimes of a Verres or a Catiline. You must acknowledge that the moral turpitude results, in the same manner, from the contemplation of the whole, when presented to a being whose organs have such a particular structure and formation. The orator may paint rage, insolence, barbarity on the one side; meekness, suffering, sorrow, innocence on the other. But if you feel no indignation or compassion arise in you from this complication of circumstances, you would in vain ask him, in what consists the crime or villainy, which he so vehemently exclaims against? At what time, or on what subject it first began to exist? And what has a few months afterwards become of it, when every disposition and thought of all the actors is totally altered or annihilated? No satisfactory answer can be given to any of these questions, upon the abstract hypothesis of morals; and we must at last acknowledge, that the crime or immorality is no particular fact or relation, which can be the object of the understanding, but arises entirely from the sentiment of disapprobation, which, by the structure of human nature, we unavoidably feel on the apprehension of barbarity or treachery. IV. Inanimate objects may bear to each other all the same relations which we observe in moral agents; though the former can never be the object of love or hatred, nor are consequently susceptible of merit or iniquity. A young tree, which over-tops and destroys its parent, stands in all the same relations with Nero, when he murdered Agrippina; and if morality consisted merely in relations, would no doubt be equally criminal. V. It appears evident, that the ultimate ends of human actions can never, in any case, be accounted for by reason, but recommend themselves entirely to the sentiments and affections of mankind, without any dependance on the intellectual faculties. Ask a man why he uses exercise; he will answer, because he desires to keep his health. If you then enquire, why he desires health, he will readily reply, because sickness is painful. If you push your enquiries farther, and desire a reason why he hates pain, it is impossible he can ever give any. This is an ultimate end, and is never referred to any other object. Perhaps to your second question, why he desires health, he may also reply, that it is necessary for the exercise of his calling. If you ask, why he is anxious on that head, he will answer, because he desires to get money. If you demand Why? It is the instrument of pleasure, says he. And beyond this it is an absurdity to ask for a reason. It is impossible there can be a progress in infinitum; and that one thing can always be a reason why another is desired. Something must be desirable on its own account, and because of its immediate accord or agreement with human sentiment and affection. Now as virtue is an end, and is desirable on its own account, without fee and reward, merely for the immediate satisfaction which it conveys; it is requisite that there should be some sentiment which it touches, some internal taste or feeling, or whatever you may please to call it, which distinguishes moral good and evil, and which embraces the one and rejects the other. Thus the distinct boundaries and offices of reason and of taste are easily ascertained. The former conveys the knowledge of truth and falsehood: the latter gives the sentiment of beauty and deformity, vice and virtue. The one discovers objects as they really stand in nature, without addition and diminution: the other has a productive faculty, and gilding or staining all natural objects with the colours, borrowed from internal sentiment, raises in a manner a new creation. Reason being cool and disengaged, is no motive to action, and directs only the impulse received from appetite or inclination, by showing us the means of attaining happiness or avoiding misery: Taste, as it gives pleasure or pain, and thereby constitutes happiness or misery, becomes a motive to action, and is the first spring or impulse to desire and volition. From circumstances and relations, known or supposed, the former leads us to the discovery of the concealed and unknown: after all circumstances and relations are laid before us, the latter makes us feel from the whole a new sentiment of blame or approbation. The standard of the one, being founded on the nature of things, is eternal and inflexible, even by the will of the Supreme Being: the standard of the other arising from the eternal frame and constitution of animals, is ultimately derived from that Supreme Will, which bestowed on each being its peculiar nature, and arranged the several classes and orders of existence.	Dodatek I. o mravním citu. Oddíl I. Je-li předchozí hypothese přijata, bude nám nyní snadno rozhodnouti otázku zprvu se naskytnuvší o všeobecných zásadách mravnosti; a jestli jsme odložili rozřešení oné otázky -- mohlať nás tehdy zaplésti v zamotané spekulace nehodící se pro úvahy mravní -- můžeme nyní vzíti ji na přetřes a zkoumati, jak dalece rozum neb cit při veškerém rozhodování o chvále neb haně spolupůsobí. Viz Dod. III. Ježto máme za to, že hlavní jeden základ pochvaly mravní záleží v prospěšnosti vlastnosti nějaké nebo skutku jakéhos, jest zřejmo, že rozumu připadá značná úloha ve všech takových rozhodováních; vždyť jedině tato mohutnost dovede nás poučiti o tom, kam vlastnosti a skutky ty tíhnou, jakož i vytknouti dobrodějné jejich následky pro společnost a vlastníka. Ve mnohých případech bývá to věc velice sporná: mohouť povstati pochybnosti, vyskytnouti se zájmy protivné, a třeba tu rozhodnouti se pro jednu stranu z ohledu velmi jemných a z malé jen převahy prospěšnosti. Což zvláště vyniká u otázek týkajících se spravedlnosti, jak i přirozeně očekávati se dá od té zvláštní prospěšnosti, která tuto ctnost provází. Kdyby každý jednotlivý případ spravedlnosti byl prospěšným společnosti, jak tomu jest u blahovůle, byla by věc jednodušší a málokdy ve velké míře sporá. Že však jednotlivé případy spravedlnosti bývají často záhubné v prvním a bezprostředném svém účinku, a že výhoda plyne společnosti toliko ze šetření všeobecného pravidla a ze spolupůsobení a usjednocení více osob v témž spravedlivém konání, stává se tu případ spletitějším a zavilejším. Rozmanité okolnosti společnosti, rozmanité následky výkonu nějakého, rozmanité zájmy, jichž hájíme, to vše bývá mnohdy pochybno a vyžaduje velkých rozborů a zkoumání. Úkolem zákonů občanských jest, vyřizovati veškeré otázky týkající se práva; rokování právníků občanských, úvahy politiků, vodítka historická, zápisy veřejné, vše to směřuje za stejným cílem. Než ač rozum se všemi pomůckami, je-li dokonale vytříben, dostačuje ku poučení o záhubném neb prospěšném záměru vlastností a skutků, nedostačuje nijak samoten ke způsobení jakékoli mravní pohany neb pochvaly. Prospěšnost jest toliko míření za určitým cílem; a kdyby cíl nám byl naprosto lhostejným, cítili bychom touž lhostejnost k prostředkům. Jest tudíž třeba, aby se tu projevil cit nějaký, máme-li rozhodnouti se pro záměry prospěšné oproti zhoubným. Citem tímto nemůže býti leč cit pro blaho lidí a nevole z útrap jejich; neboť tyto jsou těmi různými cíli, k jejichž dosažení tíhnou ctnost a neřest. Tu poučuje nás tedy rozum o rozmanitých záměrech skutků, a lidskost rozhoduje se pro ty; jež jsou prospěšné a blahodějné. Toto rozvržení účasti mezi mohutnost rozumovou a citovou ve všech rozhodováních: mravních jeví se zřejmým z předchozí hypothese. Položím však, že hypothese ta je nesprávná; bude pak zapotřebí ohlédnouti se, po nějaké jiné theorii, Jez by uspokojovala; a troufám si tvrditi, že nenalezne se nikdy takové, pokud budeme rozum, pokládati za jediný pramen mravnosti. Na důkaz toho, bude třeba uvážiti pateru následující věc. I. Jest snadno nesprávné hypothesi uchovati si jakési zdání pravdy, pokud pohybuje se úplně ve všeobecnostech, užívá výrazů nevymezených, a místo dokladu užívá srovnání. Zvláště to vyniká v oné, filosofii, která připisuje postřehování všech mravních rozdílů rozumu samotnému bez spolupůsobení citu. Jest nemožno, aby hypothese ta v určitém nějakém případě i jen srozumitelnou byla učiněna, třeba vypadala sebe přesvědčivěji ve všeobecném řečnění a rozkladu. Zkoumejte, ku příkladu, zločin nevděku, který vyskytuje se, kdekoli spatřujeme s jedné strany přízeň projevenou a uznanou, s prokázanými úsluhami, s druhé pak odplatu nepřízní neb lhostejností se zlými skutky, nebo netečností; rozeberte všechny tyto okolnosti a zkoumejte samotným rozumem, v čem tu nehodnost neb příhana záleží. Nedospějete nikdy k rozřešení neb rozhodnutí. Rozum soudí buď o věci skutečné neb o vztazích. Zkoumejte tudíž nejprve, kde jest ta věc skutečná, kterou tu nazýváme zločinem; vytkněte ji, stanovte čas jejího trvání, popište podstatu neb povahu její, určete smysl neb mohutnost, kterým se objevuje. Přebývá v duchu té osoby, která jest nevděčnou. Ona musí ji tudíž cítiti a jí si býti vědoma. Nic však tam není leč vášeň nepřízně neb naprostá lhostejnost. Nemůžete pak říci, že tyto samy sebou, vždy a ve všech případech, jsou zločiny. Nikoli; jsou zločiny, toliko jsou-li obráceny proti osobám, které před tím: projevily a prokázaly nám přízeň. Můžeme tedy uzavírati, že zločin nevděku není určitým individualním faktem, nýbrž vzniká ze spletky okolností, kteráž, namanouc se pozorovateli, vzbudí cit hany následkem zvláštního ustrojení ducha jeho. Tento výklad, řeknete, jest nesprávný. Zločin zajisté nezáleží v určitém faktu, o jehož skutečnosti ubezpečuje nás rozum, nýbrž záleží v určitých vztazích mravních, jež rozum postřehuje týmž způsobem, jako postřehujeme rozumem pravdy geometrie neb algebry. Jaké však jsou ty vztahy, táži se, o nichž tu mluvíte? V případě s hora položeném vidím přízeň a dobré skutky u jedné osoby, nepřízeň a zlé skutky u druhé. Mezi těmito jest vztah protivy. Záleží ten zločin v tomto vztahu? Ale dejme tomu, že někdo mi nepřeje neb mi ubližuje, a že já v odvetu jsem k němu lhostejným nebo prokazuji mu úsluhy. Tu máme týž vztah protivy, přece je chování mé často velice chvalitebné. Kruťte a obracejte to kolik chcete, nikdy nedovedete založiti mravnost na vztahu, nýbrž musíte utéci se k rozhodnutím citu. Tvrdí-li se, že dvě a tři rovnají se polovici deseti, rozumím dokonale tomuto vztahu rovnosti. Pochopuji, že rozdělíme-li deset ve dva díly, z nichž oba mají stejný počet jednotek, a srovná-li se kterýkoli z těchto dílu se součtem dvou a tří, bude obsahovati tolik jednotek jako tento součet. Jestli však odvozujete odtud jakousi shodu se vztahy mravními, přiznávám, že těžko mi vám porozuměti. Skutek mravní, zločin jako nevděk, jest věc složitá. Záleží mravnost ve vztahu částí svých k sobě? Jak? Kterým způsobem? Určete přesně ten vztah; proneste se zevrubněji, a snad seznáte nesprávnost svých tvrzení. Nikoli, pravíte; mravnost záleží ve vztahu skutku ku pravidlu práva; a jmenujeme je dobrými neb zlými dle toho, souhlasí-li či nesouhlasí-li s ním. Co pak jest toto pravidlo práva? V čem záleží? Jak se stanoví? Rozumem, pravíte, který zkoumá mravní vztahy skutku; takže mravní vztahy stanoví se srovnáním skutku s pravidlem; a pravidlo to stanoví se uvažováním mravních vztahu skutku. Není to pěkné rozumování? To je samá metafysika, zvoláte, a to postačí, i není třeba ničeho více, aby vzbudilo se silné podezření klamu. Ano, odpovídám já, je tu ovšem metafysika jest však úplně na vaší straně, kterýžto přicházíte s tajemnou hypothesí, kterou nikdy nebude lze učiniti srozumitelnou neb uvésti v souhlas s určitým nějakým případem neb dokladem. Hypothese, které my se přidržujeme, je prostá. Definujeť ctnost jakožto jakoukoli činnost duševní nebo vlastnost, jež v pozorovateli budí libý cit pochvaly; neřest pak jakožto opak. Nato postupujeme ke zkoumání prosté skutečnosti, to jest, jaké skutky mají tento vliv. Uvažujeme všechny okolnosti, ve kterých se skutky ty shodují, odtud pak snažíme se domoci se povšechných nějakých pozorování o těchto citech. Nazýváte-li to metafysikou a nalézáte-li tu něco temného, nemůžete odtud uzavírati, leč že ustrojení vašeho ducha nehodí se ku vědám mravním. II. Když člověk nějaký uvažuje někdy o vlastním svém chování (jako ku př. měl-li by v určitém případě pomoci bratru neb dobrodinci), musí probrati různé ty vztahy, se všemi okolnostmi a poměry těch osob, má-li stanoviti přednější povinnost a závazek; jako, majíce stanoviti poměr přímek v trojúhelníku, musíme zkoumati povahu toho tvaru a vzájemný vztah částí jeho k sobě. Ale přes zdánlivou podobnost těchto dvou případů, jest mezi nimi v podstatě ohromný rozdíl. Ten kdo rozumuje o trojúhelnících nebo kruzích, uvažuje jednotlivé známé a dané vztahy částí těchto tvarů a odtud odvozuje neznámý nějaký vztah, jenž na oněch závisí. V rozvažováních mravních musíme však už od počátku býti obeznámeni se všemi předměty a všemi jejich vzájemnými vztahy, a ze srovnání celku musíme tím neb oním směrem obrátiti svou volbu neboli pochvalu. Nezjišťujeme žádného nového fakta, neobjevujeme žádného nového vztahu. Je-li důležitá nějaká okolnost do té doby neznáma neb pochybna, musíme nejprve bádáním neboli duševními schopnostmi ji na Jisto postaviti; dotud pak musíme zaraziti veškeré mravní rozhodování neb cítění. Pokud nevíme, zda člověk nějaký byl útočníkem čili nic, jakž dovedeme stanoviti, je-li osoba, jež ho zabila, zločinná či nevinná? Když pak každá okolnost a každý vztah jsou známy, nemá rozum žádného místa více k činnosti, ani předmětu, jímž by se obíral. Pochvala neb pohana, která tu následuje, nemůže býti dílem rozumu nýbrž srdce; a není spekulativním výrokem neb tvrzením, nýbrž činným citem. V bádáních rozumových odvozujeme ze známých okolností a vztahů nové a neznámé. Při rozhodováních mravních musí veškeré okolnosti a vztahy býti předem známy; duch pak, rozjímaje o celku, pociťuje nový nějaký dojem příchylnosti neb nechuti, úcty neb opovržení, pochvaly neb pohany. Odtud veliký rozdíl mezi omylem ve věci a omylem v právu; odtud i důvod, že tento je obecně zločinným, onen pak ne. Když Oidipus zabil Laja, neznal vztahu, a z okolností utvořil si mimoděk a nevinně mylné mínění o skutku, jejž byl vykonal. Když však Nero zavraždil Agrippinu, byly mu od počátku známy veškery vztahy mezi ním a její osobou, jakož i veškeré okolnosti toho fakta; avšak v krutém jeho srdci nabyla převahy pohnutka msty, nebo báně, nebo sobeckosti nad city povinnosti a lidskosti. A když my vyjadřujeme tu ošklivost proti němu, ke které on sám v krátké době stal se necitelným, činíme tak, ne že bychom viděli vztahy nějaké, jemu nepovědomé, nýbrž proto, že z přímosti ustrojení svého pociťujeme hnutí, k nimž on stal se zatvrzelým skrze lichocení a dlouhé setrvávání v nejohavnějších zločinech. V těchto citech, a nikoli v objevování jakýchkoli vztahu, záleží veškerá rozhodování mravní. Než můžeme dovoliti si jakékoli podobné rozhodnutí, musí vše, co týká se předmětu neb skutku, býti známo a zjištěno. Nezbývá, leč abychom my cítili nějaké hnutí pohany neb pochvaly; dle toho pak prohlašujeme skutek za zločinný neb ctnostný. [III.] Učení to stane se ještě zřejmějším, srovnáme-li krásu mravní s přírodní, s níž je si ve mnohých podrobnostech tak velice podobna. Krása přirozená závisí zcela na poměru, vztahu a poloze částí; bylo by však proti zdravému rozumu, kdybychom odtud uzavírali, že vnímání krásy záleží zcela, tak jako postřeh ování pravdy v úlohách geometrických, ve vnímání vztahu a bylo vykonáno veskrze rozumem neb mohutnostmi rozumovými. Ve všech vědách pátrá duch náš ze známých vztahu po neznámých. Ve všech rozhodováních vkusu neboli o kráse vnější jsou naproti tomu všechny vztahy předem oku zřejmy; my pak odtud postupujeme k citu libosti neb nelibosti dle povahy předmětu a ustrojení smyslu svých. Euklid vyložil zevrubně všechny vlastnosti kruhu; v žádné své poučce však nepronesl slova o kráse jeho. Příčina je na snadě. Krása není vlastností kruhu. Neleží v nijakém bodu té čáry, jejíž části jsou stejně vzdáleny od společného středu. Jeť ona toliko účinkem, který tvar onen působí v duchu, jehož zvláštní ustrojení činí jej schopným takových citu. Marně byste ji hledali v kruhu neb pátrali po ní smysly neb mathematickým rozumováním ve všech vlastnostech onoho tvaru. Všimněte si, jak Palladio a Perrault vykládají všechny části a poměry sloupu. Hovoří o římse, vlysu, podstavci, trámoví, stvolu a podřimsí, a podávají popis a polohu každého z těchto článku. Kdybyste se však jich ptali po popisu a místě krásy, ihned by vám odvětili, krása že není v nijakém z dílů neb článku sloupu, nýbrž plyne z celku, když složitý tento útvar představí se duchu vytříbenému, schopnému jemnějších těchto citů. Dokud pozorovatel takový se nedostaví, není tu nic než útvar určitých těch rozměru a poměru; jen z citu pozorovatelových vzniká elegance a krása jeho. Nebo všimněte si, jak Cicero líčí zločiny Verrovy neb Catilinovy. Musíte uznati, že ošklivost mravní stejným způsobem vzniká z pozorování celku, naskytá-li se bytosti, jejíž ústrojí mají určité složení i útvar. Řečník líčí třeba vzteklost, zpupnost, barbarství na jedné straně; pokoru, utrpení, zármutek a nevinnost na straně druhé; necítíte-li však, jak rozhořčení neb soustrast vzniká ve vás z takovéto spleti okolností, marně byste se ho ptali, v čem že záleží zločin neb ničemnost, proti kterým tak úsilně horlí? Kdy a u koho nejprve se ukázal? A kam se poděl za několik měsíců, když záměry a úmysly veškerých činitelů jsou nadobro změněny neb vyhlazeny? Na žádnou z těchto otázek nelze s hlediska abstraktní hypothese mravnostní dát odpovědi uspokojivé; a musíme na konec uznati, že ta neřest neboli nemravnost není určitým nějakým faktem neb vztahem, jenž by mohl býti předmětem rozumu, nýbrž vzniká cele z citu nesouhlasu, jejž samým ustrojením lidské přirozenosti nezbytně pociťujeme, pozorujíce barbarství neb zradu. IV. Předměty neživé mohou nalézati se k sobě v týchž vztazích, jaké pozorujeme u činitelů mravních; a přece nemohou onyno býti nikdy předmětem lásky neb záští, a nelze jim tudíž přisuzovati ani hodnoty ani nehodnosti. Mladý strom, přerostší a zničivší strom mateřský, nalézá se v témž poměru jako Nero zavraždivší Agrippinu; a kdyby mravnost záležela pouze ve vztazích, byl by zajisté i stejně zločinným. V. Jest na bíledni, že konečných účelu lidských skutku nikdy, v nižádném případě, nelze vyložiti rozumem, nýbrž že zamlouvají se toliko citům a náklonnostem lidí, beze vší závislosti na mohutnostech rozumových. Zeptejte se člověka, pročkoná pohyb, odpoví, poněvadž přeje si uchovati si zdraví. Tážete-li se dále, proč si přeje zdraví, ihned odvětí, protože ne moc je bolestná. Pátráte-li dále, hledajíce důvodu, proč nenávidí bolesti, nelze mu dáti odpověď. Jest to konečný účel, který ničeho jiného se dále nedovolává. Snad odpoví na druhou vaši otázku, proč si přeje zdraví, tím, že jest ho třeba k vykonávání povolání. Ptáte-li se, proč o to mu běží, odpoví, poněvadž si přeje vydělati peněz. Tážete-li se, proč, řekne, že jsou nástrojem rozkoše. A je nerozumno, dotazovati se po důvodu dalším. Jest nemožno, aby tu byl postup do nekonečna, a aby jedna věc vždy byla příčinou, proč přejeme si věci druhé. Něco musí býti žádoucí samo sebou, hovíc bezprostředně lidskému citu a náklonnosti lidské. Ježto pak ctnost je účelem konečným a jest žádoucí sama sebou, bez platu a odměny, prostě k vůli bezprostřednímu uspokojení, jež poskytuje, jest nutno, aby tu byl cit nějaký, kterého se dotýká, jakýsi vkus niterný, neb jakkoli to chcete nazvati, jenž rozeznává mravní dobro a zlo a jenž jednoho se přidržuje a druhé zamítá. Tak lze snadno stanoviti zřetelné meze a úkoly rozumu a vkusu. Onen obeznamuje nás s pravdou a nepravdou; tento budí cit krásy a ohyzdnosti, neřesti a ctnosti. Onen objevuje předměty, jak se skutečně v přírodě nalézají, nepřidávaje ani neubíraje; tento má mohutnost tvořivou: a, pozlacuje neb potřísňuje veškeré předměty přírodní barvami dodanými citem vnitřním, tvoří jaksi na novo. Rozum, jsa chladným a lhostejným, není pohnutkou k činnosti, a řídí toliko popud vyšlý ze žádosti neb náklonnosti, udávaje nám prostředky k dosažení blaha neb odvrácení strat; vkus naproti tomu, působě libost neb nelibost, a tím zakládaje blaho neb strast, stává se pohnutkou k činnosti a jest první zpruhou neb pobídkou k žádosti a chtění. Z okolností a vztahů známých neb domnělých vede nás rozum k objevu skrytých neb neznámých. Vkus pak, když veškeré okolnosti a vztahy jsou nám zjevny, budí v nás z tohoto celku nový cit hany neb chvály. Měřítko onoho, jsouc založeno na podstatě věcí, jest věcné a nezměnné i vůlí Nejvyšší Bytost; měřítko tohoto, pocházejíc z věčného útvaru a ustrojení živočichů, pochází prvotně z oné Nejvyšší Vůle, která každé bytosti dala údělem určitou přirozenost, a zařídila jednotlivé třídy a druhy bytí.
APPENDIX II. of self-love. There is a principle, supposed to prevail among many, which is utterly incompatible with all virtue or moral sentiment; and as it can proceed from nothing but the most depraved disposition, so in its turn it tends still further to encourage that depravity. This principle is, that all benevolence is mere hypocrisy, friendship a cheat, public spirit a farce, fidelity a snare to procure trust and confidence; and that while all of us, at bottom, pursue only our private interest, we wear these fair disguises, in order to put others off their guard, and expose them the more to our wiles and machinations. What heart one must be possessed of who possesses such principles, and who feels no internal sentiment that belies so pernicious a theory, it is easy to imagine: and also what degree of affection and benevolence he can bear to a species whom he represents under such odious colours, and supposes so little susceptible of gratitude or any return of affection. Or if we should not ascribe these principles wholly to a corrupted heart, we must at least account for them from the most careless and precipitate examination. Superficial reasoners, indeed, observing many false pretences among mankind, and feeling, perhaps, no very strong restraint in their own disposition, might draw a general and a hasty conclusion that all is equally corrupted, and that men, different from all other animals, and indeed from all other species of existence, admit of no degrees of good or bad, but are, in every instance, the same creatures under different disguises and appearances. There is another principle, somewhat resembling the former; which has been much insisted on by philosophers, and has been the foundation of many a system; that, whatever affection one may feel, or imagine he feels for others, no passion is, or can be disinterested; that the most generous friendship, however sincere, is a modification of self-love; and that, even unknown to ourselves, we seek only our own gratification, while we appear the most deeply engaged in schemes for the liberty and happiness of mankind. By a turn of imagination, by a refinement of reflection, by an enthusiasm of passion, we seem to take part in the interests of others, and imagine ourselves divested of all selfish considerations: but, at bottom, the most generous patriot and most niggardly miser, the bravest hero and most abject coward, have, in every action, an equal regard to their own happiness and welfare. Whoever concludes from the seeming tendency of this opinion, that those, who make profession of it, cannot possibly feel the true sentiments of benevolence, or have any regard for genuine virtue, will often find himself, in practice, very much mistaken. Probity and honour were no strangers to Epicurus and his sect. Atticus and Horace seem to have enjoyed from nature, and cultivated by reflection, as generous and friendly dispositions as any disciple of the austerer schools. And among the modern, Hobbes and Locke, who maintained the selfish system of morals, lived irreproachable lives; though the former lay not under any restraint of religion which might supply the defects of his philosophy. An Epicurean or a Hobbist readily allows, that there is such a thing as a friendship in the world, without hypocrisy or disguise; though he may attempt, by a philosophical chymistry, to resolve the elements of this passion, if I may so speak, into those of another, and explain every affection to be self-love, twisted and moulded, by a particular turn of imagination, into a variety of appearances. But as the same turn of imagination prevails not in every man, nor gives the same direction to the original passion; this is sufficient even according to the selfish system to make the widest difference in human characters, and denominate one man virtuous and humane, another vicious and meanly interested. I esteem the man whose self-love, by whatever means, is so directed as to give him a concern for others, and render him serviceable to society: as I hate or despise him, who has no regard to any thing beyond his own gratifications and enjoyments. In vain would you suggest that these characters, though seemingly opposite, are at bottom the same, and that a very inconsiderable turn of thought forms the whole difference between them. Each character, notwithstanding these inconsiderable differences, appears to me, in practice, pretty durable and untransmutable. And I find not in this more than in other subjects, that the natural sentiments arising from the general appearances of things are easily destroyed by subtile reflections concerning the minute origin of these appearances. Does not the lively, cheerful colour of a countenance inspire me with complacency and pleasure; even though I learn from philosophy that all difference of complexion arises from the most minute differences of thickness, in the most minute parts of the skin; by means of which a superficies is qualified to reflect one of the original colours of light, and absorb the others? Benevolence naturally divides into two kinds, the general and the particular. The first is, where we have no friendship or connexion or esteem for the person, but feel only a general sympathy with him or a compassion for his pains, and a congratulation with his pleasures. The other species of benevolence is founded on an opinion of virtue, on services done us, or on some particular connexions. Both these sentiments must be allowed real in human nature: but whether they will resolve into some nice considerations of self-love, is a question more curious than important. The former sentiment, to wit, that of general benevolence, or humanity, or sympathy, we shall have occasion frequently to treat of in the course of this inquiry; and I assume it as real, from general experience, without any other proof. But though the question concerning the universal or partial selfishness of man be not so material as is usually imagined to morality and practice, it is certainly of consequence in the speculative science of human nature, and is a proper object of curiosity and enquiry. It may not, therefore, be unsuitable, in this place, to bestow a few reflections upon it. The most obvious objection to the selfish hypothesis is, that, as it is contrary to common feeling and our most unprejudiced notions, there is required the highest stretch of philosophy to establish so extraordinary a paradox. To the most careless observer there appear to be such dispositions as benevolence and generosity; such affections as love, friendship, compassion, gratitude. These sentiments have their causes, effects, objects, and operations, marked by common language and observation, and plainly distinguished from those of the selfish passions. And as this is the obvious appearance of things, it must be admitted, till some hypothesis be discovered, which by penetrating deeper into human nature, may prove the former affections to be nothing but modifications of the latter. All attempts of this kind have hitherto proved fruitless, and seem to have proceeded entirely from that love of simplicity which has been the source of much false reasoning in philosophy. I shall not here enter into any detail on the present subject. Many able philosophers have shown the insufficiency of these systems. And I shall take for granted what, I believe, the smallest reflection will make evident to every impartial enquirer. Mons. Fontenelle. But the nature of the subject furnishes the strongest presumption, that no better system will ever, for the future, be invented, in order to account for the origin of the benevolent from the selfish affections, and reduce all the various emotions of the human mind to a perfect simplicity. The case is not the same in this species of philosophy as in physics. Many an hypothesis in nature, contrary to first appearances, has been found, on more accurate scrutiny, solid and satisfactory. Instances of this kind are so frequent that a judicious, as well as witty philosopher, has ventured to affirm, if there be more than one way in which any phænomenon may be produced, that there is general presumption for its arising from the causes which are the least obvious and familiar. But the presumption always lies on the other side, in all enquiries concerning the origin of our passions, and of the internal operations of the human mind. The simplest and most obvious cause which can there be assigned for any phænomenon, is probably the true one. When a philosopher, in the explication of his system, is obliged to have recourse to some very intricate and refined reflections, and to suppose them essential to the production of any passion or emotion, we have reason to be extremely on our guard against so fallacious an hypothesis. The affections are not susceptible of any impression from the refinements of reason or imagination; and it is always found that a vigorous exertion of the latter faculties, necessarily, from the narrow capacity of the human mind, destroys all activity in the former. Our predominant motive or intention is, indeed, frequently concealed from ourselves when it is mingled and confounded with other motives which the mind, from vanity or self-conceit, is desirous of supposing more prevalent: but there is no instance that a concealment of this nature has ever arisen from the abstruseness and intricacy of the motive. A man that has lost a friend and patron may flatter himself that all his grief arises from generous sentiments, without any mixture of narrow or interested considerations: but a man that grieves for a valuable friend, who needed his patronage and protection; how can we suppose, that his passionate tenderness arises from some metaphysical regards to a self-interest, which has no foundation or reality? We may as well imagine that minute wheels and springs, like those of a watch, give motion to a loaded waggon, as account for the origin of passion from such abstruse reflections. Animals are found susceptible of kindness, both to their own species and to ours; nor is there, in this case, the least suspicion of disguise or artifice. Shall we account for all their sentiments, too, from refined deductions of self-interest? Or if we admit a disinterested benevolence in the inferior species, by what rule of analogy can we refuse it in the superior? Love between the sexes begets a complacency and good-will, very distinct from the gratification of an appetite. Tenderness to their offspring, in all sensible beings, is commonly able alone to counter-balance the strongest motives of self-love, and has no manner of dependance on that affection. What interest can a fond mother have in view, who loses her health by assiduous attendance on her sick child, and afterwards languishes and dies of grief, when freed, by its death, from the slavery of that attendance? Is gratitude no affection of the human breast, or is that a word merely, without any meaning or reality? Have we no satisfaction in one man’s company above another’s, and no desire of the welfare of our friend, even though absence or death should prevent us from all participation in it? Or what is it commonly, that gives us any participation in it, even while alive and present, but our affection and regard to him? These and a thousand other instances are marks of a general benevolence in human nature, where no real interest binds us to the object. And how an imaginary interest known and avowed for such, can be the origin of any passion or emotion, seems difficult to explain. No satisfactory hypothesis of this kind has yet been discovered; nor is there the smallest probability that the future industry of men will ever be attended with more favourable success. But farther, if we consider rightly of the matter, we shall find that the hypothesis which allows of a disinterested benevolence, distinct from self-love, has really more simplicity in it, and is more conformable to the analogy of nature than that which pretends to resolve all friendship and humanity into this latter principle. There are bodily wants or appetites acknowledged by every one, which necessarily precede all sensual enjoyment, and carry us directly to seek possession of the object. Thus, hunger and thirst have eating and drinking for their end; and from the gratification of these primary appetites arises a pleasure, which may become the object of another species of desire or inclination that is secondary and interested. In the same manner there are mental passions by which we are impelled immediately to seek particular objects, such as fame or power, or vengeance without any regard to interest; and when these objects are attained a pleasing enjoyment ensues, as the consequence of our indulged affections. Nature must, by the internal frame and constitution of the mind, give an original propensity to fame, ere we can reap any pleasure from that acquisition, or pursue it from motives of self-love, and desire of happiness. If I have no vanity, I take no delight in praise: if I be void of ambition, power gives me no enjoyment: if I be not angry, the punishment of an adversary is totally indifferent to me. In all these cases there is a passion which points immediately to the object, and constitutes it our good or happiness; as there are other secondary passions which afterwards arise, and pursue it as a part of our happiness, when once it is constituted such by our original affections. Were there no appetite of any kind antecedent to self-love, that propensity could scarcely ever exert itself; because we should, in that case, have felt few and slender pains or pleasures, and have little misery or happiness to avoid or to pursue. “Animasque in vulnere ponunt.” Virg. “Dum alteri noceat, sui negligens”, says Seneca of Anger. De Ira, I. i. Now where is the difficulty in conceiving, that this may likewise be the case with benevolence and friendship, and that, from the original frame of our temper, we may feel a desire of another’s happiness or good, which, by means of that affection, becomes our own good, and is afterwards pursued, from the combined motives of benevolence and self-enjoyments? Who sees not that vengeance, from the force alone of passion, may be so eagerly pursued, as to make us knowingly neglect every consideration of ease, interest, or safety; and, like some vindictive animals, infuse our very souls into the wounds we give an enemy; and what a malignant philosophy must it be, that will not allow to humanity and friendship the same privileges which are undisputably granted to the darker passions of enmity and resentment; such a philosophy is more like a satyr than a true delineation or description of human nature; and may be a good foundation for paradoxical wit and raillery, but is a very bad one for any serious argument or reasoning.	Dodatek II. o sebelásce. Jest zásada u mnohých prý platná, která naprosto nesnáší se s nijakou ctností a nijakým mravním citem; a jako nemůže pocházeti leč ze smýšlení veskrze ničemného, tak zase ničemnost tu dále posiluje. Zásadou touto jest, že veškerá blahovůle jest pouhým pokrytectvím, přátelství podvodem, smysl pro obecno šaškovinou, věrnost nástrahou k získání důvěry; a že, sledujíce vlastně jen soukromý svůj zájem, užíváme zálibných těchto přetvářek toliko, abychom oklamali ostražitost jiných a tím spíše vydali je svým úkladům a úskokům. Jaké srdce ten míti musí, jenž přidržuje se takových zásad, a v němž neozývá se niterný cit, který by ze lži usvědčil takovou theorii, to představíme si tak snadno jako i stupeň náklonnosti a blahovůle, již chová k plemeni, které líčí v barvách tak ohavných, a jemuž přisuzuje tak malou schopnost vděčnosti neb vzájemné náklonnosti. Jestli zásady ty nepřipisujeme zcela ničemnému srdci, musíme je aspoň vykládati zkoumáním velice ledabylým a ukvapeným. Rozumovatelé povrchní zajisté mohli by, pozorujíce mnohou faleš v lidstvu a sami snad necítíce v sobě samých valného krocení vlastních choutek, činiti povšechný a ukvapený závěr, že vše jest stejně ničemno, a že lidé na rozdíl ode všech ostatních živočichů, ano ode všech druha bytostních, nejeví nijakých stupňů dobra neb zla, nýbrž jsou v každém případě týmiž bytostmi v různých přestrojeních a tvářnostech. Jest i druhá zásada, poněkud podobná první, na kterou filosofové velikou váhu kladli, a jež byla základem mnohé soustavy, totiž: že, jakoukoli náklonnost člověk k jiným cítí neb cítiti se domnívá, žádná vášeň není a nemaže býti nesobeckou; že nejšlechetnější přátelství, jakkoli upřímné, jest obměnou sebelásky; a že, třeba nevědomě, hledáme toliko vlastního uspokojení, i když se zdá, že nejúsilovněji snažíme se o svobodu a blaho lidstva. Výkonem obraznosti, vytříbenou úvahou, nadšeným citem domýšlíváme se, že máme účastenství v zájmech svých bližních a domníváme se býti prosti všelikých sobeckých zámyslů; avšak, konec konců, nejšlechetnější vlastimil i nejskoupější skrblík, nejudatnější rek i nejhnusnější zbabělec dbají stejně, při každém skutku, vlastního štěstí a blahobytu. Kdo by ze zdánlivého záměru tohoto mínění uzavíral, že ti, kteří je prohlašují, nemohou ani pociťovati pravého citu blahovůle aneb míti uznání pro ryzí ctnost, často se ve skutečnosti velmi bude klamati. Bezúhonnost a čestnost nebyly cizími Epikurovi a jeho družině. Atticus i Horác od přirození už asi měli a rozvážně pěstovali povahu tak šlechetnou a lidumilnou jako kteříkoli stoupenci škol přísnějších. A mezi novodobými Hobbes a Locke, již hájili tuto sobeckou soustavu mravnosti, vedli život bezúhonný, ač Hobbes neznal nijakých omezovacích příkazů náboženských, které by byly napravovaly nedostatky jeho filosofie. Epikurejec i Hobbista ochotně uznává, že 4est na světě přátelství bez pokrytectví i přetvářky, ač snad se bude snažiti rozložiti, filosofickou jakousi chemií, prvky toho citu v prvky citu jiného, a vykládati, že každá příchylnost je sebeláskou, utvářenou a zkrucovanou zvláštním výkonem obraznosti v přerozmanité tvářnosti. Že pak týž výkon obraznosti nenalezá se u každého, ani nedává stejného směru vášni původní, dostačuje to i dle soustavy sobecké k vyložení největších rozdílů v povahách lidských, tak že lze jednoho nazvati ctnostným a lidským, druhého neřestným a nízce zištným. Vážím si toho člověka, jehož sebeláska nese se z jakékoli příčiny takovým směrem, že dbá svých bližních a jest úslužným ke společnosti, tak jako nenávidím toho a jím opovrhuji, jenž nedbá ničeho leč vlastního uspokojení a požitku. Marně byste k tomu poukazovali, že povahy ty, ač zdánlivě protivné, jsou v podstatě totožné, a že velmi nepatrná odchylka v myšlení činí celý rozdíl mezi nimi. Obě ty povahy jeví se mi přes tyto nepatrné rozdíly ve skutečnosti značně trvalými a neproměnnými. A jako u jiných předmětu ani tu neshledávám, že by přirozené city vznikající z povšechné tvářnosti věcí snadno daly se zničiti podrobnými úvahami o nejvlastnějším původu těchto vzezření. Zdaž nebudí živá svěží barva táře.ve mně uspokojení a potěšení, třeba dovídám se: přírodovědy, že veškerý rozdíl pleti pochází z nejdrobnějších rozdílů tlouštky v nejdrobnějších dílcích ku že, následkem kterýchžto rozdílů dovede povrch odrážeti jednu z původních barev světla a pohlcovati ostatní? Blahovůle dělí se přirozeně ve dva druhy, všeobecnou a zvláštní. Prvá jest tam, kde nemáme ani přátelství ani svazků neb úcty k té osobě, nýbrž pociťujeme toliko povšechný soucit s ni neboli útrpnost s jejími strastmi a potěšení z radostí jejích. Druhý druh libovůle zase je založen na názor o ctnosti, úsluhách nám prokázaných, neb na zvláštních nějakých svazcích. Oba tyto city sluší pokládati za skutečné v přirozenosti lidské; zda však dají se uvésti na jakési jemné zřetele sebelásky, jest otázkou spíše za jímavou než důležitou. O citu prvém, totiž citu povšechné blahovůle, neb lidskosti, neb soucitu, často budeme pojednávati v tomto zkoumání; pokládám jej pak za skutečný na základě všeobecné zkušenosti, bez jakéhokoli důkazu. Než, ačkoli otázka všeobecné neb částečné sobeckosti lidské není pro mravnost a život praktický tak důležita, jak se obyčejně za to mívá, jest zajisté závažnou ve spekulativní vědě o přirozenosti lidské, a jest tudíž právem předmětem zvědavosti a bádání. Nebude tedy snad nemístným, věnujeme-li jí několik úvah. Proti hypothesi sobecké nejspíše na snadě leží námitka, že, ježto odporuje všeobecnému citu a nejnepředpojatějším názorům našim, třeba jest největšího úsilí filosofického, máme-li podepříti učení tak neobyčejně proti rozumu čelící. I nejpovrchnějšímu pozorovateli zjevno, že jsou náklonnosti jako blahovůle a velikodušnost, city jako láska, přátelství, soustrast, vděčnost. Cit ty mají své příčiny, následky, předměty a působnost, označené obecnou mluvou a pozorováním a zřejmě různé od účinků vášní sobeckých. A poněvadž takovými jeví se věci na první pohled, musíme na názoru tom setrvati tak dlouho, a objevena bude hypothese, která hlouběji vnikne do přirozenosti lidské a dokáže, že city ušlechtilé nejsou leč obměnami sobeckých. Veškeré pokusy toho druhu ukázaly se posud marnými, a jak se zdá, pocházely veskrze z té snahy po jednoduchosti, která byla již pramenem mnoha nesprávného rozumování ve filosofii. Nepustím se ve věci této do nijakých podrobností. Mnoho bystrých filosofů ukázalo nedostatečnost těchto soustav. Já pak budu pokládati za prokázáno, co nejkratší úvaha ozřejmí každému nestrannému badateli. Fontenelle. Povaha předmětu však vede k domněnce co nejpevněji opřené, že nebude vynalezena v budoucnu nijaká lepší soustava, která by vyložila vznik citů blahovolných ze sobeckých a uvedla všeliká hnutí lidského ducha na dokonalou jednoduchost. Věc nemá se tu tak jako ve fysice. Mnohá hypothese o věcech přírodních byla po přesnějším zkoumání shledána oproti prvému zdání, pevnou a uspokojivou. Příkladů toho druhu je tolik, že soudný jakož i vtipný jeden filosof troufal si tvrditi, že, je-li více způsobů, kterými zjev nějaký může povstati, lze povšechně domýšleti se, že vznikl z příčin nejméně zřejmých a povědomých. Avšak ve všech bádáních o původu vášní našich a o vnitřních výkonech lidského ducha třeba přidržovati se domněnky opačné. Nejjednodušší a nejzřejmější příčina, kterou tu lze vyložiti zjev nějaký, bývá nejspíše pravou. Když filosof nějaký, vykládaje soustavu svou, jest nucen utíkati se k úvahám velice spletitým a umělým a pokládati je za podstatné ke vzniku citu neb hnutí nějakého, radno jest míti se co nejvíce na pozoru před hypothesí tak klamavou. Umělůstky rozumové neb obraznostní nijak na city nepůsobí; a shledává se vždy, že úsilný rozmach těchto mohutností veškeru činnost oněch, následkem úzké objemnosti lidského ducha, nezbytně ničí. Vůdčí naše pohnutka neb zámysl bývá zajisté nás samých často taj na, je-li pomíšena a spletena s jinými pohnutkami, které duch z marnivosti neb domýšlivosti rád by pokládal za mocnější; není však případu, že by takováto utajenost kdy byla povstala z nejasnosti a spletitosti pohnutky. Člověk ztrativší přítele a příznivce může snad lichotiti si, že všechen jeho žal pochází z citů šlechetných beze všeho přimíšení úvah úzkých a sobeckých; avšak lze-liž u člověka truchlícího po vzácném příteli, který potřeboval jeho přízně a ochrany, domýšleti se, že i jeho hluboký láskyplný cit pochází z jakýchsi metafysických ohledů na vlastní zájem, kterému schází tu veškeren základ? Stejně bychom se mohli domýšleti, že malinká kolečka a péra, jako hodinková, uvedou v pohyb vůz s nákladem, vykládáme-li vznik vášně z úvah tak nepříležitých. Zvířata shledáváme schopnými příchylnost i k vlastnímu plemeni i k našemu; a nelze v případě tom podezřívati je z přetvářky neb šalby. Máme i veškeré jejich city vykládati z vypočítavých ohledů na vlastní zisk? Jestli však připustíme nezištnou blahovůli v druzích nižších, dle kterého pravidla analogie můžeme odepírati ji druhu vyššímu? Láska pohlavní plodí zálibu a přízeň velice rozdílnou od ukojení chtíče nějakého. Něžnost ke mláďatům dovede u všech citem nadaných bytostí vyvážiti nejmocnější pohnutky sebelásky a nijak na citu tom nezávisí. Jaký vlastní prospěch mohla by míti na mysli milující matka, jež připravuje se o zdraví, neunavně ošetřujíc choré své dítko, a potom se souží a žalem umírá, ač jest smrtí jeho zbavena námahy onoho ošetřování? Není-liž vděčnost citem srdce lidského, či jest pouze slovem bez významu a skutečnosti? Nenalézáme-liž potěšení ve společnosti člověka jednoho spíše než druhého, a nepřejeme-liž blaha příteli svému, i kdyby vzdálenost neb i smrt bránily nám býti ho účastni? Což jest vůbec ono, co dává nám účast v blahu jeho, i když jsme živi a přítomni, ne-li náklonnost naše k němu? Případy ty a tisíce jiných jsou známkami povšechné blahovůle v přirozenosti lidské, kde nijaký skutečný zájem nás ku předmětu jejímu neváže. Jak by pak domnělý zájem, jako takový známý a doznaný,: mohl býti původem jakéhokoli citu neb hnutí, těžko jest vyložiti. Posud uspokojivá hypothese toho druhu objevena nebyla; a není nejmenší pravděpodobnosti, že i budoucí důmysl lidí setká se s úspěchem příznivějším. Nedosti na tom! Uvážíme-li věc správně, shledáme, že hypothese připouštějící nezištnou blahovůli, rozdílnou od sebelásky, má skutečně více jednoduchosti v sobě a spíše vyhovuje analogii přírody než ta, která troufá si rozložiti veškeré přátelství a všechnu lidskost v sebelásku. Jsou tělesné, potřeby a chuti, každým uznané, jež nutně předcházejí; všechny smyslové požitky a přímo pobízejí nás, abychom hleděli zmocniti se předmětu jejich. Tak jest cílem hladu a žízně jídlo a pití; a z ukojení těchto prvotných chutí vzniká rozkoš, která může se státi předmětem jiného způsobu žádosti neb náklonnosti, která jest druhotná a sobecká. Rovněž jsou tu duševní vášně, které nás pohánějí, abychom usilovali o určité předměty, jako slávu, neb moc, neb mstu, bez jakéhokoli ohledu na zisk; když pak jsme předmětu těch dosáhli, dostavuje se libé uspokojení, jakožto následek ukojených citu. Příroda musela vniterným ustrojením a seřízením ducha dříve dáti nám prvotnou zálibu v slávě, než dovedeme nalézati potěšení v dosažení jí nebo usilovati o ni z pohnutek sebelásky a z touhy po blahu. Nemám-li marnivosti, nenalézám rozkoše v pochvale; jsem-li bez ctižádosti, nepůsobí mi moc potěšení; nejsem-li hněvivý, je mi potrestání protivníka lhostejným. Ve všech těchto případech nalézá se vášeň, která ukazuje přímo ku předmětu a činí jej naším dobrem neb blahem; jsou tu pak i jiné, druhotné vášně, které potom vznikají a o předmět ten jako díl blaha našeho usilují, když už prvotnými city jím byl učiněn. Kdyby tu nebylo nijakých chutí před sebeláskou, sotva by se cit tento kdy mohl projeviti; poněvadž bychom v tom případě byli cítili jen málo, a to slabých bolestí a slastí, a měli tudíž jen málo blaha a strasti k hledání i vyvarování. A duši do rány kladou. Virg. Jen když jinému uškodí, sebe nedbaje, praví Seneca o hněvu. De Ira, I. 1. Nuže, jaká je tu obtíž, abychom se domnívali, že tak se věc má i s blahovůlí a přátelstvím, a že z prvotného ustrojení přirozenosti své pociťujeme snad touhu po blahu neb dobru cizím, kteréž, prostředkem tohoto citu, stává se vlastním naším dobrem a jest nadále hledáno ze spojených pohnutek blahovůle a vlastního potěšení? Kdo by neviděl, že o mstu z pouhé síly vášně mnohdy tak úporně usilujeme, že vědomě opomíjíme každého ohledu na pohodlí, prospěch neb bezpečnost, a po způsobu některých zlobných zvířat vlastní duši vléváme do ran, jež protivníku zasazujeme? Jak zlomyslná musí býti filosofie, která lidskosti a přátelství odpírá táž práva, která bez odporu přiznávají se temnějším vášním zloby a mstivosti! Filosofe taková je spíše satyrou než pravým vylíčením neboli vypsáním lidské přirozenosti. Je snad dobrým podkladem paradoxnímu vtipu a výsměchu, špatným však pro vážný výklad a přetřes.
APPENDIX III. some farther considerations with regard to justice. The intention of this Appendix is to give some more particular explication of the origin and nature of Justice, and to mark some differences between it and the other virtues. The social virtues of humanity and benevolence exert their influence immediately by a direct tendency or instinct, which chiefly keeps in view the simple object, moving the affections, and comprehends not any scheme or system, nor the consequences resulting from the concurrence, imitation, or example of others. A parent flies to the relief of his child; transported by that natural sympathy which actuates him, and which affords no leisure to reflect on the sentiments or conduct of the rest of mankind in like circumstances. A generous man cheerfully embraces an opportunity of serving his friend; because he then feels himself under the dominion of the beneficent affections, nor is he concerned whether any other person in the universe were ever before actuated by such noble motives, or will ever afterwards prove their influence. In all these cases the social passions have in view a single individual object, and pursue the safety or happiness alone of the person loved and esteemed. With this they are satisfied: in this they acquiesce. And as the good, resulting from their benign influence, is in itself complete and entire, it also excites the moral sentiment of approbation, without any reflection on farther consequences, and without any more enlarged views of the concurrence or imitation of the other members of society. On the contrary, were the generous friend or disinterested patriot to stand alone in the practice of beneficence, this would rather enhance his value in our eyes, and join the praise of rarity and novelty to his other more exalted merits. The case is not the same with the social virtues of justice and fidelity. They are highly useful, or indeed absolutely necessary to the well-being of mankind: but the benefit resulting from them is not the consequence of every individual single act; but arises from the whole scheme or system concurred in by the whole, or the greater part of the society. General peace and order are the attendants of justice or a general abstinence from the possessions of others; but a particular regard to the particular right of one individual citizen may frequently, considered in itself, be productive of pernicious consequences. The result of the individual acts is here, in many instances, directly opposite to that of the whole system of actions; and the former may be extremely hurtful, while the latter is, to the highest degree, advantageous. Riches, inherited from a parent, are, in a bad man’s hand, the instrument of mischief. The right of succession may, in one instance, be hurtful. Its benefit arises only from the observance of the general rule; and it is sufficient, if compensation be thereby made for all the ills and inconveniences which flow from particular characters and situations. Cyrus, young and unexperienced, considered only the individual case before him, and reflected on a limited fitness and convenience, when he assigned the long coat to the tall boy, and the short coat to the other of smaller size. His governor instructed him better, while he pointed out more enlarged views and consequences, and informed his pupil of the general, inflexible rules, necessary to support general peace and order in society. The happiness and prosperity of mankind, arising from the social virtue of benevolence and its subdivisions, may be compared to a wall, built by many hands, which still rises by each stone that is heaped upon it, and receives increase proportional to the diligence and care of each workman. The same happiness, raised by the social virtue of justice and its subdivisions, may be compared to the building of a vault, where each individual stone would, of itself, fall to the ground; nor is the whole fabric supported but by the mutual assistance and combination of its corresponding parts. All the laws of nature, which regulate property, as well as all civil laws, are general, and regard alone some essential circumstances of the case, without taking into consideration the characters, situations, and connexions of the person concerned, or any particular consequences which may result from the determination of these laws in any particular case which offers. They deprive, without scruple, a beneficent man of all his possessions, if acquired by mistake, without a good title; in order to bestow them on a selfish miser, who has already heaped up immense stores of superfluous riches. Public utility requires that property should be regulated by general inflexible rules; and though such rules are adopted as best serve the same end of public utility, it is impossible for them to prevent all particular hardships, or make beneficial consequences result from every individual case. It is sufficient, if the whole plan or scheme be necessary to the support of civil society, and if the balance of good, in the main, do thereby preponderate much above that of evil. Even the general laws of the universe, though planned by infinite wisdom, cannot exclude all evil or inconvenience in every particular operation. It has been asserted by some, that justice arises from human conventions, and proceeds from the voluntary choice, consent, or combination of mankind. If by convention be here meant a promise (which is the most usual sense of the word) nothing can be more absurd than this position. The observance of promises is itself one of the most considerable parts of justice, and we are not surely bound to keep our word because we have given our word to keep it. But if by convention be meant a sense of common interest, which sense each man feels in his own breast, which he remarks in his fellows, and which carries him, in concurrence with others, into a general plan or system of actions, which tends to public utility; it must be owned, that, in this sense, justice arises from human conventions. For if it be allowed (what is, indeed, evident) that the particular consequences of a particular act of justice may be hurtful to the public as well as to individuals; it follows that every man, in embracing that virtue, must have an eye to the whole plan or system, and must expect the concurrence of his fellows in the same conduct and behaviour. Did all his views terminate in the consequences of each act of his own, his benevolence and humanity, as well as his self-love, might often prescribe to him measures of conduct very different from those which are agreeable to the strict rules of right and justice. This theory concerning the origin of property, and consequently of justice, is, in the main, the same with that hinted at and adopted by Grotius, “Hinc discimus, quæ fuerit causa, ob quam a primæva communione rerum primo mobilium, deinde et immobilinm discessum est: nimirum quod cum non contenti homines vesci sponte natis, antra habitare, corpore aut nudo agere, aut corticibus arborum ferarumve pellibus vestito, vitæ genus exquisitius delegissent, industria opus fuit, quam singuli rebus singulls adhiberent. Quo minus autem fructus in commune conferrentur, primum obstitit locorum, in quæ homines discesserunt, distantia, deinde justitiæ et amoris defectus, per quem fiebat, ut nee in labore, nee in consumtione fructuum, quæ debebat, æqualitas servaretur. Simul discimus, quomodo res in proprietatem iverint; non animi actu solo, neque enim scire alii poterant, quid alil suum esse vellent, ut eo abstinerent, et idem velle plures poterant; sed pacto quodam aut expresso, ut per divisionem, aut tacito, ut per occupationem.” De jure belli et pacis. Lib. ii. cap. 2. §. 2. art. 4 and 5. Thus two men pull the oars of a boat by common convention for common interest, without any promise or contract; thus gold and silver are made the measures of exchange; thus speech and words and language are fixed by human convention and agreement. Whatever is advantageous to two or more persons, if all perform their part; but what loses all advantage if only one perform, can arise from no other principle There would otherwise be no motive for any one of them to enter into that scheme of conduct. Natural may be opposed, either to what is unusual, miraculous or artificial. In the two former senses, justice and property are undoubtedly natural. But as they suppose reason, forethought, design, and a social union and confederacy among men, perhaps that epithet cannot strictly, in the last sense, be applied to them. Had men lived without society, property had never been known, and neither justice nor injustice had ever existed. But society among human creatures had been impossible without reason and forethought. Inferior animals, that unite, are guided by instinct, which supplies the place for reason. But all these disputes are merely verbal. The word, natural, is commonly taken in so many senses and is of so loose a signification, that it seems vain to dispute whether justice be natural or not. If self-love, if benevolence be natural to man; if reason and forethought be also natural; then may the same epithet be applied to justice, order, fidelity, property, society. Men’s inclination, their necessities, lead them to combine; their understanding and experience tell them that this combination is impossible where each governs himself by no rule, and pays no regard to the possessions of others: and from these passions and reflections conjoined, as soon as we observe like passions and reflections in others, the sentiment of justice, throughout all ages, has infallibly and certainly had place to some degree or other in every individual of the human species. In so sagacious an animal, what necessarily arises from the exertion of his intellectual faculties may justly be esteemed natural. That there be a separation or distinction of possessions, and that this separation be steady and constant; this is absolutely required by the interests of society, and hence the origin of justice and property. What possessions are assigned to particular persons; this is, generally speaking, pretty indifferent; and is often determined by very frivolous views and considerations. We shall mention a few particulars. Were a society formed among several independent members, the most obvious rule, which could be agreed on, would be to annex property to present possession, and leave every one a right to what he at present enjoys. The relation of possession, which takes place between the person and the object, naturally draws on the relation of property. For a like reason, occupation or first possession becomes the foundation of property. Where a man bestows labour and industry upon any object, which before belonged to no body; as in cutting down and shaping a tree, in cultivating a field, &c., the alterations, which he produces, causes a relation between him and the object, and naturally engages us to annex it to him by the new relation of property. This cause here concurs with the public utility, which consists in the encouragement given to industry and labour. Perhaps too, private humanity towards the possessor concurs, in this instance, with the other motives, and engages us to leave with him what he has acquired by his sweat and labour; and what he has flattered himself in the constant enjoyment of. For though private humanity can, by no means, be the origin of justice; since the latter virtue so often contradicts the former; yet when the rule of separate and constant possession is once formed by the indispensable necessities of society, private humanity, and an aversion to the doing a hardship to another, may, in a particular instance, give rise to a particular rule of property. I am much inclined to think, that the right succession or inheritance much depends on those connexions of the imagination, and that the relation to a former proprietor begetting a relation to the object, is the cause why the property is transferred to a man after the death of his kinsman. It is true; industry is more encouraged by the transference of possession to children or near relations: but this consideration will only have place in a cultivated society; whereas the right of succession is regarded even among the greatest Barbarians. Acquisition of property by accession can be explained no way but by having recourse to the relations and connexions of the imaginations. The property of rivers, by the laws of most nations, and by the natural turn of our thoughts, is attributed to the proprietors of their banks, excepting such vast rivers as the Rhine or the Danube, which seem too large to follow as an accession to the property of the neighbouring fields. Yet even these rivers are considered as the property of that nation, through whose dominions they run; the idea of a nation being of a suitable bulk to correspond with them, and bear them such a relation in the fancy. The accessions, which are made to land, bordering upon rivers, follow the land, say the civilians, provided it be made by what they call alluvion, that is, insensibly and imperceptibly; which are circumstances, that assist the imagination in the conjunction. Where there is any considerable portion torn at once from one bank and added to another, it becomes not his property, whose land it falls on, till it unite with the land, and till the trees and plants have spread their roots into both. Before that, the thought does not sufficiently join them. In short, we must ever distinguish between the necessity of a separation and constancy in men’s possession, and the rules, which assign particular objects to particular persons. The first necessity is obvious, strong, and invincible: the latter may depend on a public utility more light and frivolous, on the sentiment of private humanity and aversion to private hardship, on positive laws, on precedents, analogies, and very fine connexions and turns of the imagination. Among all civilized nations it has been the constant endeavour to remove everything arbitrary and partial from the decision of property, and to fix the sentence of judges by such general views and considerations as may be equal to every member of society. For besides, that nothing could be more dangerous than to accustom the bench, even in the smallest instance, to regard private friendship or enmity; it is certain, that men, where they imagine that there was no other reason for the preference of their adversary but personal favour, are apt to entertain the strongest ill-will against the magistrates and judges. When natural reason, therefore, points out no fixed view of public utility by which a controversy of property can be decided, positive laws are often framed to supply its place, and direct the procedure of all courts of judicature. Where these too fail, as often happens, precedents are called for; and a former decision, though given itself without any sufficient reason, justly becomes a sufficient reason for a new decision. If direct laws and precedents be wanting, imperfect and indirect ones are brought in aid; and the controverted case is ranged under them by analogical reasonings and comparisons, and similitudes, and correspondencies, which are often more fanciful than real. In general, it may safely be affirmed that jurisprudence is, in this respect, different from all the sciences; and that in many of its nicer questions, there cannot properly be said to be truth or falsehood on either side. If one pleader bring the case under any former law or precedent, by a refined analogy or comparison; the opposite pleader is not at a loss to find an opposite analogy or comparison: and the preference given by the judge is often founded more on taste and imagination than on any solid argument. Public utility is the general object of all courts of judicature; and this utility too requires a stable rule in all controversies: but where several rules, nearly equal and indifferent, present themselves, it is a very slight turn of thought which fixes the decision in favour of either party. We may just observe, before we conclude this subject, that after the laws of justice are fixed by views of general utility, the injury, the hardship, the harm, which result to any individual from a violation of them, enter very much into consideration, and are a great source of that universal blame which attends every wrong or iniquity. By the laws of society, this coat, this horse is mine, and ought to remain perpetually in my possession: I reckon on the secure enjoyment of it: by depriving me of it, you disappoint my expectations, and doubly displease me, and offend every bystander. It is a public wrong, so far as the rules of equity are violated: it is a private harm, so far as an individual is injured. And though the second consideration could have no place, were not the former previously established: for otherwise the distinction of mine and thine would be unknown in society: yet there is no question but the regard to general good is much enforced by the respect to particular. What injures the community, without hurting any individual, is often more lightly thought of. But where the greatest public wrong is also conjoined with a considerable private one, no wonder the highest disapprobation attends so iniquitous a behaviour.	Dodatek III. některé další úvahy o spravedlnosti. Úkolem tohoto dodatku jest, podati další podrobný výklad původu a povahy spravedlnosti a vtknouti některé rozdíly mezi ní a ostatními ctnostmi. Společenské ctnosti lidskosti a blahovůle projevují vliv svůj bezprostředně přímým zamířením neb pudem, jenž jest hlavně upřen na prost ten předmět, který city hýbe, a nezahrnuje v sobě ani záměrů, ani soustavy nijaké, ani důsledků plynoucích ze součinnosti, napodobení a příkladu jiných. Matka letí dítku na pomoc, unášena tím přirozeným citem, jemuž podléhá, a jenž jí nepopřává času, aby přemýšlela o citech a chování ostatního lidstva v podobných okolnostech. Šlechetný člověk rád chápe se příležitosti posloužiti příteli, a to proto, že cítí se býti ovládán city blahodějnými a nedbá, zda jiná nějaká osoba ve světě kdy byla vedena tak ušlechtilými pohnutkami neb kdy jindy vlivu jejich dozná. Ve všech těch případech směřují cit společenské za jediným předmětem, a usilují o bezpečnost neb blaho toliko osoby milované a ctěné. Tím jsou spokojeny, na tom i přestávají. A že pak dobro plynoucí z dobrotivého jich vlivu jest samo sebou úplným a dokonalým, budí též mravní cit pochvaly bez jakéhokoli zřetele k dalším následkům, a bez jakéhokoli širšího ohlížení po součinnosti neb napodobení ostatních členů společnosti. Naopak, kdyby šlechetný přítel neb nezištný vlastimil i osamocen byl v konání dobra, spíše by to zvýšovalo cenu jeho v očích našich a ke druhým jeho důstojnějším výbornostem přidávalo chválu vzácnosti a novoty. Jinak má se však věc se společenskými ctnostmi spravedlnosti a věrnosti. Jsou velice užitečny, ano naprosto nutny ku blahobytu lidstva; prospěch z nich plynoucí není však následkem každého jednotlivého skutku, nýbrž vzniká z celkové soustavy za součinnosti veškeré společnosti neb aspoň větší části její. Všeobecný klid a řád jsou průvodčími spravedlnosti neboli všeobecné zdrželivosti od zasahování v to, co náleží jiným, byť i určité šetření určitého práva jednotlivce občana mnohdy samo o sobě vedlo ke zhoubným účinkům. Výsledek skutků jednotlivých bývá tu ve mnohých případech přímou protivou výsledku celkové soustavy skutků; onen může býti velice škodný, kdežto tento je v nejvyšší míře prospěšným. Bohatství zděděné po rodičích je v rukou špatného člověka nástrojem zla. Právo posloupnosti dědičné může takto v jednom případě býti škodným. Prospěšnost jeho vzniká teprve ze šetření všeobecného pravidla, což i dostačuje, dostává-li se takto náhrady za veškeré zlo a škody plynoucí z jednotlivých povah a poměrů. Cyrus, mlád a nezkušený, měl zření toliko k jednotlivému případu a dbal obmezené vhodnosti a příměrnosti, odevzdávaje dlouhý kabát velikému hochu, krátký pak hochu menšímu. Vychovatel jeho lépe ho poučil, ukazuje k názorům a následkům širším, a obeznamuje ho se všeobecnými, nezměnnými pravidly, jež jsou nutna k udržení všeobecného klidu a řádu ve společnosti. Blaho a zdar lidstva, pocházející ze společenské ctnosti blahovůle s jejími odrůdami, lze srovnati se zdí budovanou mnohými rukami, která výše se zdvihá každým přiloženým kamenem a roste v poměru k píli a pečlivosti každinkého pracovníka. Totéž blaho, budované společenskou ctností spravedlnosti s jejími odrůdami, lze srovnati se stavbou klenby, kde by každý jednotlivý kámen sám o sobě spadl na zem, kde celé dílo udržuje se toliko vzájemnou pomocí a slučováním příslušných částí. Veškeré zákony přirozené, jež upravují vlastnictví, jakož i všechny zákony občanské, jsou všeobecné a odnášejí se toliko k některým podstatným okolnostem případu, aniž berou v úvahu povahy, poměry a svazky osob dotčených, nebo určité následky, jež mohou vzniknouti z rozhodnutí zákonů těch v určitém případu. Bez rozmýšlení zbavují člověka dobročinného veškerého majetku, nabyl-li ho omylem, bez platného nároku, a odevzdávají jej sobeckému skrblíku, který již nahromadil ohromné zásoby zbytečného bohatství. Prospěch veřejný vyžaduje toho, aby vlastnictví bylo spravováno všeobecnými nezměnnými pravidly; a ačkoli volí se taková pravidla, která nejlépe vyhovují tomuto účelu obecného prospěchu, jest nemožno, aby zamezila všechny jednotlivé stesky a vyvodila blahodějné následky z každého jednotlivého případu. Postačí, je-li celkový plán nutným k udržení občanské společnosti, a jestli, ve velkém, dobro značně převažuje zlo. Ani povšechné zákony všehomíru, ač pořízeny nekonečnou moudrostí, nedovedou zabrániti všemu zlu neb utrpení v každém jednotlivém svém působení. Někteří tvrdili, že spravedlnost vzniká z dohodnutí lidských a vychází z dobrovolné volby, ze souhlasu a spolčení lidstva. Je-li tu dohodnutím míněn slib (což jest nejobvyklejším významem toho slova), nemlže nic více odporovati rozumu než toto tvrzení. Jeť dodržení slibu samo jednou z nejdůležitějších částí spravedlnosti, a zajisté nejsme vázáni držeti své slovo, protože jsme svým slovem se zavázali držeti je. Je-li však dohodnutím míněn smysl pro společný zájem, kterýžto smysl každý člověk cítí ve svém nitru, jejž i u jiných pozoruje, a jenž vede ho za součinnosti ostatních ke všeobecnému plánu neboli systemu skutků, který směřuje k veřejnému prospěchu, pak třeba doznati, že v tomto smyslu spravedlnost vzniká z lidských dohodnutí. Neboť přizná-li se (což jest ostatně zřejmo), že určité následky určitého výkonu spravedlnosti mohou býti na škodu obecnosti jakož i jednotlivců, plyne odtud, že každý člověk, přidržuje se této ctnosti, musí hleděti k celkové soustavě a očekávati, že i bližní týmž způsobem budou se chovati. Kdyby veškeren jeho zřetel přestával u následků každého jeho skutku, tehdy by blahovůle a lidskost, jakož i sebeláska jeho mnohdy předpisovaly mu úkony velice rozdílné od těch, jež souhlasí s přísnými pravidly práva a spravedlnosti. Tato theorie o původu vlastnictví, tudíž i spravedlnosti, jest v celku totožná s tou, již Grotius naznačuje a jíž se i přidržuje. „Odtud poznáváme, jaká byla příčina, ze které upustilo se od prvopočátečného společného držení věcí, zprvu pohyblivých, na to i nepohyblivých: neníť divu, že, když lidé, už se nespokojujíce tím, aby živili se plody, obývali jeskyně, chodili nazí neb odívali se korou stromů a koží šelem -- zvolili si lahodnější způsob život, že bylo zapotřebí práce, kterou by jedni na to, druzí na ono obraceli. Aby totiž plody na společnou hromadu byly snášeny, tomu nejprve bránila vzdálenost míst, po nichž se lidé byli rozešli, u druhé i nedostatek spravedlnosti a lásky, kterýž byl příčinou, že ani v práci ani v požívání plodů náležité rovnosti se nešetřilo. Zároveň poznáváme, jak se věci staly vlastnictvím: nikoli pouhým úkonem rozumu; nemohliť jedni věděti, co si druzí chtěli přivlastniti, aby sami na to nároků nečinili; a totéž chtíti mohli mnozí; -- nýbrž jakousi smlouvu buď vyjádřenou, jako ku př. hlasováním, anebo mlčky, jako ku př. zaujetím“. De jure belli et pacis. Lib. II. cap. 2. § 2. art. 4 a 5. Tak veslují dva lidé v loďce po společném dohodnutí ve společném zájmu, beze slibu i úmluvy; tak učiněno zlato a stříbro prostředkem výměny; tak stanoveny jsou výraz, slova i jazyk lidským dohodnutím a souhlasem. Vše, co jest výhodným dvěma neb více osobám, konají-li všechny svůj úkol, co však pozbývá veškeré výhodnosti, když toliko jedna osoba úkolu dostává, vše to nemůže pocházeti z jiné zásady. Jinak by tu nebylo pohnutky, proč by kterákoli z nich uvázala se v takový způsob konání. Přirozené může býti protivou buď nezvyklého, zázračného, neb umělého. V obou prvých významech jsou spravedlnost a vlastnictví nepopíratelně přirozenými. Že však předpokládají rozum, prozíravost, úmysl a společenskou jednotu neb družbu mezi lidmi, nelze snad, přesně mluvíc, přisouditi jim přívlastku toho ve smyslu posledním. Kdyby byli lidé žili bez společnosti, nikdy by se vlastnictví nebylo poznalo, a nebylo by bývalo ani spravedlnosti ani nespravedlnosti. Společnost však mezi lidskými bytostmi nebyla možna bez rozumu a prozírání. Nižší živočichové, již se spolčují, jsou vedeni pudem, který nahražuje rozum. Všechny tyto spor jsou však jen slovné. Slovo přirozený mívá obecně tolik významů a jest smyslu tak neustáleného, že se zdá marným, příti se o to, je-li spravedlnost přirozenou čili nic. Je-li sebeláska, je-li blahovůle člověku přirozena, je-li i rozum a rozmysl přirozeným, pak lze totéž říci i o spravedlnosti, pořádku, věrnosti, vlastnictví, společnosti. Náklonnosti i potřeby lidí vedou je ke spolčování; rozum i zkušenost praví jim, že spolčení to jest nemožno, kde nikdo nespravuje se pravidlem a nedbá majetku ostatních; ze spojení pak těchto citu a úvah, jakmile pozorujeme podobné city a úvahy u jiných, vznikal po všecky věky, neomylně a jistě cit spravedlnosti v nějaké aspoň míře u každého jednotlivce rodu lidského. U živočicha tak bystrovtipného lze pak právem nazvati při rozeným, co nutně vzniká z rozumových jeho schopností. Aby bylo rozloučení nebo rozdělení majetku, a aby toto rozdělení bylo stálé a trvalé, toho neodbytně Udají zájmy společnosti; odtud pak původ spravedlnosti a vlastnictví. Jaký majetek se přiděluje jednotlivým osobám, to jest, mluvíc povšechně, dost lhostejno a stanoví se mnohdy zřeteli a úvahami velmi malichernými. Dotkneme se několika příkladů. Kdyby utvořila se společnost mezi jistým počtem nezávislých členů, bylo by pravidlem nejbližším, na němž by se usnesli, přiřknouti vlastnictví přítomné držbě, a dáti každému právo k tomu, čeho právě užívá. Vztah držební mezi osobou a předmětem přirozeně vede ke vztahu vlastnickému. Z podobného důvodu stává se zaujetí neboli prvé držení základem vlastnictví. Kde člověk věnuje práci a přičinění věci nějaké, jež dříve nikomu nenáležela, jako porazí a otesá-li strom, vzdělá-li pole a p., tu působí změny jím učiněné vztah mezi ním a tou věcí a přirozeně nás pobízejí k tomu, abychom mu ji přiřkli na základě toho nového vztahu vlastnického. Důvod ten sdružuje se tu s prospěchem obecným, jenž záleží v povzbuzování přičinlivosti a práce. Snad spolupůsobí v tom případě s ostatními pohnutkami i soukromá blahovůle k majiteli a nutí nás, zůstaviti mu, čeho nabyl svým potem a prací, a čeho trvale užívati doufal. Neboť ačkoli soukromá blahovůle nijak nemlže býti původem spravedlnosti, ježto tato oné mnohdy odporuje, přece, když u řád odděleného a trvalého majetku je vytvořen nezbytnými potřebami společnosti, mlže soukromá blahovůle a odpor ke způsobování útrap jiným v určitém případě dáti vzniknouti určitému pravidlu vlastnickému. Velice kloním se k domněnce, že právo nástupnické neb dědické závisí ve značné míře na těchto družinách obraznostních a že vztah k dřívějšímu majiteli, plodě vztah k předmětu, je příčinou, ze které vlastnictví přenáší se na člověka po smrti příbuzného. Pravda, že průmyslnost jest více povzbuzována přenášením majetku na děti neb blízké příbuzné; to však platí toliko o společnosti vzdělané; práva dědického však šetří se i mezi největšími barbary. Nabývání majetku příbytkem nedá se vyložiti jinak než vztahy a družinami obrazivosti. Vlastnictví řek přisuzuje se dle zákonu většiny národů i dle přirozeného směru myšlení našeho majitelům břehu, mimo tak mohutné řeky jako Rýn nebo Dunaj, které jeví se příliš velkými, aby příbytkem připadaly ke vlastnictví okolní půdy. Však i tyto řek pokládají se za majetek toho národa, jehož územím protékají; mát představa národa objem jim přiměřený, kterýž pak i v obrazivosti v příslušný k nim vztah vchází. Příbytek, kterého dostává se pozemkům poříčným, připadá k zemi, praví učitelé práva občanského, pakli děje se naplavením, totiž znenáhla a nepozorovaně, kterážto okolnost pomáhá uzpůsobiti příslušný vztah v obrazivosti. Kde odtrhne se najednou značná část od jednoho břehu a zanese se ke břehu druhému, nestává se majetkem toho, k jehož pozemku dopadne, dokud nespojí se s tím pozemkem a dokud stromy a rostliny nezapustily kořeni do obou. Dotud nedovedou myšlenky sloučiti je dostatečně. Zkrátka, musíme vždy rozeznávati mezi nutností oddělenosti a stálosti majetků lidských a pravidly, která přisuzují určité předměty určitým osobám. Prvá nutnost jest zřejmá, silná a nezdolná: pravidla pak mohou záviseti na malichernějším prospěchu veřejném, na citu soukromé lidskosti, na odporu k sou kru mé útrapě, na positivních zákonech, na precedencích, analogiích, a na velmi jemných sdruženích a úkonech myšlenkových. U všech vzdělaných národů bylo stálou snahou, odstraniti veškeru libovůli a strannickost z rozhodování o vlastnictví a založiti rozsudek soudcův na tak všeobecných zřetelích a úvahách, aby stejně platily pro každého člena společnosti. Neboť, ani k tomu nehledíc, že nic by nemohlo býti nebezpečnějším, než uvykati soudce na to, aby, třeba v nejmalichernější věci, přihlíželi k soukromému přátelství neb nepřátelství, jest jisto, že lidé, domnívají-li se, že mimo přízeň osobní nebylo jiného důvodu pro přednost, jíž dostalo se protivníku, vůbec chovají nejhlubší nenávist k úřadům a soudcům. Když tudíž při rozený rozum neoznačuje nijakého určitého zřetele ke prospěchu obecnému, jímž spor vlastnický lze rozhodnouti, stanoví se často positivní zákony na jeho místě, jimiž pak spravuje se řád všech soudních dvoru. Kde i těch, jak mnohdy bývá, se nedostává, dokládáme se případy předchozími (precedencemi); a rozhodnutí dřívější, ač samo vynešeno bez dostatečného důvodu, právem se stává dostatečným důvodem pro rozhodnutí nové. Scházejí-li přímé zákony a precedence, dovoláváme se pomoci nepřímých a nedokonalých; a případ sporný zařaďuje se pod ně rozumováním analogickým a srovnáním, podobnostmi a shodami, které mnohdy bývají spíše smyšlené než skutečné. Lze vůbec bezpečně tvrditi, že právnictví v té příčině liší se ode všech věd, a že ve mnohých ze subtilnějších jeho otázek nelze vlastně ani říci, že pravda neb nepravda je na té neb oné straně. Jestli jeden obhájce zařaďuje případ bystrovtipně pod nějak dřívější zákon neb případ dle analogie neb podobnost, nepůsobí odpůrci rozpaků, najíti analogii neb podobnost opačnou; volba soudcova mezi nimi pak bývá mnohdy založena více na libost a obraznosti než na pevných důvodech. Prospěch obecný jest povšechným cílem všech soudních dvoru; a tento prospěch též vyžaduje ustáleného pravidla ve všech sporech; kde však naskytá se více pravidel skoro stejných a obojetných, tu velmi nepatrné hnutí myšlénkové stanoví rozhodnutí pro tu neb onu stranu. Podotkneme toliko, než předmět ten skončíme, že když zákony práva byly ustanoveny dle zřetelů ke všeobecnému prospěchu, každé bezpráví, utrpení, poškození, jež pro jednotlivce vyplývá z jejich porušení, velmi trpce se nese a jest pramenem oné všeobecné pohany, která vždy provázívá křivdu neb bezpráví. Dle zákonů společenských jest tento kabát, tento kůň mým, a má zůstati stále v mém vlastnictví; spolehám na bezpečné užívání jeho; zbavujíce mě ho, klamete mé očekávání a dvojnásobně budíte mou nelibost a urážíte všechny okolostojící. Jest to křivda veřejná, ježto byly porušeny zákony práva; jest to poškození soukromé, ježto ublížilo se jednotlivci. Ačkoli by důvod druhý nebyl přípustným, kdyby prvý nebyl dříve postaven -- bylť by jinak rozdíl mezi mým a tvým neznám společnosti, -- přece je nepochybno, že zřetel k obecnému dobru velice jest posilován ohledem na dobro soukromé. To, co ubližuje společnosti, aniž škodí jednotlivci, brává se mnohdy na lehčí váhu. Kde vsak největší křivda veřejná jest sloučena se značnou křivdou soukromou, tu není divu, že nejvyšší pohana provázívá skutek tak bezprávný.
APPENDIX IV. of some verbal disputes. Nothing is more usual than for philosophers to encroach upon the province of grammarians; and to engage in disputes of words, while they imagine that they are handling controversies of the deepest importance and concern. It was in order to avoid altercations, so frivolous and endless, that I endeavoured to state with the utmost caution the object of our present enquiry; and proposed simply to collect, on the one hand, a list of those mental qualities which are the object of love or esteem, and form a part of personal merit; and on the other hand, a catalogue of those qualities which are the object of censure or reproach, and which detract from the character of the person possessed of them; subjoining some reflections concerning the origin of these sentiments of praise or blame. On all occasions, where there might arise the least hesitation, I avoided the terms virtue and vice; because some of those qualities, which I classed among the objects of praise, receive, in the English language, the appellation of talents, rather than of virtues; as some of the blameable or censurable qualities are often called defects, rather than vices. It may now, perhaps, be expected that before we conclude this moral enquiry, we should exactly separate the one from the other; should mark the precise boundaries of virtues and talents, vices and defects; and should explain the reason and origin of that distinction. But in order to excuse myself from this undertaking, which would, at last, prove only a grammatical enquiry, I shall subjoin the four following reflections, which shall contain all that I intend to say on the present subject. First, I do not find that in the English, or any other modern tongue, the boundaries are exactly fixed between virtues and talents, vices and defects, or that a precise definition can be given of the one as contradistinguished from the other. Were we to say, for instance, that the esteemable qualities alone, which are voluntary, are entitled to the appellations of virtues; we should soon recollect the qualities of courage, equanimity, patience, self-command; with many others, which almost every language classes under this appellation, though they depend little or not at all on our choice. Should we affirm that the qualities alone, which prompt us to act our part in society, are entitled to that honourable distinction; it must immediately occur that these are indeed the most valuable qualities, and are commonly denominated the social virtues; but that this very epithet supposes that there are also virtues of another species. Should we lay hold of the distinction between intellectual and moral endowments, and affirm the last alone to be the real and genuine virtues, because they alone lead to action; we should find that many of those qualities, usually called intellectual virtues, such as prudence, penetration, discernment, discretion, had also a considerable influence on conduct. The distinction between the heart and the head may also be adopted: the qualities of the first may be defined such as in their immediate exertion are accompanied with a feeling of sentiment; and these alone may be called the genuine virtues: But industry, frugality, temperance, secrecy, perseverance, and many other laudable powers or habits, generally stilled virtues are exerted without any immediate sentiment in the person possessed of them, and are only known to him by their effects. It is fortunate, amidst all this seeming perplexity, that the question, being merely verbal, cannot possibly be of any importance. A moral, philosophical discourse needs not enter into all these caprices of language, which are so variable in different dialects, and in different ages of the same dialect. But on the whole, it seems to me, that though it is always allowed, that there are virtues of many different kinds, yet, when a man is called virtuous, or is denominated a man of virtue, we chiefly regard his social qualities, which are, indeed, the most valuable. It is, at the same time, certain, that any remarkable defect in courage, temperance, economy, industry, understanding, dignity of mind, would bereave even a very good-natured, honest man of this honourable appellation. Who did ever say, except by way of irony, that such a one was a man of great virtue, but an egregious blockhead? The term, pride, is commonly taken in a bad sense; but this sentiment seems indifferent, and may be either good or bad, according as it is well or ill founded, and according to the other circumstances which accompany it. The French express this sentiment by the term, amour propre, but as they also express self-love as well as vanity by the same term, there arises thence a great confusion in Rochefoucault, and many of their moral writers. But, secondly, it is no wonder that languages should not be very precise in marking the boundaries between virtues and talents, vices and defects; since there is so little distinction made in our internal estimation of them. It seems indeed certain, that the sentiment of conscious worth, the self-satisfaction proceeding from a review of a man’s own conduct and character; it seems certain, I say, that this sentiment, which, though the most common of all others, has no proper name in our language, arises from the endowments of courage and capacity, industry and ingenuity, as well as from any other mental excellencies. Who, on the other hand, is not deeply mortified with reflecting on his own folly and dissoluteness, and feels not a secret sting or compunction whenever his memory presents any past occurrence, where he behaved with stupidity or ill-manners? No time can efface the cruel ideas of a man’s own foolish conduct, or of affronts, which cowardice or impudence has brought upon him. They still haunt his solitary hours, damp his most aspiring thoughts, and show him, even to himself, in the most contemptible and most odious colours imaginable. What is there too we are more anxious to conceal from others than such blunders, infirmities, and meannesses, or more dread to have exposed by raillery and satire? And is not the chief object of vanity, our bravery or learning, our wit or breeding, our eloquence or address, our taste or abilities? These we display with care, if not with ostentation; and we commonly show more ambition of excelling in them, than even in the social virtues themselves, which are, in reality, of such superior excellence. Good-nature and honesty, especially the latter, are so indispensably required, that, though the greatest censure attends any violation of these duties, no eminent praise follows such common instances of them, as seem essential to the support of human society. And hence the reason, in my opinion, why, though men often extol so liberally the qualities of their heart, they are shy in commending the endowments of their head: because the latter virtues, being supposed more rare and extraordinary, are observed to be the more usual objects of pride and self-conceit; and when boasted of, beget a strong suspicion of these sentiments. It is hard to tell, whether you hurt a man’s character most by calling him a knave or a coward, and whether a beastly glutton or drunkard be not as odious and contemptible, as a selfish, ungenerous miser. Give me my choice, and I would rather, for my own happiness and self-enjoyment, have a friendly, humane heart, than possess all the other virtues of Demosthenes and Philip united: but I would rather pass with the world for one endowed with extensive genius and intrepid courage, and should thence expect stronger instances of general applause and admiration. The figure which a man makes in life, the reception which he meets with in company, the esteem paid him by his acquaintance; all these advantages depend as much upon his good sense and judgment, as upon any other part of his character. Had a man the best intentions in the world, and were the farthest removed from all injustice and violence, he would never be able to make himself be much regarded, without a moderate share, at least, of parts and understanding. Love and esteem are nearly the same passion, and arise from similar causes. The qualities, which produce both, are such as communicate pleasures. But where this pleasure is severe and serious; or where its object is great, and makes a strong impression, or where it produces any degree of humility and awe; in all these cases, the passion, which arises from the pleasure, is more properly denominated esteem than love. Benevolence attends both; but is connected with love in a more eminent degree. There seems to be still a stronger mixture of pride in contempt than of humility in esteem; and the reason would not be difficulty to one, who studied accurately the passions. All these various mixtures and compositions and appearances of sentiment from a very curious subject of speculation, but are wide for our present purpose. Throughout this enquiry, we always consider in general, what qualities are a subject of praise or of censure, without entering into all the minute differences of sentiment, which they excite. It is evident, that whatever is contemned, is also disliked, as well as what is hated; and we here endeavour to take objects, according to their most simple views and appearances. These sciences are but too apt to appear abstract to common readers, even with all the precautions which we can take to clear them from superfluous speculations, and bring them down to every capacity. What is it then we can here dispute about? If sense and courage, temperance and industry, wisdom and knowledge confessedly form a considerable part of personal merit: if a man, possessed of these qualities, is both better satisfied with himself, and better entitled to the good-will, esteem, and services of others, than one entirely destitute of them; if, in short, the sentiments are similar which arise from these endowments and from the social virtues; is there any reason for being so extremely scrupulous about a word, or disputing whether they be entitled to the denomination of virtues? It may, indeed, be pretended, that the sentiment of approbation, which those accomplishments produce, besides its being inferior, is also somewhat different from that which attends the virtues of justice and humanity. But this seems not a sufficient reason for ranking them entirely under different classes and appellations. The character of Cæsar and that of Cato, as drawn by Sallust, are both of them virtuous, in the strictest and most limited sense of the word; but in a different way: nor are the sentiments entirely the same which arise from them. The one produces love, the other esteem: the one is amiable, the other awful: we should wish to meet the one character in a friend; the other we should be ambitious of in ourselves. In like manner the approbation, which attends temperance or industry or frugality, may be somewhat different from that which is paid to the social virtues, without making them entirely of a different species. And, indeed, we may observe, that these endowments, more than the other virtues, produce not, all of them, the same kind of approbation. Good sense and genius beget esteem and regard: wit and humour excite love and affection. The Art of preserving Health. Book 4. Most people, I believe, will naturally, without premeditation, assent to the definition of the elegant and judicious poet:— Virtue (for mere good-nature is a fool) Is sense and spirit with humanity. What pretensions has a man to our generous assistance or good offices, who has dissipated his wealth in profuse expenses, idle vanities, chimerical projects, dissolute pleasures or extravagant gaming? These vices (for we scruple not to call them such) bring misery unpitied, and contempt on every one addicted to them. Polybius, lib. iii. cap. 2 Achæus, a wise and prudent prince, fell into a fatal snare, which cost him his crown and life, after having used every reasonable precaution to guard himself against it. On that account, says the historian, he is a just object of regard and compassion: his betrayers alone of hatred and contempt. Lib. ix. epist. 10. The precipitate flight and improvident negligence of Pompey, at the beginning of the civil wars, appeared such notorious blunders to Cicero, as quite palled his friendship towards that great man. “In the same manner,” says he, “as want of cleanliness, decency, or discretion in a mistress are found to alienate our affections.” For so he expresses himself, where he talks, not in the character of a philosopher, but in that of a statesman and man of the world, to his friend Atticus. Lib. i. cap. 6. The following passage of Cicero is worth quoting, as being the most clear and express to our purpose, that any thing can be imagined, and, in a dispute, which is chiefly verbal, must, on account of the author, carry an authority, from which there can be no appeal. “Virtus autem quæ est per se ipsa laudabilis, et sine qua nihil laudari potest, tamen habet plures partes, quarum alia est alia ad laudationem aptior. Sunt enim aliæ virtutes, quæ videntur in moribus hominum, et quadam comitate ac beneficentia positæ: aliæ quæ in ingenii aliqua facultate, aut animi magnitudine ac robore. Nam clementia, justitia, benignitas, fides, fortitudo in periculis communibus, jucunda est auditu in laudationibus. Omnes enim hæ virtutes non tam ipsis, qui eas in se habent, quam generi hominum fructuosæ putantur. Sapientia et magnitudo animi, qua omnes res humanæ tenues et pro nihilo putantur, et in cogitando vis quædam ingenii, et ipsa eloquentia admirationis habet non minus, jucunditatis minus. Ipsos enim magis videntur, quos laudamus, quam illos, apud quos laudamus, ornare ac tueri: sed tamen in laudenda jungenda sunt etiam hæc genera virtutum. Ferunt enim aures hominum, cum illa quæ jucunda et grata, tum etiam illa, quæ mirabilia sunt in virtute, laudari.” De orat. lib. ii. cap. 84. I suppose, if Cicero were now alive, it would be found difficult to fetter his moral sentiments by narrow systems; or persuade him, that no qualities were to be admitted as virtues, or acknowledged to be a part of personal merit, but what were recommended by The Whole Duty of Man. But the same Cicero, in imitation of all the ancient moralists, when he reasons as a philosopher, enlarges very much his ideas of virtue, and comprehends every laudable quality or endowment of the mind, under that honourable appellation. This leads to the third reflection, which we proposed to make, to wit, that the ancient moralists, the best models, made no material distinction among the different species of mental endowments and defects, but treated all alike under the appellation of virtues and vices, and made them indiscriminately the object of their moral reasonings. The prudence explained in Cicero’s Offices is that sagacity, which leads to the discovery of truth, and preserves us from error and mistake. Magnanimity, temperance, decency, are there also at large discoursed of. And as that eloquent moralist followed the common received division of the four cardinal virtues, our social duties form but one head, in the general distribution of his subject. We need only peruse the titles of chapters in Aristotle’s Ethics to be convinced that he ranks courage, temperance, magnificence, magnanimity, modesty, prudence, and a manly openness, among the virtues, as well as justice and friendship. To sustain and to abstain, that is, to be patient and continent, appeared to some of the ancients a summary comprehension of all morals. Epictetus has scarcely ever mentioned the sentiment of humanity and compassion, but in order to put his disciples on their guard against it. The virtue of the Stoics seems to consist chiefly in a firm temper and a sound understanding. With them, as with Solomon and the eastern moralists, folly and wisdom are equivalent to vice and virtue. Psalm 49th. Μισω̂ σοϕιστὴν ὅστις οὐκ αὑτῳ̑ σοϕός. Euripides Men will praise thee, says David, when thou dost well unto thyself. I hate a wise man, says the Greek poet, who is not wise to himself. Plutarch is no more cramped by systems in his philosophy than in his history. Where he compares the great men of Greece and Rome, he fairly sets in opposition all their blemishes and accomplishments of whatever kind, and omits nothing considerable, which can either depress or exalt their characters. His moral discourses contain the same free and natural censure of men and manners. Lib. xxi. cap. 4 The character of Hannibal, as drawn by Livy, is esteemed partial, but allows him many eminent virtues. Never was there a genius, says the historian, more equally fitted for those opposite offices of commanding and obeying; and it were, therefore, difficult to determine whether he rendered himself dearer to the general or to the army. To none would Hasdrubal entrust more willingly the conduct of any dangerous enterprize; under none did the soldiers discover more courage and confidence. Great boldness in facing danger; great prudence in the midst of it. No labour could fatigue his body or subdue his mind. Cold and heat were indifferent to him: meat and drink he sought as supplies to the necessities of nature, not as gratifications of his voluptuous appetites. Waking or rest he used indiscriminately, by night or by day.—These great virtues were balanced by great vices: Inhuman cruelty; perfidy more than punic; no truth, no faith, no regard to oaths, promises, or religion. Lib. i. The character of Alexander the Sixth, to be found in Guicciardin, is pretty similar, but juster; and is a proof that even the moderns, where they speak naturally, hold the same language with the ancients. In this pope, says he, there was a singular capacity and judgment: admirable prudence; a wonderful talent of persuasion; and in all momentous enterprizes a diligence and dexterity incredible. But these virtues were infinitely overbalanced by his vices; no faith, no religion, insatiable avarice, exorbitant ambition, and a more than barbarous cruelty. Lib. xii. Polybius, reprehending Timæus for his partiality against Agathocles, whom he himself allows to be the most cruel and impious of all tyrants, says: if he took refuge in Syracuse, as asserted by that historian, flying the dirt and smoke and toil of his former profession of a potter; and if proceeding from such slender beginnings, he became master, in a little time, of all Sicily; brought the Carthaginian state into the utmost danger; and at last died in old age, and in possession of sovereign dignity: must he not be allowed something prodigious and extraordinary, and to have possessed great talents and capacity for business and action? His historian, therefore, ought not to have alone related what tended to his reproach and infamy; but also what might redound to his praise and honour. Vid. Plato in Menone, Seneca de otio sap. cap. 31. So also Horace, Virtutem doctrina paret, naturane donet. Epist. lib. I. ep. 18. Æschines Socraticus, Dial. 1. In general, we may observe, that the distinction of voluntary or involuntary was little regarded by the ancients in their moral reasonings; where they frequently treated the question as very doubtful, whether virtue could be taught or not? They justly considered that cowardice, meanness, levity, anxiety, impatience, folly, and many other qualities of the mind, might appear ridiculous and deformed, contemptible and odious, though independent of the will. Nor could it be supposed, at all times, in every man’s power to attain every kind of mental more than of exterior beauty. And here there occurs the fourth reflection which I purposed to make, in suggesting the reason why modern philosophers have often followed a course in their moral enquiries so different from that of the ancients. In later times, philosophy of all kinds, especially ethics, have been more closely united with theology than ever they were observed to be among the heathens; and as this latter science admits of no terms of composition, but bends every branch of knowledge to its own purpose, without much regard to the phænomena of nature, or to the unbiassed sentiments of the mind, hence reasoning, and even language, have been warped from their natural course, and distinctions have been endeavoured to be established where the difference of the objects was, in a manner, imperceptible. Philosophers, or rather divines under that disguise, treating all morals as on a like footing with civil laws, guarded by the sanctions of reward and punishment, were necessarily led to render this circumstance, of voluntary or involuntary, the foundation of their whole theory. Every one may employ terms in what sense he pleases: But this, in the mean time, must be allowed, that sentiments are every day experienced of blame and praise, which have objects beyond the dominion of the will or choice, and of which it behoves us, if not as moralists, as speculative philosophers at least, to give some satisfactory theory and explication. A blemish, a fault, a vice, a crime; these expressions seem to denote different degrees of censure and disapprobation; which are, however, all of them, at the bottom, pretty nearly all the same kind of species. The explication of one will easily lead us into a just conception of the others; and it is of greater consequence to attend to things than to verbal appellations. That we owe a duty to ourselves is confessed even in the most vulgar system of morals; and it must be of consequence to examine that duty, in order to see whether it bears any affinity to that which we owe to society. It is probable that the approbation attending the observance of both is of a similar nature, and arises from similar principles, whatever appellation we may give to either of these excellencies.	Dodatek IV. o některých sporech slovných. Nic není obyčejnějším u filosofů, než že zasahují do oboru gram matiku a pouštějí se do sporu o slova, domýšlejíce se, že vedou při nejhlubšího dosahu a významu. Abych se vyhnul tak nicotným a nekonečným hádkám, snažil jsem se, vytknouti co nejopatrněji předmět přítomného zkoumání. Proto též obral jsem si za úkol, prostě sestaviti s jedné strany seznam oněch duševních vlastností, které jsou předmětem lásky a vážnosti a činí část osobní hodnoty; se strany druhé výpis oněch vlastností, jež jsou předmětem výtky neb pohany a ubližují jménu vlastníkovu; k čemuž přidal jsem některé úvahy o původu těchto citů chvály neb hany. Ve všech případech, kde mohla povstati nejmenší pochybnost, varoval jsem se výrazů ctnosti a neřesti, protože některé z těch vlastností, které jsem zařadil mezi předměty chvály, nazýváme v řeči naší (rozuměj: anglické) spíše vlohami duševními než ctnostmi, jako zase některé z vlastností hanyhodných zovou se mnohdy vadami spíše než neřestmi. Snad se očekává nyní, že dříve než uzavřeme toto zkoumání mravnostní, přesně rozdělíme jedno od druhého, že zevrubně vymezíme hranice ctností a vloh, neřestí a vad, a že vyložíme původ tohoto rozdílu. Nepodejmu se té práce, která by konec konců nebyla než šetřením slovným. Na omluvu svou připojím však následující čtyři úvahy, které budou obsahovati vše, co hodlám říci o té věci. Za prvé neshledávám, že by v některé moderní řeči byly pevně stanoveny hranice mezi ctnostmi a vlohami, neřestmi a vadami, aneb že by bylo lze podati přesnou definici, jež by odrůznila jedny od druhých. Kdybychom na příklad řekli, že toliko ony úctyhodné vlastnosti, které jsou samovolné, zasluhují býti zvány ctnostmi, ihned by nám napadly vlastnosti jako odvaha, klid duševní, trpělivost, sebeovládání, kromě mnoha jiných, které snad každý jazyk řadí pod název ten, ač na volbě naší málo neb nijak nezávisí. Kdybychom tvrdili, že jen ty vlastnosti, které káží nám konati svůj úkol ve společnosti, zasluhují čestné to označení, ihned musí nám napadnouti, že tyto vlastnosti jsou ovšem nejcennějšími a nazývají se obecně ctnostmi společenskými, že však ten přívlastek sám předpokládá, že jsou i ctnosti jiného druhu. Chopíme-li se rozdílu mezi schopnostmi rozumovými a mravními a tvrdíme-li, že tyto toliko jsou ctnostmi pravými a ryzími, poněvadž ony toliko vedou ke skutkům; shledáme, že mnohé z vlastností obecně zvaných ctnostmi rozumovými, jako opatrnost, důmysl soudnost, rozvaha, mají též značný vliv na konání. I rozdílu mezi srdcem a hlavou lze se přidržeti; vlastnostmi srdce lze nazvati ty, jež v bezprostředném svém projevu jsou provázeny citem; ty pak samotny lze označiti jako ctnosti ryzí; avšak přičinlivost, střídmost, zdrželivost mlčelivost, vytrvalost a mnohé jiné chvalitebné schopnosti neb zvyky, obecně zvané ctnostmi projevují se bez jakéhokoli citu v osobě vlastníkově jemuž jsou známy toliko svými účinky. Štěstím je v tomto zdánlivém zmatku, že otázka ta, jsouc pouze slovná nemůže ani býti závažnou. Filosofický, mravní výklad nemusí pouštěti se do všech těch rozmarů mluvy, které v různých jazycích jsou tak různé, ano různé v různých dobách téhož jazyku. V celku však se mi zdá že, ač se všeobecně přiznává, že jsou ctnosti mnohých rozmanitých druhů, přece, nazývajíce někoho ctnostným, hlavně přihlížíme ke společenským jeho vlastnostem, jež zajisté jsou nejcennější. Zároveň pak jest jisto, že značnější nedostatek odvahy, střídmosti, spořivosti, přičinlivosti, soudnosti, důstojnosti ducha připravily by i velmi dobromyslného, poctivého člověka o čestný ten název. Kdo kdy řekl, leda ironicky, že ten a ten člověk jest vysoce ctnostný, avšak dokonalý hlupák? Název hrdost obyčejně vykládáme ve zlé; avšak tento cit jeví se obojetným a mlže býti buď dobrým neb špatným, dle toho má-li základ dobrý neb špatný a dle ostatních okolností, které je; provázejí. Francouzi vyjadřují cit tento názvem amour propre; že však týmž názvem označují též sebelásku i ješitnost, povstává odtud veliký zmatek u Rochefoucaulda a mnohých z mravouků jejich. Za druhé však není divu, že jazyky nejsou právě přesnými ve vytyčování hranic mezi ctnostmi a vlohami duševními, neřestmi a vadami; vždyť my sami odhadujíce je ve svém nitru, činíme rozdíl tak nepatrný. Zdáť se vskutku jistým, že cit sebevědomé ceny, uspokojení plynoucí z rozhledu po vlastním chování a povaze; zdá se jistým, pravím, že cit tento, jenž, ač obecnější nad všechny ostatní, v našem jazyku (anglickém) ani vlastního jména nemá, pochází z duševních darů zmužilosti a schopnosti, přičinlivosti a důmyslu, jakož i Z jiných předností duševních. Kdož by se naproti tomu nehanbil, přemýšleje o vlastní pošetilosti a prostopášnosti a nepociťoval ostnu lítosti, když mu paměť předvádí minulou nějakou příhodu, kde zachoval se hloupě neb neslušně? Nijaká doba nedovede vyhladiti trpké vzpomínky na vlastní pošetilé chování aneb na urážky, které mu způsobily zbabělost a drzost jeho. Stále pronásledují ho ve chvílích samoty, tlumí nejsmělejší jeho myšlénky a působí, že sobě samému jeví se v barvách co nejnedůstojnějších a nejohavnějších. A co jiného snažíme se úsilněji skrýti před jinými, než právě takové chyby, nedostatky neb podlosti; co jiného viděli bychom s větší hrůzou vydáno posměchu? A nejsou-liž hlavním předmětem marnivosti: statečnost naše neb učenost, vtip neb dobré vychování, výmluvnost naše neb dovednost, vkus neb schopnosti naše? Ty ukazujeme s pečlivostí, ne-li s okázalostí; a jevíváme více ctižádosti, vyniknouti v nich než v samých ctnostech společenských, které ve skutečnosti cenou tak velice je převyšují. Dobrosrdečnost a poctivost, hlavně pak tato, jsou tak nezbytnými, že, ač největší pohana provází každé porušení těchto povinností, žádná zvláštní pochvala nepojí se k tak všedním jich příkladům, jako jeví se podstatnými k udržení společnosti lidské. Odtud i po mém soudu pochází, že lidé, ač často tak štědře vynášejí vlastnosti svého srdce, tolik se ostýchají chváliti své dary rozumové; přednosti tyto, jsouce pokládány za vzácnější a neobyčejnější, bývají totiž častěji předměty hrdosti a domýšlivosti; když pak se jimi chlubíme, upadáme v podezření z těchto dvou citů. Těžko jest říci, zda ublížíte jménu člověka více, nazývajíce ho darebákem neb zbabělcem, a zda zvířecký žrout neb opilec není stejně ohavným a opovržení hodným jako sobecký, nešlechetný lakomec. Kdybych sám měl volit, chtěl bych ke vlastnímu štěstí a uspokojení spíše míti srdce laskavé, lidské než všechny ostatní ctnosti Demosthenovy a Filipovy dohromady; avšak ve světě raději bych platil za člověka nadaného obšírným geniem a neohroženou statečností; a směl bych zajisté odtud očekávati mohutnějších pro jevů všeobecné pochvaly a obdivu. Vážnost, jaké člověk v životě požívá, přijetí, jehož se mu ve společnosti dostává, úcta, kterou nalézá u známých, všechny tyto výhody závisí stejně na zdravém rozumu a soudnosti jeho jako na jakékoli jiné části jeho povahy. Kdyby člověk měl co nejlepší úmysl a kdyby co nejvíce byl dalek veškeré nespravedlivosti a násilnosti nikdy by nedovedl získati si značnější vážnosti bez jakési aspoň míry schopností a rozumu. Láska a úcta jsou skoro týmž citem a vznikají z podobných příčin. Vlastnosti vzbuzující tu i onu jsou z těch, jež působí potěšení. Kde pak potěšeni to jest vážné, neb kde předmět jest veliký a mocně dojímající neb i pokořující a zarážející, ve všech těch případech označujeme cit vznikající z toho potěšení spíše jako úct než lásku. Blahovůle provází obě; druží se však k lásce ve značnější míře. Zdá se, že v opovržení je vydatnější příměs hrdost, než pokor v úctě; příčinu pak nebude obtížno nalézti tomu, kdo přesně studuje vášně. Veškeré tyto rozmanité směsi, složeniny a tvářnosti citu jsou velmi zajímavým předmětem spekulace, vzdaluji se však velice od našeho úkolu. V celém tomto zkoumání uvažujeme vždy po všechně, jaké vlastnosti jsou předmětem pochvaly neb pohany, aniž bychom se pouštěli do všelikých podrobných odrůd citových, jež vzbuzují. Jest pato, že to, čím opovrhujeme, budí v nás nelibost i nenávist; zde pak snažíme se pojímati předmět dle nejjednodušších jich pohledů a tvářnotí. Vědy tyto až přespříliš snadno jevívají se abstraktnými obyčejnému čtenáři, byť bychom sebe pečlivěji zbavovali je všeliké zbytečné spekulace a činili je co nejsrozumitelnějšími. Oč se tu tedy můžeme příti? Jestli rozum, zmužilost, střídmost a přičinlivost, moudrost a vědění činí nepopíratelně značnou část osobní hodnoty, jestli člověk mající tyto vlastnosti jest i více sebou samým uspokojen i více oprávněn ke přízni, úctě a úslužnosti jiných než člověk vlastností těch zhola postrádající; jestli, z krátka, city vznikající z těchto darů duševních a ze ctností společenských jsou si podobny; -- zdaliž jest tu jaký důvod, státi tak na slově neb hádati se o to, zasluhují-li býti nazývány ctnostmi? Lzeť ovšem namítnouti, že cit pochvaly, který přednosti ty budí, jest nejen slabší nýbrž i rozdílný od toho, jenž provází ctnost spravedlnosti a lidskosti. To však nezdá se důvodem dostatečným, abychom je zařadili pod zcela rozdílné třídy a záhlaví. Povaha Cæsarova i povaha Catonova, líčeny Sallustem, jsou obě ctnostny v nejpřísnějším a nejužším slova smyslu, ovšem rozdílným způsobem; aniž jsou city jimi vzbuzené dokonale totožné. Jedna dává vzniknouti lásce, druhá úctě; jedna jest hodna milování, druhá úct; jednu bychom rádi nalézali u přítele, druhou bychom sami rádi se honosili. Podobně i pochvala provázející zdrželivost, přičinlivost neb střídmost jest snad poněkud různá od té, kterou vzdáváme ctnostem společenským, aniž je proto řadí ke druhu rozdílnému. A skutečně můžeme pozorovati, že tyto dar, ještě více než ostatní ctnosti, nevzbuzují vesměs týž způsob pochvaly. Rozum a genius plodí vážnost a úctu; vtip a humor způsobují lásku a náklonnost. The Art of preserving Health. Kniha 4. Myslím, že většina lidí bude bez rozmýšlení, přirozeně souhlasiti s následujícím výměrem uhlazeného a soudného básníka: Ctností (neb třeští pouhá laskavost) Je rozum jen a duch i s lidskostí. Polybius, lib. VIII. cap. 2. Jaké nároky na dobrosrdečnou pomoc neb úsluhu naši má člověk, jenž promarnil své jmění zbytečnými vydej i, malichernou marnivostí, bláhovými záměr, prostopášností a bezúzdnou hrou? Neřesti ty (nerozmýšlímeť se nazývati je tak) přinášejí s sebou bídu bez politování, jakož i opovržení každému, kdo se jim oddal. Achæus, moudré a opatrné kníže, upadl v osudnou nástrahu, která stála ho život i korunu, když už byl učinil všeliké rozumné opatření, aby se jí vyvaroval. Z té příčiny, praví dějepisec, právem jest předmětem úcty a soustrasti i toliko zrádci jeho zasluhují nenávist a opovržení. Lib. IX. epist. 10. Střemhlavý útěk a neprozřetelná nedbalost Pompejova na počátku válek občanských, jevily se Ciceronovi chybami tak zřejmými, že přátelství jeho k velikému tomu muži div nezničily. Právě tak, praví, jako nedostatek čistotnosti, slušnosti neb rozvážnosti u milenky obecně příchylnost naši odcizují. Tak totiž se vyslovuje, kde hovoří, ne jako filosof, nýbrž jako státník a muž světa, ke svému příteli Atticovi. Lib. I. cap. 6. Následující místo z Cicerona zasluhuje býti citováno, jakožto jasnější a účelu našemu příměji vyhovující než vše co lze vymyslit; ve sporu pak, který je ponejvíce slovný, musí míti k vůli autorovi váhu, ze které není odvolání. „Ctnost pak, kteráž jest sama sebou chvalitebná, a bez níž nic chváliti nelze, má přec více částí, z nichž jedna spíše jest chvály hodná než jiná. Jsouť některé ctnosti, jež jeví se založeny ve mravech lidí a v jakési blahovůli a dobročinnosti; jiné zase v nějaké mohutnosti rozumové neb velikosti a síle mysli. Neboť laskavost, spravedlnost, dobrotivost, věrnost, statečnost ve společných nebezpečích rádi slýcháme chváliti. Veškeré tyto ctnosti pokládáme totiž za prospěšny plemeni lidskému spíše než vlastníkům. Moudrost a velikost ducha, jíž všeliké věci lidské jeví se malichernými a nicotnými, v přemýšlení pa jakási síla soudnosti, i sama výmluvnost neméně nalézají obdivu, ač nejsou tak příjemnými. Jevíť se, že více jsou k ozdobě a prospěchu těm, jež chválíme, než těm, od nichž chvála vychází. Přece však i tyto druhy ctností sluší zahrnouti mezi chvalitebné. Jeť uším lidským vhod, když chválí se i to, co jest příjemné a milé, i to, co jest obdivuhodné“. De orat. lib. II., cap. 84. Domnívám se, že kdyby Cicero teď byl na živě, těžko by bylo spoutati mravní jeho názor v úzké soustavy neb předsvědčiti jej, že nelze žádných vlastnosti uznávati za ctnosti neboli část osobní hodnoty kromě těch, jež chválí The Whole Duty of Man. Avšak týž Cicero, veda si jako všichni starověcí moralisté, velice rozšiřuje své pojmy ctnosti tam, kde rozumuje jako filosof, a zabírá pod toto čestné pojmenování všelikou chvalitebnou vlastnost neb schopnost rozumovou. To pak vede ke třetí úvaze, již máme na mysli, totiž, že staří mravoukové, nejlepší to vzory, nečinili podstatného rozdílu mezi různými druhy vloh duševních a nedostatků, nýbrž jednali o nich stejně jako o ctnostech a neřestech a činili je napořád předměty mravních svých výkladů. Opatrnost, vyložená v Ciceronových Povinnostech, jest ten důmysl, který vede k objevování pravdy a chrání nás omylů a pochybení. I o velkodušnosti, zdrželivosti, slušnosti se tam široce vykládá. A protože výmluvný ten mravouk následoval obecně přijatého rozdělení čtyř základných ctností, činí naše společenské povinnosti toliko jediný oddíl ve všeobecném rozvrhu předmětu jeho. Potřebujeme toliko pročísti názvy kapitol v Aristotelově Ethice a přesvědčíme se, že zařaďuje zmužilost, zdrželivost, nádhery milovnou štědrost, skromnost, opatrnost a mužnou přímost mezi ctnosti, právě tak jako spravedlnost a přátelství. Sustinere et abstinere (snášeti a odříkati se) zdálo se některým ze starověkých stručným souhrnem veškeré mravouky. Epiktét sotva kdy se zmínil o citu lidskosti a útrpnosti, leč aby žáky své před ním varoval. Ctnost stoiků záležela, jak se zdá, hlavně v pevné povaze a zdravém rozumu. U nich, právě jako u Šalomouna a mravouků východních, znamenají pošetilost a moudrost tolik jako neřest a ctnost. Žalm 49. Μισω̂ σοϕιστὴν ὅστις οὐκ αὑτῳ̑ σοϕός. Euripides. Lidé budou tě chváliti, praví David, činíš-li dobře sobě samému. Nenávidím mudrce, praví řecký básník, jenž není k sobě samému moudrým. Plutarch právě tak jako ve své historii, ani ve své filosofii nedává se svírati soustavami. Když srovnává velké muže Řecka a Říma, staví nestranně proti sobě všeliké jejich nedostatky a přednosti a neopomíjí nic závažnějšího, co může věhlas jejich bud snížiti neb vyvýšiti. Jeho mravní výklady pak obsahují týž svobodný a přirozený soud o lidech a mravech. Lib. XXI., cap. 4. Vylíčení povahy Hannibalov Liviem pokládá se za strannické, a přece mu přisuzuje mnohé vynikající ctnosti. Nebylo nikdy ducha, praví dějepisec, způsobilejšího stejně k vůdcovství jako k poslušnosti; a bylo by tudíž těžko rozhodnouti, byl-li více oblíbencem vojevůdce neb vojska. Žádnému nesvěřoval Hasdrubal raději vedení nebezpečného nějakého podniku; pod nikým neukazovalo vojsko více statečnosti a důvěry. Veliká smělost vůči nebezpečí; veliká pak ostražitost v něm. Nijaká námaha nedovedla unaviti těla ani zkrušiti ducha jeho. Zima i vedro byly mu lhostejny; jídla a nápoje vyhledával toliko k opatření potřeb přirozených, nikoli k ukojení rozmařilých chutí. Bdění neb odpočinku užíval bez rozdílu, ať v noci neb ve dne, Proti velikým těm ctnostem stejně vážily veliké neřesti: nelidská ukrutnost, věrolomnost více ještě než punická, žádná pravdivost; žádná věrnost, žádné dbaní přísah, slibů neb náboženských závazků. Lib. I. Vylíčení povahy Alexandra Šestého Guicciardinim jest tomu dosti podobno, ač spravedlivější; a jest důkazem, že i novověcí, když mluví přirozeně, stejné mluvy užívají jako staří. U papeže toho, praví, nalézáme neobyčejnou schopnost a soudnost; obdivuhodnou opatrnost, úžasnou přesvědčivost a ve všech vážných podnicích neuvěřitelnou píli a obratnost. Avšak ctnosti ty byly neskonale převáženy neřestmi jeho: žádná věrnost, žadne náboženství, nenasytná lakota, bezmezná ctižádost a ukrutnost horší než barbarská. Lib XII. Polybius, vytkaje Timæovi předpojatost jeho k Agathoklovi, o němž sám doznává, že byl nejkrutějším a nejbezbožnějším všech tyranů, praví: Uchýlil-li se do Syrakus, jak dějepisec onen tvrdí, prchaje před špínou, kouřem a lopotou dřívějšího hrnčířského povolání svého; a stal-li se, vyšinuje se z tak skrovných počátků, v krátké době pánem veškeré Sicilie, ohrozil-li stát karthaginský co nejnebezpečněji, a zemřel-li ve vysokém věku a v držení samovládné moci; nemusíme-liž tu doznati, že byl čímsi zázračným a nadobyčejným a že měl velikou schopnost a veliké nadání ku práci a podnikům? Dějepisec jeho měl tudíž vypravovati netoliko, co je mu k výtce a potupě, nýbrž i to, co by mu sloužilo ke chvále a cti. Viz Plato in Menone, Seneca de otio sap. cap. 31. Tolikéž Horác, Virtutem doctrina paret, naturane donet. Epist. lib. I., ep. 18. æschines Socraticus, Dial. I. Lze vůbec pozorovati, že staří ve svých mravních rozumováních málo dbali úmyslna neb neúmyslna; vždyť často pojednávali o tom, lze-li ctnosti naučiti čili nic, jakožto o věci pochybné. Právem měli za to, že zbabělost, podlost, lehkomyslnost, bázlivost, netrpělivost, potřeštěnost a mnohé jiné vlastnosti duševní mohou jeviti se směšnými a ošklivými, opovržení hodnými a ohavnými, ač na vůli nezávisí. Tolikéž nebylo nikdy možno domnívati se, že by bylo každému dáno, dosíci spíše všeliké duševní než vnější krásy. A tu naskytá se čtvrtá úvaha, kterou zamýšlel jsem učiniti, poukázat totiž k důvodu, proč novověcí filosofové v mravních svých bádáních berou se cestou tak rozdílnou od cesty starověkých. V dobách pozdějších byla filosofie všech druhů, hlavně pak ethika, úžeji sloučena s theologií než kdykoli u pohanů. Že pak theologie nepřipouští nijakých ústupků, nýbrž podřizuje každé vědné odvětí svému účelu, nedbajíc valně jevů přírodních aniž nepředpojatých citů duševních, proto byly rozumování, ano i řeč, odchýleny od směru přirozeného, a nastala snaha stanoviti rozdíly i tam, kde různosti předmětů nebylo skoro ani lze postřehnouti. Filosofové, nebo theologové v tomto přestrojení, jednajíce o mravnosti stejně jako o zákonech občanských, chráněných sankcí odměny a trestu, byli nutně vedeni k tomu, že okolnost úmyslna neb neúmyslna učinili základem celé své theorie. Každému zajisté volno užívati názvů dle libost, tolik však se musí zatím přiznati, že co den doznáváme citů pochvaly a pohany, jejichž předmět jsou mimo vládu vale a volby, jež však nám, ne-li jako mravoukům, tedy aspoň jako spekulativním filosofům, náleží vyložiti uspokojivou nějakou theorií. Skvrna, vada, neřest, zločin, výrazy ty označují, jak se zdá, různé stupně důtky a hany, jež však v základě jsou veskrze stejného druhu. Výklad jednoho snadno uvede nás ke správnému pojetí ostatních; a jest důležitějším, dbáti věcí než názvů slovných. Že k sobě samým máme povinnosti, doznává i nejvšednější soustava mravnostní; a jest zajisté důležito, zkoumati povinnost tu, abychom viděli, je-li nějak příbuzna s povinností, již máme ke společnosti. Podobá se, že pochvala provázející konání obou těch povinností jest podstatou podobná a vzniká z podobných zásad, nechť každé z obou těch výtečností dáváme jméno jakékoli.